ECLI:CZ:US:2009:1.US.147.09.1
sp. zn. I. ÚS 147/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. Ž., zast. Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Husova 2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.10.2008, č.j. 11 Co 234/2008-94, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13.9.2007, č.j. 81 C 354/2005-67, ve znění opravného usnesení ze dne 29.10.2007, č.j. 81 C 354/2005-67, za účasti Krajského soudu Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, společnosti IURIDICA aukční síň, s.r.o., sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava - Moravská Ostrava, Mgr. Reného Gemmela, správce konkursní podstaty úpadce P. G., sídlem K. Sliwky 34, Karviná, R. G., M. G., P. G., společnosti ASPET-INVEST, s.r.o, sídlem Jana Šoupala 1579/3, Ostrava - Poruba, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), jelikož má zato, že jimi byl dotčen v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že se žalobou domáhal vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, která se konala dne 21.7.2005, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl na individualizovaném pozemku v kat. úz. Mariánské Hory. Byl účastníkem dražby, vydražitelem se stala společnost ASPET-INVEST, s.r.o., která neuhradila cenu dosaženou vydražením a dražbu zmařila. V žalobě podrobně popsal důvody, pro které měl zato, že dražba neproběhla platně, soud I. stupně se jeho námitkami vůbec nezabýval a vyjádřil názor, že při zmaření dražby je pojmově vyloučeno, aby v takovém případě bylo možno podat žalobu na určení neplatnosti dražby, jelikož zde není dražby, jejíž neplatnosti by se bylo možno dovolávat. Odvolací soud následně - po odvolání podaném stěžovatelem - rozsudek soudu I. stupně potvrdil, též zdůraznil nadbytečnost řízení o určení neplatnosti zmařené dražby a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 21 Cdo 1055/2006 a ve věci sp.zn. 21 Cdo 32/2005. Rozhodnutí obou soudů, včetně jejich odůvodnění, nepovažuje za správná, zejména nesouhlasí se závěrem, že v případě zmaření dražby nelze podat žalobu na určení neplatnosti dražby, jelikož se jedná o nadbytečné řízení. V důsledku takového názoru mu bylo znemožněno, aby se soudy zabývaly ve spravedlivém procesu tvrzenými námitkami na neplatnost provedené dražby. Svůj právní názor vyvozuje z dikce §24 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, z níž nelze dovodit, že by se účastník dražby, která se následně projeví jako dražba zmařená, se nemůže domáhat určení její neplatnosti. Zdůraznil, že již v odůvodnění odvolání poukazoval na skutečnost, že lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti dražby je zcela identická se lhůtou k doplacení ceny dosažené vydražením. Pokud by čekal na to, zda vydražitel uhradil cenu dosaženou vydražením, uběhla by mu prekluzivní lhůta stanovená k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby. Stěžovateli nemůže být dáno k tíži, že vydražitel cenu neuhradil, ale rovněž ani skutečnost, že dražebník nesplnil podmínky stanovené k platnému průběhu dražby. Stěžovatel pouze uplatnil své zákonné právo k podání žaloby o určení neplatnosti dražby a má zato, že na její projednání má právo. Oba soudy se nezabývaly skutečností, že stěžovatel toto své právo uplatnil v době, kdy se ještě nejednalo o zmařenou dražbu, že mu vznikly další náklady (za právní zastoupení, na úhradu nákladů zástupcům žalovaných), které je povinen uhradit, ačkoliv ke zmaření dražby nedošlo jeho zaviněním. Podle jeho názoru nemůže výklad zákona, podle něhož nelze v případě zmařené dražby podal žalobu na určení její neplatnosti, obstát, považuje ho za nesprávný a nelogický; zamítnutím jeho žaloby pro nadbytečnost řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když se soudy odmítly zabývat jeho žalobou po věcné stránce. Protože byl řádným účastníkem dražby, jako takový měl právo podat žalobu na určení její neplatnosti a současně měl právo na řádné projednání žaloby. Z těchto důvodu navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejich porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou podanou u okresního soudu dne 21.10.2005 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že specifikovaná dobrovolná veřejná dražba je neplatná, a to z důvodů, které v žalobě tvrdil. Žaloba mířila vůči dražebníkovi, navrhovateli dražby (správce konkursní podstaty), ostatním spoluvlastníkům budovy, úpadci a vydražiteli. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl (současně uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům, vyjma úpadce a vydražitele, náklady řízení). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že vydražitel neuhradil cenu dosaženou vydražením, čímž dražbu zmařil; pojmově je tak vyloučeno, aby bylo možné podat žalobu na určení neplatnosti dražby, jelikož zde není dražby, jejíž neplatnosti by se bylo možné dovolávat (proto ani neprováděl dokazování ve vztahu ke tvrzeným důvodům neplatnosti dražby). Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním (proti jednomu z výroků o náhradě nákladů řízení se odvolal i dražebník), jeho námitky shledal krajský soud nedůvodnými, proto rozsudek potvrdil (změnil pouze výrok o nákladech řízení dražebníka) a uložil stěžovateli nahradit náklady odvolacího řízení vedlejším účastníkům, kromě úpadce a vydražitele). Také krajský soud považoval za zásadní skutečnost, že předmětná dražba byla zmařena, její účinky nenastaly, je proto nadbytečné vyvolávat řízení o určení její neplatnosti (s odvoláním se na právní názory Nejvyššího soudu). Dále zdůraznil, že stejná délka lhůty pro zaplacení ceny vydražitelem a lhůty pro podání žaloby nemá pro posouzení věci žádný podstatný význam - stěžovatel využil své volnosti a poslední den, kdy žalobu mohl podat, tuto také podal; na podané žalobě však nadále trval, a to i po zjištění, že dražba byla zmařena.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným usnesením Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno (pozn. pokud stěžovatel namítá i porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. porušení rovného postavení účastníků řízení, neformuluje k tomu žádné skutečnosti, proto ho Ústavní soud dále nezkoumal). K namítanému porušení práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se neplatnosti veřejné dražby. Je však notorietou, že úspěch žaloby předpokládá, kromě naplnění procesních podmínek, též existenci hmotněprávního nároku - věcné legitimace. V posuzované věci je však evidentní, že žádným takovým nárokem v době rozhodování obecných soudů stěžovatel nedisponoval, a to v důsledku zmaření dražby. Jestliže tento nárok v průběhu řízení zanikl, nemohl soud rozhodnout o neplatnosti dražby, která je svojí povahou tzv. nepřímou relativní neplatností, tj. výrok soudu by měl konstitutivní účinky - nelze proto prohlásit za neplatnou právní skutečnost, která v době rozhodování soudu neexistuje. Vydání zamítavého rozsudku mohl stěžovatel svých jednáním odvrátit, jestliže tak neučinil, musí strpět i nepříznivé majetkové důsledky, tj. nahradit náklady řízení.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
František Duchoň
předseda senátu