ECLI:CZ:US:2009:1.US.1310.09.1
sp. zn. I. ÚS 1310/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2009 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H. proti výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2008 č. j. 26 C 401/2007-28, jímž nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů řízení, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2009 č. j. 64 Co 2/2009-45, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2008 č. j. 26 C 401/2007-28 se zrušuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2009 č. j. 64 Co 2/2009-45 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") a zrušení citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"). Opírá ji zejména o následující důvody:
Žádostí ze dne 11. 12. 2006 požádal stěžovatel Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") o přiměřené zadostiučinění ve výši 6 000 Kč za nesprávný úřední postup České správy sociálního zabezpečeni v řízení podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. MPSV v šestiměsíční lhůtě podle §15 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, na žádost neodpovědělo. Stěžovatel tedy podal dne 12. 7. 2007 ve věci žalobu, v níž se domáhá shora uvedeného zadostiučinění.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2008 č. j. 26 C 401/2007-28 byla žaloba co do částky 3 000 Kč zamítnuta (výrok I); stěžovateli bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 3 000 Kč (výrok II) a konečně žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III). Stěžovatel se odvolal proti výroku III obvodního soudu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2009 č. j. 64 Co 2/2009-45 byl výrok prvostupňového soudu o nákladech řízení potvrzen, neboť odvolací soud nesouhlasil s názorem, podle něhož by měl soud prvního stupně odůvodnit výrok o nákladech řízení odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že jeho rozhodnutí o výši plnění (tedy o výši přiměřeného zadostiučinění) mělo záviset na jeho úvaze. Tak by tomu bylo podle odvolacího soudu pouze v případě, že by soud rozhodoval na základě volné úvahy dle §136 o. s. ř. V daném případě však bylo rozhodováno na základě zákonných kritérii §31a zákona č. 82/1998 Sb. po řádném zhodnocení zjištěného skutkového stavu. Jako přiměřené přitom bylo shledáno zadostiučiněni ve výši 3 000 Kč se zohledněním toho, že příspěvek, jehož se stěžovatel domáhal, je zvláštním nadstavbovým příspěvkem k důchodu, na němž není stěžovatel přímo existenčně závislý. Rozhodnutí o nákladech řízení je tak nutno podle odvolacího soudu opírat o zásady ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., tj. o poměr úspěchu ve věci.
Stěžovatel má za to, že těmito právními závěry byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel napadá názor obou soudů, podle něhož měl správně odhadnout přiměřenost zadostiučinění na částku 3 000 Kč, zatímco ji mylně odhadl na 6 000 Kč. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na kritéria v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jakoby právě podle nich měl stěžovatel vypočítat, jaká má být správná výše zadostiučinění. To je však nemožné, protože v uvedeném ustanovení žádná matematická kritéria uvedena nejsou. Stěžovatel uvádí, že by pokládal za úměrné, aby mu náhrada nákladů nebyla přiznána, kdyby se byl žalobou domáhal něčeho, co by bylo zjevně nepřiměřené. V daném případě však o takovou zjevnou nepřiměřenost nejde. Nadto, pokud sám soud ve svém rozhodnutí dochází k závěru, že k průtahům v řízení došlo, vychází stěžovatel z domněnky, že má právo na náhradu nákladů soudního řízení, a to zvlášť v případě, kdy výše nákladů řízení převyšuje samotné zadostiučinění (nejen přiznané, ale i žalované). Stěžovatel dodal, že k soudnímu řízení vůbec nemuselo dojít, kdyby bylo MPSV odpovědělo na jeho žádost ze dne 11. 12. 2006. Právě nečinnost MPSV soudní řízení vyvolala. Jestliže pak odvolací soud své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že stěžovatel na řízení podle zákona č. 357/2005 Sb. nebyl "přímo existenčně závislý", a přitom přehlíží, že soudní řízení o zadostiučinění bylo vyvoláno nečinností MPSV, spatřuje v tom stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, porušení práva na soudní ochranu a porušení "práva na odškodnění", tj. v daném případě na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel konečně poukázal na to, že v řadě obdobných případů rozhodl Městský soud v Praze opačně, tj. ve prospěch osob, které se soudně zadostiučinění domáhaly.
Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis sp. zn. 26 C 401/2007 Obvodního soudu pro Prahu 5. Zjistil, že rozsudkem ze dne 29. 5. 2008 č. j. 26 C 401/2007-28 Obvodní soud pro Prahu 5 zčásti vyhověl žalobě (co do částky 3 000 Kč), kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti", resp. "vedlejší účastník") zaplacení částky 6 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení o přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. (výrokem II); ve zbytku (rovněž 3 000 Kč) žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrokem I) a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. poslední věty tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch a neúspěch obou účastníků řízení byl stejný (výrokem III).
Obvodní soud vzal za prokázané, že při projednávání nároku žalobce (nyní stěžovatele) došlo v řízení České správy sociálního zabezpečení k opožděnému vydání rozhodnutí (opoždění bylo delší než pět měsíců), byť Česká zpráva sociálního zabezpečení se stěžovatelem komunikovala, a stěžovatel tedy byl informován o průběhu řízení před správním orgánem a o jeho postupu. Příspěvek, jehož se stěžovatel ve správním řízení domáhal, je podle obvodního soudu zvláštním nadstavbovým příspěvkem k důchodu, a proto nepředstavuje pro stěžovatele existenční zdroj příjmů ve srovnání se samotným starobním důchodem. Od této skutečnosti je podle soudu nutno odvíjet i závažnost vzniklé majetkové újmy, neboť čekání na zvláštní příspěvek k důchodu nemohlo stěžovateli způsobit takovou psychickou újmu, jakoby tomu bylo v případě čekání na starobní důchod. Přesto však k jisté psychické újmě stěžovatele podle soudu došlo, a to v takové intenzitě, že by nebylo dostačující pouhé konstatování porušení práva, jestliže nebyly shledány důvody pro jinou - nepeněžní - formu náhrady. Proto obvodní soud vzhledem k délce prodlení správního orgánu, k výši stěžovateli vypláceného zvláštního příspěvku, jakož i vzhledem k dalším okolnostem případu dospěl k závěru, že došlo k porušení stěžovatelova práva ve smyslu ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Intenzita tohoto porušení odpovídá - se zřetelem k výše zmíněným okolnostem - přiměřenému zadostiučinění v penězích ve výši 3 000 Kč.
Výrok III o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud ustanovením §142 odst. 2 poslední věty o. s. ř., neboť úspěch a neúspěch obou účastníků byl podle jeho názoru stejný.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2009 č. j. 64 Co 2/2009-45 napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Svůj potvrzující výrok odůvodnil městský soud tak, jak je uvedeno v části I tohoto nálezu. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení opřel o závěr, že stěžovatel neměl v odvolacím řízení úspěch a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady nevznikly.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 5. Uvedl, že stěžovatel toliko polemizuje s použitím ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. namísto ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud v této souvislosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ztotožnil se rovněž s odůvodněním uvedeným v usnesení městského soudu, zejména s tam vyloženým vztahem §136 o. s. ř. a §142 odst. 3 o. s. ř. Uzavřel, že v daném případě nebylo aplikováno ustanovení §136 o. s. ř., protože bylo rozhodováno na základě kritérií uvedených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní stížnost je tak třeba považovat za nedůvodnou. V závěru svého vyjádření obvodní soud sdělil, že souhlasí s opuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Městský soud v Praze. Nesdílí názor stěžovatele, že v daném případě mělo být užito ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.; částečný neúspěch stěžovatele ve věci se sice projevil jen ve výši plnění, ale nikoliv proto, že by stěžovatel na počátku sporu nemohl tuto výši znát, respektive že by ji nemohl dle hmotněprávních kritérií (§31a zákona č. 82/1998 Sb.) předvídat. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí, v nichž Městský soud v Praze rozhodl v obdobných případech zcela opačně, se ve vyjádření uvádí, že řada senátů Městského soudu v Praze rozhoduje o náhradě nákladů v těchto typech řízení podle zásad procesního úspěchu ve věci. Ústavní stížnost by měla být podle městského soudu odmítnuta, neboť stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Rovněž městský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že před obecnými soudy byla projednávána žaloba, na kterou se vztahují obecné povinnosti stěžovatele, tedy např. břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Vyjádřil domněnku, že i v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy musí být žalobcem (nyní stěžovatelem) tvrzena a doložena imateriální újma a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem (pozn.: v této souvislosti vedlejší účastník odkázal příkladmo na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 712/06 ze dne 27. 9. 2007, ve SbNU nepublikované, avšak dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud podle vedlejšího účastníka v žádném případě nerozhodoval (a ani nemohl rozhodovat) pouze na základě "volné úvahy" dle §136 o. s. ř., neboť v projednávané věci nebyly dány podmínky tohoto postupu. Tvrzení stěžovatele, že "nemohl správně odhadnout přiměřenost zadostiučinění", je důkazem právě jen toho, že navrhl v žalobě takovou výši zadostiučinění, která neměla oporu v navržených důkazech. Žaloba by se přitom neměla koncipoval jako "odhad" požadované částky, ale žalobce by měl mít žalovanou částku podloženou navrženými důkazy právě s ohledem na skutečnost, že při zcela "nepodložené" žalobě bude žalovaný nucen uhradit náklady zastoupení svému advokátovi. Vedlejší účastník dále sdělil, že právní zástupce stěžovatele podává v zastoupení svých klientů žaloby o zadostiučinění v řádech desítek ročně a jeho pouhé "odhadování" částek přiměřeného zadostiučinění by ve spojení s úspěchem s touto ústavní stížností vedlo k rozšířeni praxe, že částky požadované žalobou lze vždy jen "odhadnout" a poté chtít přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši, i když rozhodnutím přiznaná částka zadostiučinění bude nižší. Ke stěžovatelem uvedeným "obdobným případům" vedlejší účastník poznamenal, že i v těchto případech mu neměla být povinnost uhradit náklady řízení uložena.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastník neuvedl, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ve výzvě, která mu byla Ústavním soudem zaslána, byl však poučen o tom, že nevyjádří-li se k možností upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bude Ústavní soud předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. To se také v souzené věci stalo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§44 odst. 2 citovaného zákona).
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Taková situace nastala v právě projednávané věci.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí podle ustanovení §142 o. s. ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní), doplněná v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení).
Ústavní soud již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši); v této souvislosti lze tedy dovozovat, že se stěžovateli evidentně podařilo prokázat příčinou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, podařilo se mu tedy prokázat základ nároku. Rozhodnutí obou soudů nepřiznat stěžovateli celou náhradu nákladů nalézacího řízení spočívá jednak na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. a jednak - a to zejména - na příliš formalistickém výkladu ustanovení §136 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle výkladu, který v právě projednávané věci použil Městský soud v Praze a s nímž se posléze ztotožnil i vedlejší účastník a Obvodní soud pro Prahu 5, nemohlo být v této právní věci aplikováno ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. proto, že rozhodování o výši plnění nezáviselo na úvaze soudu. Tak by tomu prý bylo pouze v případě, že by soud rozhodoval na základě volné úvahy ve smyslu §136 o. s. ř. V daném případě však bylo rozhodováno na základě zákonných kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a po řádném zhodnocení zjištěného skutkového stavu; soud tedy o výši plnění nerozhodoval na základě vlastní úvahy, s níž počítá §136 o. s. ř.
S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti souhlasit nelze.
Předně je třeba konstatovat, že jak z uznávané literatury [srov. k tomu Bureš, J. et al., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 652], tak i z judikatury plyne [srov. k tomu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. (Rc) 1 Co 173/97, citováno podle systému ASPI, Identifikační číslo (ASPI ID): JUD12385CZ], že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, rozhodnutí ze dne 30. 7. 2008 č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. není) - a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřila i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito hlavními závěry uvedené judikatury i doktríny se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ostatně, o tom, že zvláště druhý z výše uvedených závěrů je správný (tedy neexistence exaktních kritérií), svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [srov. sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - k bodu 26, §31a], jímž byl nový §31a do zákona č. 82/1998 Sb. vložen. Tato důvodová zpráva k odstavci 2 §31a říká, že se zde stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má zadostiučinění poskytovat a jakými kritérii se má výše zadostiučinění řídit. Dále se v ní konstatuje vhodnost brát v aplikační praxi rozhodujících orgánů v úvahu příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K odstavci 3 pak důvodová zpráva upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikující orgány řídit při přiznávání přiměřeného zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Demonstrativní výčet kritérií přitom plyne - podle důvodové zprávy - opět z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která by měla být aplikační praxí zohledněna.
I důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. tedy tvoří oporu pro názor, že stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě splňuje podmínky "úvahy" ve smyslu §136 o. s. ř. Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena majetková újma či nikoli) úspěšný.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.