infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 1196/09 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.1196.09.3

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:1.US.1196.09.3
sp. zn. I. ÚS 1196/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 11 To 87/2009, a Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 2. 2009, čj. 0 Nt 302/2009 - 4, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 11 To 147/2009, a Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 3. 2009, čj. 0 Nt 351/2009 - 7, a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, vedoucího Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Semily, ze dne 22. 4. 2009, čj. ORSM-2112-140/TČ-2008-71, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, policejního komisaře Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Semily ze dne 9. 4. 2009, čj. ORSM-2112-126/TČ-2008-71, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1196/09, III. ÚS 1214/09 a pod IV. ÚS 1253/09, J. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud"), usnesení Okresního soudu v Semilech (dále též "soud prvního stupně") a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, vedoucího Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Semily, a policejního komisaře Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Semily (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně, podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť jeho držení ve vazbě má nepříznivé důsledky nejen na celou rodinu, ale též na zdravotní stav jeho manželky. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud, usnesením ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 11 To 87/2009, ke stížnosti stěžovatele zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2009, čj. 0 Nt 302/2009 - 4, kterým byl stěžovatel vzat do vazby (z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) trestního řádu - dále jen "TrŘ"), a nově rozhodl tak, že vzal stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) TrŘ. Dalším usnesením ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 11 To 147/2009, odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2009, čj. 0 Nt 351/2009 - 7, kterým bylo podle ustanovení §71 odst. 2 TrŘ, druhá věta za středníkem, rozhodnuto o ponechání stěžovatele v koluzní vazbě [§67 písm. b) TrŘ]. Usnesením ze dne 22. 4. 2009, čj. ORSM-2112-140/TČ-2008-71, vedoucí Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Semily zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení policejního komisaře, kterým bylo rozhodnuto, že policejní komisař není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, pod čj. ORSM-2112-140/TČ-2008-71 (§31 odst. 3, §30 odst. 1 TrŘ). 1) Stěžovatel, ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vzat do vazby tvrdil, že samosoudce, který rozhodoval o jeho opětovném vzetí do vazby, je soudcem civilního úseku, proto nebyl oprávněn v dané věci rozhodovat. Navíc, konstatováním, že stěžovatel v trestné činnosti "pokračoval po dlouhou dobu" porušil zásadu presumpce neviny. Samotné rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění skutkovými okolnostmi podle §68 odst. 1 TrŘ a zákonné náležitosti podle §134 odst. 2 TrŘ. Jeho odůvodnění je nedostatečné, kusé, nepřezkoumatelné. Není z něj patrno, zda byl aplikován koluzní důvod působení na dosud nevyslechnuté svědky nebo důvod jiného maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Uvedeným usnesením byl vzat i do vazby předstižné, ačkoli to státní zástupkyně nenavrhovala a soud tento důvod neodůvodnil. Další pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že nebyl v plném rozsahu seznámen s návrhem na vzetí do vazby a nemohl se tak k němu vyjádřit. Soud mu neumožnil navrhnout jiné opatření nahrazující vazbu, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Odvolacímu soudu vytkl, že i jeho usnesení je nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádal se všemi argumenty a námitkami obhajoby uvedenými ve stížnosti. Následně zopakoval výtku, učiněnou již ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně, tj. že nemohl nahlédnout do spisu a protokol o zasedání neobsahuje zmínku o tom, že by byl s návrhem státní zástupkyně seznámen. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, které však zrušil, vůbec se nezbýval skutečností, zda lze vazbu nahradit jiným opatřením a rozhodl bez slyšení stěžovatele. Následně stěžovatel polemizoval s tou částí odůvodnění odvolacího soudu, která se týká důvodu koluzní vazby. Vzhledem k tomu, že i odvolací soud poukázal na nesprávnou formulaci návrhu státní zástupkyně o vzetí stěžovatele do vazby, měl takový návrh zamítnout. 2) Pokud jde o usnesení soudu prvního stupně o ponechání ve vazbě (§71 odst. 2 TRŘ druhá věta za středníkem), stěžovatel uvedl, že nepostupoval nestranně, pokud uvedl, že "se jeví vysoce pravděpodobným, že se skutek uvedený ve sdělení obvinění stal. Rozhodnutí jako celek není dostatečně odůvodněno, zejména v tom, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasnění trestného činu nad zájmem jednotlivce. Ani zde se soud nezabýval možností nahradit vazbu jiným opatřením. Pouze bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že "je vyloučeno nahrazení vazby jiným opatřením". Při jeho rozhodování nebyl stěžovatel přítomen ani slyšen. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uvedl, že se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami a argumenty obsaženými ve stížnosti, které se týkaly shora předestřených námitek. 3) Ve vztahu k posledně uvedeným usnesením policejního orgánu, týkajícím se nevyloučení policejního komisaře z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli, stěžovatel tvrdil, že se policejní orgán řádně nevypořádal se všemi body obsaženými v námitce podjatosti. Proto jsou napadená usnesení nepřezkoumatelná. Policejnímu orgánu vytkl zejména to, že se nevypořádal s bodem f) námitky podjatosti, v němž namítl, že policejní komisař opakovaně porušil zásadu presumpce neviny, a to jednak opatřením o přibrání znalců (zejména formulací otázek) a jednak podnětem k podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, který byl, podle stěžovatele, založen na spekulativním a podjatém hodnocení věci. Policejní komisař v něm poukazoval na předchozí násilnou trestnou činnost stěžovatele a zmínil se i o prověřování tzv. pokusu vraždy manželky. S uvedenými námitkami podjatosti se nevypořádal ani nadřízený policejního komisaře, který rozhodoval o podané stížnosti. Vzhledem k tomu, že se všechny ústavní stížnosti týkaly téhož stěžovatele a skutkově spolu souvisejí (napadají rozhodnutí vydaná v rámci jednoho trestního řízení vedeného proti stěžovateli), rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2009, pod sp. zn. I. ÚS 1196/09, za použití §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu, o jejich spojení ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 1196/09. Po prostudování ústavních stížností, obsahu napadených rozhodnutí a spisů obecných soudů a policejního orgánu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel je usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 12. 2008, čj. ORSM-2112/TČ-2008-70 (č. l. 7 spisu), a vyrozuměním o změně (zpřísnění) právní kvalifikace ze dne 29. 4. 2009 (č. l. 664 spisu), stíhán pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"), pohlavního zneužívání podle §243 TrZ, dále pro trestný čin soulože mezi příbuznými podle §245 TrZ, ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) TrZ a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d), e) TrZ. Tyto trestné činy měl spáchat v období roku 1999 do roku 2008 vůči své dceři K. H. (dále jen "poškozená"). Po zahájení trestního stíhání byl stěžovatel, rozhodnutím Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 1. 2009, sp. zn. 0 Nt 301/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 11 To 18/2009, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) TrŘ. Vazba byla započítána od 11. 39 hodin, dne 30. 12. 2008. Na základě žádosti policejního komisaře ze dne 28. 1. 2009 přezkoumala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Semilech vazební důvody a usnesením ze dne 2. 2. 2009, čj. 1 ZT 491/2008 - 28, jej propustila z vazby na svobodu [§73b odst. 3 věta prvá a §72 odst. 2 písm. a) TrŘ]. Z důvodu podezření, že se stěžovatel po svém propuštění snaží a snažil ovlivňovat a působit na svědkyni J. K., a to prostřednictvím pana J. J., byl zadržen a opětovně vzat do vazby shora uvedeným usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2009, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2009. O jeho ponechání ve vazbě bylo rozhodnuto dalším usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2009, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2009, rovněž napadených ústavní stížností. Dne 19. 5. 2009 byla na stěžovatele podána obžaloba pro shora uvedené trestné činy. Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Vzetí do vazby patří právě mezi tyto případy. K námitce stěžovatele, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna, a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 TrŘ, je především věcí obecných soudů. Ty, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Do těchto rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Obecné soudy shledaly důvodnost koluzní vazby v poznatcích, z nichž vyplývá, že stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu se cíleně snažil ovlivňovat trestní řízení působením na dosud nevyslechnutou svědkyni J. K. prostřednictvím J. J. Současně bylo poukázáno i na charakter trestné činnosti a vazbu stěžovatele na rodinné příslušníky. Stěžovatel se nezdržel jednání, která jsou neslučitelná s jeho procesním postavením obviněného. Odvolací soud rovněž poukázal na domovní prohlídku, při níž byly nalezeny věci korespondující s výpovědí poškozené a svědka S. J., zejména odposlechové zařízení, dopisy adresované poškozené (jejichž znění bylo uloženo v počítači stěžovatele) a mobilní telefony. Minimálně z jednoho z nich byly odesílány výhrůžné zprávy svědkovi S. J. Z konkrétních skutečností, uvedených v odůvodnění napadených usnesení, vyplynula reálná obava, že stěžovatel svým jednáním bude mařit, resp. již mařil, zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasnění trestní věci. Za uvedené situace nelze obecným soudům vytknout, že by se dopustily nepřípustné svévole [§67 písm. b), §71 odst. 2 věta druhá za středníkem TrŘ]. K tvrzení stěžovatele, že bylo rozhodováno na základě úředních záznamů, lze poznamenat, že je nutno rozlišit projednání trestní věci v řízení před soudem rozhodujícím o vině a trestu, kde opravdu nelze tyto materiály použít, a rozhodování soudu o vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu, že o vazbě musí být rozhodnuto ve velmi krátkých lhůtách, nelze požadovat, aby všechny skutečnosti, z kterých se při rozhodování o vazbě vychází, byly zachyceny jako důkazy v procesní formě použitelné v řízení před soudem. Soudce tedy hodnotí i skutečnosti, které nebyly zachyceny v uvedené procesní formě (§158 odst. 4 TrŘ). Trvat na plné procesní použitelnosti všech těchto podkladů by fakticky znamenalo klást na řízení o vazbě stejné požadavky jako na rozhodnutí o vině. Současně však musí být závěr o vzetí obviněného do vazby dostatečně podložen v rozsahu odpovídajícím tomu stadiu trestního řízení, ve kterém se o vazbě rozhoduje, což v dané věci bylo dáno. Nepřípadné je rovněž tvrzení stěžovatele o tom, že není zřejmé, z jakého koluzního důvodu byl vzat do vazby. Jak již bylo shora uvedeno, a konstatovaly to i obecné soudy, koluzní důvod obecně spočívá v obavě, že obviněný bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání způsoby, které jsou příkladmo uvedeny v §67 písm. b) TrŘ. Předpokládá se tedy jeho aktivní činnost, se záměrem mařit objasňování skutečností závažných z hlediska konkrétní posuzované trestní věci, jimiž se rozumí dokazování podle trestního řádu (např. §89 odst. 1 TrŘ). V projednávané věci bylo šetřením policejního orgánu zjištěno, že stěžovatel, po propuštění z vazby, mařil zjišťování skutkových okolností věci tím, že nepřípustně ovlivňoval a působil na svědkyni J. K. prostřednictvím svědka J. J. Proto byl vzat do koluzní vazby. Pro úplnost je vhodné připomenout, že ani Ústavní soud ani Evropský soud pro lidská práva nestanoví, že soudce, přezkoumávající odvolání proti vazbě či ponechání ve vazbě, se musí vypořádat s každým argumentem ve stížnosti stěžovatele. Nesmí však opomenout konkrétní skutečnosti uvedené stěžovatelem, které jsou schopny zpochybnit existenci podmínek pro zbavení svobody. V dané věci je zřejmé, že odvolací soud ve svých rozhodnutích věnoval uvedeným argumentům pozornost a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Nepřípadnou je i námitka stěžovatele, že s ohledem na jím uváděné výslechy svědků je zřejmé, že se stíhané trestné činnosti nedopustil a že soud měl svědky vyslechnout a konfrontovat. Jedná se o námitku, která nebyla a ani nemohla být předmětem rozhodování o vazbě, neboť spadá do stadia rozhodování o meritu věci, tj. do rozhodování o vině a trestu. Stěžovatel tak zaměňuje řízení před soudem po podání obžaloby a řízení při rozhodování o vazbě. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že hodnocení dosud ve věci shromážděných důkazů je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Nevyžaduje se zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Obecné soudy rozhodující o vazbě neřeší otázku viny a trestu, ale řeší otázku, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda existuje důvodné podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný jako conditio sine qua non zákonnosti vazby, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak, pokud to trestní řád umožňuje a zda je zde důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v ustanovení §67 TrŘ. Proto nelze považovat za porušení zásady presumpce neviny, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí, po posouzení všech skutečností podle §67 TrŘ a z hlediska následků předvídaných v ustanovení §67 písm. b) TrŘ ve spojení s §134 odst. 2 TrŘ dospěje k odůvodněnému závěru, "(...) že se jeví vysoce pravděpodobným, že se skutek uvedený ve sdělení obvinění stal (...)". K tomu lze poznamenat, že v projednávané věci se podezření o spáchání trestných činů nijak neoslabuje, ale naopak trvá. K dalšímu, stěžovatelem tvrzenému porušení zásady presumpce neviny, jehož se měl dopustit soud prvního stupně, rozhodující dne 13. 2. 2009, sp. zn. 0 Nt302/2009, o vzetí do vazby tím, že v odůvodnění uvedl, že "(...) obviněný v trestné činnosti pokračoval po dlouhou dobu (...)", lze ve stručnosti uvést, že tato argumentace se vztahovala k důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) TrŘ, který byl navazujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 11 To 87/2009, zrušen. Všechna rozhodnutí, týkající se této věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. Nelze tudíž tvrdit, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, pokud toto pochybení napravil soud vyššího stupně při rozhodování o opravném prostředku. Proto postrádá logického smyslu i námitka stěžovatele, že označeným usnesením soudu prvního stupně byl vzat nejen do vazby koluzní, ale do vazby předstižné, ačkoli ji státní zástupkyně nenavrhovala. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů žádné porušení zákonných ustanovení, které by se promítalo do roviny protiústavnosti. Obecné soudy, po ústavněprávní konformní interpretaci a aplikaci trestního zákona a trestního řádu, dospěly k odůvodněnému závěru o existenci důvodné obavy, že stěžovatel (s ohledem na charakter trestné činnosti) bude po propuštění na svobodu mařit, resp. již mařil, objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem nejen rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 TrŘ), ale i řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Obsahují konkrétní skutečnosti, odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. b) TrŘ, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny), který převážil nad právem na osobní svobodu. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako naprosto proporcionální, neporušující jeho ústavně zaručená práva. Nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, protože u soudu prvního stupně o vzetí do vazby a o ponechání ve vazbě rozhodoval soudce civilního úseku. Listina i Úmluva uvádějí, že o vzetí do vazby nebo ponechání ve vazbě má rozhodovat soud, přičemž podrobnosti nechávají na předpisech nižší právní síly. Jedná se zejména o zákon o soudech a soudcích a trestní řád. Avšak ani ten nepředepisuje, že o vzetí do vazby či ponechání ve vazbě musí rozhodovat soudce trestního úseku. Podle §26 odst. 1 TrŘ, k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, resp. soudce tohoto soudu, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Jedná se o úpravu navazující na Listinu, zejména na její čl. 8 odst. 3, 4, 5. V dané věci podal návrh na vzetí stěžovatele do vazby a jeho ponechání ve vazbě státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech. O těchto návrzích rozhodl soudce tohoto soudu, který měl v dané době, podle rozvrhu práce, tzv. pohotovost. Její součástí je i rozhodování o vazebních věcech bez ohledu na to, zda jde o soudce civilního či trestního úseku. Z uvedeného vyplývá, že byly dodrženy zákonné podmínky určení příslušnosti soudu a zachována zásada přidělování soudní agendy v souladu s rozvrhem práce, podle daného rozpisu pohotovosti soudců. Ve věci tedy rozhodoval zákonný soud i zákonný soudce. Tento fakt konstatoval i odvolací soud v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 11 To 147/2009, přijatém v senátu složeném ze soudců trestního úseku. Jako nepatřičnou je nutno hodnotit i námitku stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv, zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti, protože mu obecné soudy neumožnily nahradit vazbu jiným opatřením. Nahrazení vazby jiným opatřením se rozumí nahrazení vazby zárukou, slibem nebo dohledem podle §73 TrŘ nebo peněžitou zárukou podle §73a TrŘ. Aby však mohla být vazba nahrazena tímto jiným opatřením musí být současně splněny další podmínky, zejména musí být dán vazební důvod, u něhož trestní řád umožňuje dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. To lze pouze v případě, je-li dán důvod útěkové nebo předstižné vazby [§67 písm. a), c) TrŘ]. Koluzní vazbu, což je i případ stěžovatele, nelze jiným opatřením nahradit. Tento fakt vyplývá nejen z citovaných ustanovení §73 a §73a TrŘ, ale zejména z logiky věci. Navíc, stěžovatel ani jeho obhájce opatření nahrazující vazbu nenavrhovali a obecné soudy, v souladu se zákonem, konstatovaly, že v tomto případě je vyloučeno nahrazení vazby jiným opatřením, aniž by bylo nutno tento fakt, s ohledem na platné a účinné znění trestního řádu, blíže rozvádět. Rovněž tvrzení stěžovatele, že odvolací soud při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby porušil jeho právo na slyšení, není důvodné. Jak vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čistě písemné jednání před odvolacím soudem rozhodujícím o stížnosti obviněného proti usnesení soudu o vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě, není porušením čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jestliže ani státní zástupce nebyl přítomen neveřejnému zasedání soudu. Jinými slovy, obviněný má právo na osobní slyšení před soudem prvního stupně rozhodujícím o jeho vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě, ale takové právo (osobní slyšení) nemá v navazujícím řízení před odvolacím soudem rozhodujícím o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, který může rozhodnout v neveřejném zasedání, aniž by tím zasáhl do ústavně zaručených práv obviněného. V projednávané věci stěžovatel vypovídal před soudem prvního stupně, který dne 13. 2. 2009 rozhodoval o jeho vzetí do vazby. S ohledem na shora uvedené nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že nebyl slyšen odvolacím soudem, rozhodujícím o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vzat do vazby. Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 3. 3. 2009 vyplývá, že tomuto jednání nebyl přítomen ani stěžovatel ani státní zástupce (č. l. 50 sp. zn. 0 Nt 302/2009). Tím byly dodrženy zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, jak požaduje nejen judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě opakovaně zabýval. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je vždy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Naproti tomu v případě rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 a v případě rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní podle §71 odst. 5, eventuálně odst. 6 TrŘ, nemusí být osobní slyšení provedeno vždy. Nicméně povinností soudu je jej provést tehdy, pokud dotčená osoba vznese požadavek, aby jí bylo umožněno osobní slyšení v řízení před soudem první instance (eventuálně instance druhé, pokud před instancí první ke slyšení nedošlo) a takovýto požadavek je relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (podrobněji viz např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 258/05 in http://www.usoud.cz). Vedle uvedeného se Ústavní soud ve své judikatuře též zabýval otázkou, zda z předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07 in http://www.usoud.cz). Právo stěžovatele na osobní slyšení tedy nebylo porušeno. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2009 o ponechání ve vazbě a ostatně ani v nynější ústavní stížnosti neoznačil žádná fakta, která by nebylo možno objasnit jinak než jeho osobním slyšením. Obecné soudy se seznámily s jeho argumenty k důvodům vazby krátce před nyní projednávaným rozhodováním o jeho ponechání ve vazbě, a to dne 16. 3. 2009 resp. 31. 3. 2009, v rámci rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby. Stěžovatel spatřoval pochybení i v postupu soudu prvního stupně, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby a neumožnil mu seznámit se se spisem, resp. že nebyl v plném rozsahu seznámen s návrhem na vzetí do vazby a nemohl se tak k němu vyjádřit. Je sice pravdou, že stěžovatel, resp. jeho obhájce, mohl nahlédnout do spisu až po skončení rozhodování soudu prvního stupně o vzetí stěžovatele do vazby, ale z protokolu, sepsaného u Okresního soudu v Semilech, vyplývá, že stěžovatel byl s předmětem věci seznámen, což je patrno i z jeho výpovědi učiněné před soudem, ve které nesouhlasil s tvrzením státní zástupkyně, že po svém propuštění ovlivňoval svědky. Konečně ani námitka stěžovatele, že v usneseních policejního orgánu není dostatečně odůvodněn bod f) jeho námitky podjatosti, čímž mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny, není opodstatněná. K samotné otázce podjatosti policejního orgánu, resp. osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 TrŘ, lze poukázat na skutečnost, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil. Stěžovatel opakuje tvrzení, která byla předmětem nejen rozhodování policejního orgánu, ale také předmětem přezkumu státním zastupitelstvím podle §157a TrŘ, s nimiž se dotčené orgány srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vypořádaly. Policejní komisař se podrobně a pečlivě zabýval všemi námitkami, které měly svědčit o jeho podjatosti, a to i námitkami pod bodem f). K nim m.j. uvedl, že jeho povinností je shromáždit do spisového materiálu všechny informace a důležité skutečnosti, včetně předchozí trestní minulosti obviněného a prověřovaných podezření. K otázkám položeným znalcům dodal, že se jedná o standardní otázky obsažené i v nabídce elektronického trestního řízení (ETŘ). Stížnost stěžovatele řádně, v souladu s trestním řádem, přezkoumal nadřízený policejního komisaře, který je neshledal důvodnými a stížnost zamítl. Tu část stížnosti, v níž stěžovatel "(..) žádal, aby se státní zástupkyně jasně vyjádřila, zda v bodě f) uvedené příklady jsou či nejsou porušením zásady presumpce neviny (...)", postoupil, v souladu se žádostí stěžovatele, státní zástupkyni. Pro úplnost uvedl, že postup policejního orgánu byl krátce před touto stížností přezkoumán a shledán zákonným. Proto je tvrzení stěžovatele, že se nadřízený policejního komisaře v plném rozsahu nezabýval námitkami podjatosti policejního komisaře, nepřípadné, neboť se zabýval všemi argumenty, včetně těch, které stěžovatel určil k přezkumu státní zástupkyni. Státní zástupkyně, na základě této žádosti, přezkoumala postup policejního komisaře podle §157a TrŘ se závěrem, že námitky stěžovatele uvedené pod bodem f) nelze považovat za porušení presumpce neviny. Pokud jde o údajné porušení zásady presumpce neviny, kterou stěžovatel spatřuje v podnětu policejního orgánu k podání návrhu na jeho vzetí do vazby, lze jen dodat, že policejní orgán je povinen shromáždit veškeré podklady stanovené trestním řádem, m.j. i informace o šetřeních v předchozích věcech podezřelého, které pak uvádí i do podnětu k podání návrhu na vzetí do vazby. K němu pak přikládá i spisový materiál, z něhož jsou skutečnosti uváděné v podnětu seznatelné. Nutno zdůraznit, že státní zástupce i soud, při rozhodování o vazbě, vychází především ze spisového materiálu, a nikoli z podnětu policejního orgánu, což je bez dalšího patrno i z usnesení obecných soudů o vzetí stěžovatele do vazby. Za porušení zásady presumpce neviny nelze považovat ani opatření o přibrání znalce, neboť jde o zcela standardní úkon orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o formulaci otázek, uvedených v opatření, vycházel policejní komisař ze standardních otázek v databázi vzorů elektronického trestního řízení (ETŘ). Fakt, že je stylisticky správně nepřizpůsobil projednávané věci, nelze považovat za chybu, která by mohla jakkoliv ovlivnit výsledek řízení, svědčit o neobjektivitě policejního komisaře či dokonce mít za následek porušení zásady presumpce neviny. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 Ústavy ČR. Tento článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců, což je zřejmé i ze systematického začlenění těchto článků v Ústavě ČR. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů, neboť pro postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu neshledal věcné ani zákonné důvody. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.1196.09.3
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1196/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 8. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 5. 2009
Datum zpřístupnění 1. 9. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Semily
POLICIE - KŘ policie Severočeského kraje, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování Semily
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.b, §67 písm.c, §134 odst.2, §68, §71 odst.2, §26 odst.1, §73, §73a, §72 odst.3, §71 odst.5, §71 odst.6, §30 odst.3, §157a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstřík vazba/důvody
vazba/prodloužení
podjatost
vyloučení
trestní stíhání/zahájení
svědek/výpověď
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1196-09_3
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 63321
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04