ECLI:CZ:US:2009:1.US.1433.08.1
sp. zn. I. ÚS 1433/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskou, advokátem se sídlem Praha 1, Krakovská 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, čj. 23 Co 36/2008 - 155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku, vydaného ve věci vydání průkazu původu štěňat. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem bylo porušeno její základní právo podle čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2007, čj. 31 C 161/2007 - 141, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) domáhala, aby žalované Českomoravské kynologické unii (dále jen "ČMKU"), byla uložena povinnost zapsat štěňata plemene Yorskhirského teriéra do plemenné knihy ČMKU. Stěžovatelka vylíčila průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že v důsledku jejich postupu došlo k porušení jejího práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti ve smyslu čl. 26 Listiny a ke zneužívání dominantního postavení na trhu se psy. Argumentuje také porušením čl. 81 a čl. 82 Smlouvy o Evropské unii a smlouvy o založení Evropského společenství, které upravují zákaz monopolního postavení na společném trhu EU. Odvolací soud její argumentaci, obsaženou v odvolání, "zcela ignoroval a vůbec se jí nezabýval". Nevyjádřil se k jejímu návrhu na přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. d) za účelem předložení žádosti Soudnímu dvoru Evropského společenství o předběžné otázce. Podle názoru stěžovatelky odůvodnění napadeného rozsudku postrádá náležitosti stanovené zákonem, v důsledku čehož došlo také k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Na základě žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci ze dne 27. 3. 2007, čj. 28 Cdo 2154/2006 - 121, kterým je vázán.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 31 C 161/2007, z něhož zjistil, že tento obvodní soud poprvé rozhodl o žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, kterým její žalobě vyhověl. Jeho rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu a oba tyto rozsudky byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, čj. 28 Cdo 2154/2006 - 121, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. V kasačním rozsudku Nejvyšší soud vyšel z názoru, že ČMKU je registrována jako zájmové sdružení právnických osob, tedy jako právní subjekt, jehož status vychází z ustanovení §20f-20j zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ"). Podle této úpravy mohou být členy zájmových sdružení právnických osob pouze právnické osoby, které se sdružují k ochraně svých zájmů nebo dosažení jiného účelu. Uvedenou úpravu respektují i stanovy ČMKU, podle nichž jsou, po splnění určitých náležitostí, jejich členy občanská sdružení (založená podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) a teprve členy těchto občanských sdružení mohou být fyzické osoby. Stanovy ČMKU neupravují žádné povinnosti této unie přímo ve vztahu k fyzickým osobám, tvořícím členskou základnu v unii sdružených občanských sdružení. Stěžovatelka je členkou Českomoravského klubu chovatelů Yorkshire teriérů, člena ČMKU. Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka není v právním vztahu k žalované ČMKU, a tedy nemůže být věcně v řízení aktivně legitimována.
Obvodní soud pro Prahu 7, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, žalobu stěžovatelky zamítl a jeho rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, napadeným touto ústavní stížností. V odůvodnění odvolací soud konstatuje, že právo člena sdružení právnických osob na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Vzhledem k tomu, že pro sdružení, podle ustanovení §20f ObčZ, není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení zakotveno ani v občanském zákoníku, jiném zákoně či ve Stanovách, schází podmínka pravomoci soudu k zásahu do vnitřního života sdružení formou projednání žaloby, kterou podala stěžovatelka. Podle závěru odvolacího soudu "je třeba respektovat autonomii spolku, jakož i okolnost, že z žádného ustanovení platného práva neplyne oprávnění člena sdružení právnických osob domáhat se přezkumu, resp. zvrácení rozhodnutí orgánů sdružení právnických osob." Odvolací soud dále odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se obdobnou problematikou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 726/2003 a 28 Cdo 1950/2005).
Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 31 C 161/2007, Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze přisvědčit. Je evidentní, že Městský soud v Praze se zabýval všemi argumenty stěžovatelky, které znovu uvádí v ústavní stížnosti. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí systému obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Napadené rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem zdůvodněno. Ústavní soud v dalším odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je dostatečně a srozumitelně uvedeno, z jakých důvodů nebylo možno žalobě stěžovatelky vyhovět.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nepřihlédl k jejímu návrhu na přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. d), za účelem předložení žádosti Soudnímu dvoru Evropského společenství o předběžné otázce, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vycházel z nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. Tento nedostatek se týká i návrhů, které stěžovatelka spojila se svou žalobou.
K argumentu stěžovatelky, že bylo porušeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 20 odst. 1 Listiny je občanům zaručeno právo na sdružování a podle čl. 20 odst. 4 Listiny jsou sdružení oddělena od státu. Tento princip zaručuje sdružením plnou autonomii, pokud jde o zásahy ze strany státu (včetně výkonu soudní pravomoci) do vnitřních záležitostí sdružení. To je i výslovně uvedeno i v §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb."), který dává státním orgánům právo zasahovat do postavení a činnosti sdružení pouze v mezích zákona. Obecné soudy v posuzované věci vysvětlily, proč v případě sdružení (zřízeného podle §20f a násl. ObčZ) soudní zásah do vnitřního života takového sdružení není možný. Pro sdružení založená podle §20f ObčZ zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení není zakotveno ani v ObčZ ani v jiném zákoně (viz také např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 388/04, v němž Ústavní soud rozhodoval o obdobném případu).
K argumentu porušení práva Evropských společenství Ústavní soud připomíná, že je strážcem ústavního pořádku, nikoliv práva Evropských společenství. K předpisům komunitárního práva a judikatuře Evropského soudního dvora při interpretaci ústavního práva pouze přihlíží (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 50/04 či sp. zn. Pl. ÚS 36/05).
Ústavní soud nemá v dané věci žádný důvod pro svůj zásah. Jak již bylo uvedeno, napadené rozhodnutí je jasně, přesvědčivě a logicky odůvodněno, nemá povahu svévole a nelze z něj usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich odvolací soud vyvodil.
Ústavní soud tedy neshledal, ani v napadeném rozhodnutí, ani v řízení, které mu předcházelo, porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu