ECLI:CZ:US:2009:1.US.1337.08.1
sp. zn. I. ÚS 1337/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného Mgr. Libuší Micákovou, advokátkou, se sídlem Karla IV. 502, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 0 Nt 523/2004, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 9 To 73/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2008, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 0 Nt 523/2004 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci obvodního soudu sp. zn. 31 T 46/98. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 9 To 73/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti v prvé řadě zaobírá problematikou své obhajoby. Jak uvádí, dne 9. 6. 2007 podala jeho obhájkyně JUDr. Vraná žádost o zproštění obhajoby. Tato žádost byla doručena soudu dle prezentačního razítka 12. 6. 2007 (viz č. l. 236 spisu obvodního soudu sp. zn. 0 Nt 523/2004). Stalo se tak tedy v době, kdy řízení nebylo doposud pravomocně skončeno. O žádosti JUDr. Vrané nebylo rozhodnuto a dne 15. 6. 2007 městský soud stížnosti proti usnesení obvodního soudu zamítl. Ustanovení obhájce pro nutnou obhajobu tak v tomto momentu končí. Dne 8. 8. 2007 podal stěžovatel stížnost u ČAK na JUDr. Vranou pro nečinnost v rámci jeho nutné obhajoby v předmětné věci, kdy napadl, že bezdůvodně opakovaně nereagovala na jeho doporučené dopisy s žádostí o zjištění situace kolem poučení o lhůtě na opravný prostředek a vysvětlení zákonného stavu v tomto směru. Výše popisovaná situace získává na významu po nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, kterým se řízení u obvodního soudu znovu otevřelo a bylo vráceno k řízení o opravném prostředku, který pak, jak Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, musí být věcně rozhodnut. Tímto aktem se zároveň obnovil i statut nutné obhajoby pro dané řízení, oživilo se pověření JUDr. Vrané jako obhájkyně. Stala se tím opět aktuální i její žádost o zproštění obhajoby. Ze soudního spisu není zřejmé, že by JUDr. Vraná byla jakkoli vyrozuměna o tom, že řízení pokračuje a její ustanovení je opět živé. Ve fázi řízení po nálezu Ústavního soudu vůbec nedošlo ke zkontaktování stěžovatele a JUDr. Vrané, natož pak k jakémukoliv praktickému výkonu obhajoby v této situaci, jako např. doplnění podané stížnosti s ohledem na vývoj situace apod. Stěžovatel zcela logicky nekontaktoval JUDr. Vranou, protože vyčkával na vyrozumění obvodního či městského soudu s rozhodnutím o žádosti obhájkyně o zproštění obhajoby, tedy zda bude ustanoven obhájce nový nebo zda bude žádost JUDr. Vrané zamítnuta a ona bude muset v obhajobě pokračovat. Místo toho ovšem obdržel dne 7. 4. 2008 usnesení městského soudu se zamítnutím stížnosti věcně projednané, aniž by mohl do této fáze řízení jakkoli promluvit a s absencí obhajoby v praktické rovině.
Za druhé stěžovatel namítá, že neveřejné zasedání městského soudu o stížnosti proti usnesení obvodního soudu dle protokolu (č. l. 294) trvalo toliko 5 minut, přičemž dle téhož protokolu v něm byly přečteny napadené usnesení, text stížnosti a podstatný obsah spisu. Dále nutně musela proběhnout porada senátu a hlasování o rozhodnutí ve věci. Nutno konstatovat, že za 5 minut ovšem nelze stihnout přečíst ani jen samotné usnesení obvodního soudu, které bylo předmětem přezkumu, natož pak provést ostatní úkony prezentované v protokolu. Neveřejné zasedání bylo tedy pouze fingované.
Za třetí stěžovatel uvádí, že při řízení před obvodním soudem docházelo k průtahům.
Za čtvrté stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že předsedkyně senátu obvodního soudu měla být vyloučena z projednávání věci. Námitku podjatosti podal a byť byla zamítnuta, jakož i dále opravný prostředek, stěžovatel trvá na tom, že byla důvodná. Důvod její podjatosti spatřuje v tom, že se vůči němu chovala zaujatě, zejména pak nezvládla výslech svědka na jednání dne 26. 1. 2005 (zde stěžovatel navrhuje, aby si Ústavní soud vyslechl záznam na CD) a při jednání dne 29. 11. 2006 na něj činila nátlak, aby přehlédl porušení procesních pravidel v souvislosti s nepostoupením stížnosti městskému soudu, které stavěla na obviňování z průtahů v řízení (autentický záznam není k dispozici z důvodu nesepnutí záznamového zařízení soudní úřednicí).
V souvislosti s výslechem svědka dne 26. 1. 2005 stěžovatel kromě vlastního jednání předsedkyně spatřuje pochybení i v jeho nedostatečné protokolaci, kdy předmětný osobní komentář předsedkyně senátu "to ale kamarádovi moc nepomůžete" by neměl v protokolu chybět. Rovněž v tomto směru podával neúspěšně námitku a opravný prostředek. Neúplným protokolem je obhajoba omezována v následné argumentaci v opravných prostředcích.
Dále se stěžovatel věnuje skutečnosti, že k veřejnému zasedání předvolaný spoluodsouzený Š. odmítl po poučení vypovídat. Dle jeho přesvědčení k odepření výpovědi nedošlo v intencích zákona. Svědek byl řádně poučen o povinnosti vypovídat, jakož i o důvodech vedoucích k odepření výpovědi, jako důvod pro odepření výpovědi však vyjádřil obavu, že předsedkyně senátu by jeho výpověď překroutila, přičemž ani všeobecně neodkázal na poučení, tudíž je nesporné, že odepřel výpověď v rozporu se zákonem. Ze strany předsedkyně senátu měl proto následovat postup podle §101 trestního řádu, kdy výsledkem by bylo vynucení výpovědi či odepření výpovědi zákonným způsobem (viz. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 5/1994, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Rt 54/94). Ani dále nepokračovala předsedkyně senátu v řízení v souladu se zákonem, neboť neumožnila stěžovateli, aby se podle §214 trestního řádu vyjádřil k provedenému důkazu a celé jednání ukončila odročením na neurčilo. K tomu stěžovatel uvádí, že argument předsedkyně senátu, že k výzvě dle §214 trestního řádu nebyl důvod, když svědek nevypovídal, nelze přijmout. Stěžovatel se chtěl vyjádřit právě k nezákonnosti odepření výpovědi ze strany svědka, a to formou předpokládanou v §214 trestního řádu, a toho se i domáhal, jak vyplývá z protokolu o jednání. Toto právo mu však bylo upřeno.
Dále stěžovatel namítá, že nebylo vyhověno některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, konkrétně pak na provedení výslechu nevlastního otce J. Š. O. Š. a připojení spisu 0 Nt 520/2006 jako spisu přílohového. Pouhé konstatování o jejich nadbytečnosti je nedostačující. Povinností soudu je, aby v případě odmítnutí důkazu nabízeného stranami v odůvodnění svého rozhodnutí učiněného ve věci samé logicky a přesvědčivě uvedl, proč stranám nevyhověl.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými pochybeními bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že městský soud průtahy v řízení pod sp. zn. 7 To 237/2007 a pod sp. zn. 9 To 73/2008 a obvodní soud průtahy v řízení pod sp. zn. 0 Nt 523/2004 zasáhl do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud odkázal na své vyjádření ze dne 12. 10. 2007 ke sp. zn. IV. ÚS 2519/07.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 sdělilo, že s napadenými rozhodnutími souhlasí.
Městský soud uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého usnesení a rozhodně odmítá, že jde o "slepé opakování argumentace soudu I. stupně". Se závěry tohoto soudu se ztotožnil. K námitce, že neveřejné zasedání před zdejším soudem trvalo jen 5 minut, uvádí, že je nesmyslná, neboť doba uvedená v protokolu o neveřejném zasedání je technickým záznamem okamžiku hlasování v počítači a neobsahuje dobu studia spisu a porad stížnostního senátu, stejně jako uvedenou práci soudu nepojímá samotný protokol i o veřejném zasedání, kde jsou zaznamenány pouze veřejně prováděné úkony.
Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo přesvědčení, že procesní práva stěžovatele nebyla porušena ani na úrovni tzv. jednoduchého práva, natožpak v takové formě, aby bylo možno dovozovat porušení práv stěžovatele v rovině ústavněprávní. Ze závěrů obvodního soudu, vyjádřených v odůvodnění jeho usnesení, je navíc zřejmé, že námitky stěžovatele nemají potenciál jakkoliv zpochybnit meritum věci spočívající v tom, že v průběhu řízení, jehož průběh stěžovatel z různých důvodů napadá, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly povolení obnovy řízení v předmětné pravomocně skončené věci. Městské státní zastupitelství v Praze je toho názoru, že i případná výpověď stěžovatelem navrhovaného svědka (dříve spoluobviněného) J. Š., který však odmítl vypovídat, by s ohledem na celkovou důkazní situaci, plynoucí z dříve komplexně provedeného dokazování, neměla potenciál shora uvedené závěry zvrátit.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s vyjádřením městského soudu a s vyjádřením Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž zopakoval některé své argumenty z ústavní stížnosti. V souvislosti s vyjádřením obvodního soudu uvedl, že vyjádření ze dne 12. 10. 2007 k prvnímu kolu ústavní stížnosti (sp. zn. IV ÚS 2519/07) se týkalo pouze bodu ústavní stížnosti po závadě v poučení o opravném prostředku, tento bod v nově podané ústavní stížnosti I. ÚS 1337/08 již není, protože byl vyřešen. Z tohoto důvodu se JUDr. Knoblochová odvolává na své předchozí vyjádření zcela nevhodně. S ohledem na to stěžovatel navrhuje, aby ji Ústavní soud předvolal k jednání za účelem vyslechnutí a položení otázek z jeho strany. Předvolat navrhuje také předsedkyni senátu městského soudu JUDr. Burianovou a to za účelem vyslechnutí a položení otázek stran napadeného "pěti minutového jednání".
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 0 Nt 523/2004 (dále jen "spis okresního soudu"). Návrhům stěžovatele na výslech svědků nevyhověl, neboť tyto výslechy k posouzení stížnosti z hlediska ústavněprávního nepovažoval za potřebné. Po přezkoumání uvedeného spisu a posouzení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy při řízení před obvodním soudem, stěžovatel v této souvislosti nežádá zrušení nějakého rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práv. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu soudu. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 in http://www.usoud.cz) a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku absence obhajoby v praktické rovině, Ústavní soud konstatuje, že má pouze hypotetický charakter; stěžovatel netvrdí žádný konkrétní úkon obhajoby, jehož absencí, případně špatným provedením, měl být poškozena. Odkazuje sice na možnost doplnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu, toliko však v obecné rovině, totiž neuvádí, v čem by toto doplnění mělo spočívat, přičemž nutnost nějakého doplnění není zřejmá ani z celkových okolností případu. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti se tedy nejeví, že by pochybení soudu spočívající v nerozhodnutí o žádosti stěžovatelovy obhájkyně o zproštění obhajoby nějak reálně ovlivnilo možnosti stěžovatelovy obhajoby. Ústavní soud podotýká, že k nerozhodnutí o zproštění obhajoby mělo dojít až před soudem druhého stupně v řízení o návrhu na obnovu řízení; v řízení před obvodním soudem, kde těžiště řízení zejména spočívá, stěžovatel obhájce měl a rovněž byla obhájcem vypracována stížnost proti usnesení obvodního soudu, o níž městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Na okraj lze též poznamenat, že i poté co stěžovatelova obhájkyně podala žádost o zproštění obhajoby, byla až do svého případného zproštění povinna jeho obhajobu vykonávat a stěžovateli nic nebránilo, aby se v tomto směru na ni do doby rozhodnutí o žádosti o zproštění obracel, o což se, jak sám uvádí, ani nepokusil.
K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazů Ústavní soud připomíná, že ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Je pravdou, že neprovedení navrhovaných důkazů je odůvodněno toliko stručným odkazem na jejich nadbytečnost, nicméně Ústavní soud pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal, kdy nutno též konstatovat, že je třeba rozlišovat situaci, kdy by opomenutým důkazem byl takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci (jako tomu bylo např. ve věci sp. zn. II. ÚS 418/03) od důkazních návrhů stěžovatelových, v jejichž případě se nejeví, že by mohly přinést jakékoliv zásadní informace důležité pro posouzení věci.
Ze zbylých stěžovatelových námitek není zřejmá existence jakéhokoliv pochybení orgánů činných v trestním, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo detailně přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat případné drobné nedostatky provedené protokolace řízení, ani korektnost každé jednotlivé věty pronesené předsedkyní senátu obvodního soudu. Pokud jde o odmítnutí výpovědi předvolaným Š., ten jako spoluodsouzený v dané trestní věci k výpovědi zjevně nucen být žádným způsobem nemohl.
Závěrem lze konstatovat, že se stěžovatel se ve své ústavní stížnosti zaměřil na různé dílčí aspekty uplatněné námitky však nesměřují proti jejímu meritu věci, tj. že v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by předmětné povolení obnovy řízení odůvodňovaly.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu