ECLI:CZ:US:2009:1.US.1236.08.1
sp. zn. I. ÚS 1236/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 40/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. 56 T 23/2000 - 5921, a rozhodl o opravě usnesení téhož soudu ze dne 6. 9. 2005, čj. 56 T 23/2000 - 5232, ve výroku o trvání vykonané vydávací vazby na Slovensku.
Stěžovatel uvedl, že ve stížnosti proti opravnému usnesení soudu prvního stupně (vydanému dne 4. 3. 2008) mimo jiné namítal, že ve smyslu §131 a §138 tr. řádu nelze opravu původního usnesení ze dne 6. 9. 2005, které nabylo právní moci, provést, neboť se v §131 odst. 1 stanoví, že písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotoveních rozsudku a jeho opisech je možno opravit tak, aby byla zajištěna shoda písemného vyhotovení s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, přičemž ustanovení §138 tr. řádu umožňuje přiměřené použití §131 tr. řádu pro opravné usnesení. Nijak ale nerozlišuje aplikaci i na zajištění shody mezi originálem a vypravenými chybnými opisy nevyhlášeného usnesení. Podle stěžovatele je rozhodujícím kritériem soulad s rozsudkem, jak byl vyhlášen, což platí i pro usnesení. Protože předmětné usnesení nebylo vyhlášeno, ale pouze vypracováno a doručováno účastníkům, nelze je tedy opravovat za užití uvedených ustanovení trestního řádu, neboť zde neplatí předpoklady uvedené zákonem. Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze tak došlo, podle stěžovatele, k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11.
Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, opravným usnesením ze dne 4. 3. 2008, čj. 56 T 23/2000 - 5291, provedl opravu opisů výroku a odůvodnění usnesení téhož soudu ze dne 6. 9. 2005, čj. 56 T 23/2000 - 5232, v údajích o stěžovatelem vykonané vydávací vazby na Slovensku tak, aby se shodovaly s originálem zmíněného usnesení, založeným na č. l. 5232 spisu.
Po stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 40/2008, toto opravné usnesení Městského soudu v Praze zrušil a nově rozhodl o opravě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 56 T 23/2000 - 5232, v časových údajích o délce trvání vydávací vazby, vykonané stěžovatelem na Slovensku, ve shodě se skutečným průběhem událostí a s originálem rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že veškeré údaje o započtení vazby mají objektivní oporu v usnesení Krajského soudu v Bratislavě ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. Ntc I 10/04, v němž byla stěžovateli započtena předběžná a vydávací vazba od 14. 7. 2004 do 20. 5. 2005.
V odůvodnění napadeného usnesení pak Vrchní soud v Praze konstatoval, že Městský soud v Praze nevěnoval potřebnou míru pozornosti formulaci výroku opravného usnesení, v odkazu na ustanovení trestního řádu, podle kterých byla oprava provedena, tj. místo správného odkazu na ustanovení §131 a §138 tr. řádu byl ve výroku zmíněného usnesení uveden odkaz na §138 a §138 tr. řádu. V dalším pak odmítl pochybnosti stěžovatele ohledně pravomoci vyšší soudní úřednice Městského soudu v Praze k vydání usnesení čj. 56 T 23/2000 - 5232, a následného opravného usnesení. Předmětné usnesení bylo, podle autentického referátu ze stejného dne, předáno zapisovatelce k vyhotovení opisů. Ta se dopustila závažné písařské chyby v neprávnosti data limitujícího počátek vydávací vazby. Po přezkoumání originálu citovaného usnesení odvolací soud konstatoval, že je zatíženo některými formálními vadami, pro které nesplňuje podmínky stanovené Vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy č. 505/2001 Org. Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, neboť se zde nenachází výslovné označení "originál" ani vlastnoruční podpis vyšší soudní úřednice. Nakonec uzavřel, že uvedené nesrovnalosti nejsou takového charakteru, aby zcela diskvalifikovaly právní relevantnost předmětného usnesení, které obsahuje veškeré rozhodné skutečnosti, vyžadované pro tento typ rozhodnutí. Na ně také navazuje řádný referát, instruující příslušnou referentku trestní kanceláře, která odpovídala za další operativní úkony, včetně správnosti přepisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje postup soudů obou stupňů při opravě opisů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 56 T 23/2000 - 5232, a prezentuje své vlastní závěry ohledně přípustnosti postupu při vydávání opravného usnesení.
V této souvislosti je nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze za podmínek, stanovených v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tedy jen tehdy, pokud došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není tedy povolán k tomu, aby obecně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci a opravoval či napravoval jejich i nejmenší pochybení, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí ve světle shora uvedených principů a dospěl k závěru, že žádné z jeho základních práv nebylo porušeno. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které stěžovatel navrhl zrušit, došlo jen k opravě pochybení, ke kterým došlo v předcházejících stadiích řízení u Městského soudu v Praze. Vrchní soud náležitě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, takže lze na text odůvodnění jeho usnesení v podrobnostech odkázat. V přezkoumávané věci tak nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu