ECLI:CZ:US:2009:1.US.1460.08.1
sp. zn. I. ÚS 1460/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EDIT holding, a. s., se sídlem Praha 4 - Braník, Údolní 208/15, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Celetná 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2008, čj. 29 Odo 1347/2006 - 581, a rozhodnutí o zápisu v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze pod čj. F 134475/2005, F 30772/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného zápisu v obchodním rejstříku a usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného v řízení o zápis změn do obchodního rejstříku. Těmito rozhodnutími mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a vlastnického práva podle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, tomu tak není. Usnesením Nejvyššího soudu, jehož zrušení stěžovatelka navrhuje, byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětném řízení a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, a to v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně umožňuje dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto další stadium řízení bude skončeno.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž odvolací či dovolací soud rozhodnutí obecných soudů ve věci zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná.
V té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení shora označeného zápisu v obchodním rejstříku, vedeném u Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Podstatou této části ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, učiněným obecnými soudy. Argumenty stěžovatelky míří k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr než dovolací soud. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví, je povolán toliko k hodnocení, zda výklad práva v dané věci nebyl svévolný či extrémní. K tomu ovšem v daném případě nedošlo.
Za uvedené situace Ústavní soud není povolán k přezkoumávání vlastního obsahu rozhodnutí o zápisu do obchodního rejstříku. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, tj. tehdy, pokud by, se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím, šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31 a další). Pochybení uvedeného charakteru však Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, směřující proti rozhodnutí o zápisu do obchodního rejstříku, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh stěžovatelky, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud návrh odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu