ECLI:CZ:US:2009:1.US.1227.09.1
sp. zn. I. ÚS 1227/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 8. září 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B. proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 2/2009-34 a proti výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 44 C 2647/2007, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 2/2009-34 a výrok III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 44 C 2647/2007 se zrušují.
II. Městskému soudu v Praze se ukládá, aby nahradil stěžovateli zcela náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III v záhlaví citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a zrušení usnesení Městského soudu v Praze. Opírá ji zejména o následující důvody:
Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení vedeném o zaplacení částky 950 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného jízdného, kde stěžovatel byl ve sporu stranou žalovanou, rozhodl svým usnesením ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 44 C 2647/2007 tak, že řízení zastavil, žalobci vrátil soudní poplatek a náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému účastníku řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel včasné odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 2/2009-34 bylo citované usnesení obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení potvrzeno.
Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve vydal na návrh žalobce platební rozkaz, proti kterému podal stěžovatel odpor, a následně se na výzvu obvodního soudu k žalobě vyjádřil tak, že žalobu neuznává a žalovanou částku nebude hradit. Žalobce poté vzal žalobu zpět a požádal obvodní soud o zastavení řízení. Obvodní soud řízení na žádost žalobce zastavil. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil poukazem na §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání. Bránil se jím použití ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Žalobce totiž nevzal žalobu zpět pro chování stěžovatele a žaloba nebyla podána oprávněně, což žalobce uznal. Proto měl soud prvního stupně přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze podle tvrzení stěžovatele přisvědčil jeho argumentaci, leč napadenou část usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť prohlásil, že stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly. Stěžovateli není jasné, jakým způsobem městský soud k tomuto závěru dospěl, neboť sám byl po celou dobu průběhu sporu právně zastoupen advokátem, který podal jak odpor, tak i vyjádření ve věci.
Stěžovatel se domnívá, že se oba soudy dopustily při rozhodování o náhradě nákladů libovůle (svévole) a jejich závěry jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. To platí navíc za situace, kdy odvolací soud potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně z jiného důvodu, než na kterém spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by však před vydáním svého potvrzujícího rozhodnutí seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a aniž by stěžovateli umožnil se k němu vyjádřit; tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených usnesení (jejich jednotlivých výroků) a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 44 C 2647/2007 vedený Obvodním soudem pro Prahu 4. Zjistil, že dne 15. 6. 2007 byl stěžovateli doručen platební rozkaz, podle něhož byl povinen Dopravnímu podniku hlavního města Prahy, akciová společnost, (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále též jen "vedlejší účastník") zaplatit v platebním rozkazu uvedenou částku 950 Kč s přísl. spolu s náklady řízení, celkem 6 669 Kč. Důvodem návrhu na vydání platebního rozkazu bylo to, že se stěžovatel při jízdě metrem neprokázal přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Stěžovatel proti tomuto platebnímu rozkazu podal prostřednictvím svého advokáta Mgr. U. odpor a následně se k žalobě vyjádřil (plná moc je založena na č. l. 13 soudního spisu). Ve vyjádření k žalobě stěžovatel uvedl, že si není vědom, že by v den zmiňovaný žalobou metrem cestoval. Celou věc si vysvětluje tak, že se třetí osoba (černý pasažér) prokázala některým z osobních dokladů, které mu již dříve byly ukradeny z osobního automobilu a jejichž ztrátu nahlásil policii (poznámka: v této souvislosti stěžovatel upozornil soud na řízení vedené pod spisovou značkou 44 C 2864/2003, z něhož je prý patrné, že k obdobnému zneužití jeho osobních dokladů již došlo). Soud prvního stupně pak požádal vedlejšího účastníka o sdělení, zda trvá na žalobě (nic jiného v dopisu soudu není uvedeno). Vedlejší účastník na tento úkon soudu reagoval tak, že "s ohledem na skutečnosti konstatované soudem" bere tímto žalobu zpět a žádá, aby soud řízení zastavil. Zároveň požádal soud o vrácení příloh žaloby a o vrácení zaplaceného soudního poplatku a uvedl, že náhradu nákladů řízení nežádá.
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal pak usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 44 C 2647/2007, kterým řízení zastavil (výrok I), vedlejšímu účastníkovi vrátil soudní poplatek (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok o náhradě nákladů řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., "neboť neshledal podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků dle odst. 2 cit. ustanovení.".
Proti výroku obvodního soudu o nákladech vyřízení se stěžovatel, byv zastoupen advokátkou Mgr. V. B. (plná moc č. l. 28 spisu), odvolal. Uvedl, že soud prvního stupně svým rozhodnutím pochybil, jestliže výrok o nákladech řízení učinil podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namísto toho, aby věc posoudil podle §146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel podání žaloby nezavinil a nelze říci, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatele. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zpětvzetí žaloby podle stěžovatele zcela zavinil vedlejší účastník, neboť žaloba byla podána nedůvodně a vedlejší účastník ani řádně nevysvětlil, proč tak učinil. Stěžovatel má za to, že má vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2009 č. j. 11 Co 2/2009-34 usnesení obvodního soudu ve výroku III o náhradě nákladů řízení potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí sice přisvědčil stěžovateli, že v dané věci vzal vedlejší účastník žalobu zpět před započetím jednání, a to "s ohledem na skutečnosti konstatované soudem". Nestalo se tak tedy v důsledku splnění uplatněného nároku, tj. zaplacením zažalované částky. V takovém případě je proto třeba při rozhodnutí o nákladech řízení aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit náklady řízení. Přitom toto zavinění je třeba vždy posuzovat výlučně z procesního hlediska. Nicméně i při tomto posouzení projednávané věci nemohl soud prvního stupně vyslovit, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení, neboť tomu - podle odvolacího soudu - žádné nevznikly. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení odůvodnil Městský soud v Praze tím, že i když byl v této fázi řízení úspěšný žalobce, žádné náklady mu - v této fázi - nevznikly.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 4. Ten však pouze uvedl, že Ústavnímu soudu zasílá svůj spis sp. zn. 44 C 2647/2007 a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dovodil, že ústavní stížnost by měla být pro nedůvodnost zamítnuta. Městský soud v Praze souhlasil s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník - Dopravní podnik hl. m. Prahy - se k ústavní stížnosti ve lhůtě mu Ústavním soudem poskytnuté nevyjádřil a ani nepředložil plnou moc udělenou advokátu, který ho zastupuje (§30 odst. 1 citovaného zákona). Proto s ním Ústavní soud nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
Stěžovatel k výzvě Ústavního soudu (cestou své advokátky) výslovně uvedl, že s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nesouhlasí. Ústní jednání tedy bylo nařízeno.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Právě taková situace však v souzené věci nastala.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení (a v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.) se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z ustanovení §142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v §146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci, a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)].
V právě projednávané věci je přitom zjevné - jak správně vystihl Městský soud v Praze - že zastavení řízení zavinil ve výše uvedeném smyslu vedlejší účastník, který vzal žalobu zpět ještě před tím, než obvodní soud nařídil ústní jednání; to učinil vlastním rozhodnutím "s ohledem na skutečnosti konstatované soudem". Stejně tak je z příslušného spisového materiálu zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu nalézacího řízení i odvolacího řízení právně zastoupen advokátem, takže mu náklady řízení (palmáre advokátu) přirozeně vznikly. Ani jednu z těchto zásadních skutečností obecné soudy při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení nevzaly v úvahu. To znamená, že svá rozhodnutí zatížily takovým pochybením, že do ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces protiústavně zasáhly.
Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak např. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Proto výrok založený na věcně nesprávném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.
Ústavní soud považuje za nutné vyslovit, že taková rozhodnutí - a právě o takové rozhodnutí jde i v právě projednávané věci - mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatele na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Zde je podstatné, že obvodní soud nejprve aplikoval ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. namísto ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. (takže nezohlednil, kdo zavinil zastavení řízení, ač je to ze spisu zjevné) a městský soud následně přehlédl, že stěžovatel byl po celou dobu řízení právně zastoupen advokátem, což dokládají procesní plné moci založené ve spise, a procesní úkony, které advokát učinil; pokud tedy městský soud prohlásil, že stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly, učinil tak ve zjevném rozporu s obsahem soudního spisu.
Proto Ústavní soud - a to již jen na základě výše uvedených skutečností - dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele týkající se porušení dvojinstančnosti řízení, neboť by to bylo nadbytečné.
V.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený výrok III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 44 C 2647/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 2/2009-34 podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
VI.
Ústavní soud se konečně zabýval i návrhem stěžovatele, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podmínky tohoto ustanovení jsou podle přesvědčení Ústavního soudu - pokud jde o vztah mezi stěžovatelem a účastníkem řízení (Městským soudem v Praze) - splněny. To proto, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím, které evidentně nerespektovalo obsah soudního spisu (tedy existenci nákladů řízení vzniklých stěžovateli právním zastoupením advokátem), řízení před Ústavním soudem na základě úspěšné ústavní stížnosti stěžovatele vyvolal.
Výše nákladů řízení, jež má Městský soud v Praze stěžovateli nahradit, bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu [pozn. red.: posléze se tak stalo usnesením ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].