ECLI:CZ:US:2009:1.US.116.09.1
sp. zn. I. ÚS 116/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2008, čj. 5 Cmo 238/2006 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného usnesení, jímž byl zamítnut jeho návrh na opravu výroku označeného rozhodnutí téhož soudu, týkajícího se nákladů řízení. Tvrdí, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení opomenul, že stěžovateli byla soudem prvního stupně přiznána jak náhrada právního zastoupení, tak i náhrada uhrazeného soudního poplatku ve výši 100.000,- Kč. V důsledku tohoto zjevného pochybení nebyla Okresním soudem v Šumperku (dále "exekuční soud") pro soudní poplatek nařízena exekuce. Bylo tak zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2005, čj. 29 Cm 12/2005 - 63, byla žalované Ing. D. K. uložena povinnost zaplatit stěžovateli ve výroku uvedenou částku a náklady řízení ve výši 69.225,- Kč. Usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 29 Cm 12/2005 - 86, doplnil výrok II. rozsudku tak, že stěžovateli, nad částku 69.225,- Kč, přiznal i náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 100.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2008, čj. 5 Cmo 238/2006 - 136, shora uvedený rozsudek krajského soudu částečně změnil, částečně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 84.612,50 Kč. Dalším usnesením ze dne 15. 10. 2008, čj. 5 Cmo 238/2006 - 174, zamítl návrh stěžovatele, kterým požadoval doplnění výroku o náhradě nákladů řízení o povinnost žalované nahradit i soudní poplatek.
III.
Ústavní soud již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž mu nepřísluší vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je stěžovatelův nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na doplnění výroku o náhradě nákladů řízení a jeho argumentace zůstává zcela na úrovni podústavního práva.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování této problematiky, ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05).
Takový případ ve věci stěžovatele dán není. Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení dostatečně a srozumitelně odůvodnil výrok o nákladech řízení. Soudní poplatek uhrazený stěžovatelem byl zahrnut do celkové částky nákladů řízení již soudem prvního stupně a v odvolacím řízení byla stěžovateli přiznána polovina nákladů řízení z celku, ve kterém byl zmíněný soudní poplatek obsažen. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je srozumitelně odůvodněno a z hlediska ústavněprávního mu není co vytknout. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení.
Článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny základních práv a svobod, zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci a výsledek řízení v souladu s právním názorem či přáním některé strany sporu.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že zásah do práv stěžovatele, jež by dosahoval ústavněprávní roviny, nelze v předmětném případě dohledat. Z uvedených důvodů proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu