ECLI:CZ:US:2009:1.US.1520.08.1
sp. zn. I. ÚS 1520/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem Nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 3. 2007, č. j. 2 T 88/2005-554, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 227/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 3. 2007, č. j. 2 T 88/2005-554 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykově látky podle ustanovení §201 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené M. K. proti rozsudku okresního soudu tak, že ve výroku o vině a trestu zůstal nedotčen, avšak ve výroku o náhradě škody byl zrušen ohledně poškozených V. H., V. K. a M. K. a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel musí uhradit poškozené M. K. částku 845.760 Kč a ostatní poškození se odkazují se svými nároky na řízení občanskoprávní. Dále napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 227/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž byl rozsudek krajského soudu zrušen pokud jde o citovaný výrok o náhradě škody ohledně M. K. a i tato poškozená byla odkázána se svým nárokem na řízení občanskoprávní.
Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako řidič osobního automobilu zavinil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu se závažnými následky včetně smrti jedné osoby.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že byl poškozen tím, že odvolací soud mu před nařízeným veřejným zasedáním o odvolání nezaslal ani odvolání státního zástupce, ani odvolání poškozených. Bylo mu tak upřeno jeho právo na přípravu obhajoby zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důsledku tohoto pochybení odvolacího soudu nemohl přímo při jednání odvolacího soudu doložit, že škoda byla již uhrazena.
Za druhé má stěžovatel za to, že jeho procesní práva byla porušena tím, že nebylo meritorně přezkoumáno jeho dovoláni v části směřující do výroku o vině a o trestu, protože dovolací soud zaujal stanovisko, že se v případě posuzování důkazů a úplnosti dokazování, ani v případě posuzování přiměřenosti trestu, nejedná o právní posouzení skutku ani o jiné hmotněprávní posouzení. Dle názoru stěžovatele a dle dostupné judikatury je ale jiným nesprávným hmotněprávním posouzením také hodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za takové právní posouzení je pak dle stěžovatele nutno považovat rovněž posouzení skutkových okolností z hlediska toho, zda byly provedenými důkazy skutečně prokázány a zejména posouzení podmínek pro uložení konkrétního trestu. Ustanovení stanovící výši a druh trestu jsou totiž jednoznačně zakotvena v trestním zákoně, tedy v hmotněprávním předpise.
Dále se stěžovatel zaměřil na vlastní posouzení provedených důkazů, kdy uvádí, že z nich vyplývá vysoká míra nejistoty v otázce toho, kdo v době předmětně dopravní nehody řídil osobní automobil Škoda Forman. Shromážděné důkazy dle jeho názoru netvoří ucelený řetězec, který by nikde nebyl narušen a vedl by k jednoznačnému závěru, že to byl právě stěžovatel. Výpovědi svědků MUDr. H., MUDr. R., J., V., K., J. a K. nejsou pro věc přínosné a nemohou sloužit pro svou neurčitost jako podklad zákonného rozhodnutí. K totožnosti řidiče se nebyli schopni vyjádřit. Navíc je zřejmé, že při nehodě došlo k přetočení vozidla, a není prokázáno, zda byly jednotlivé osoby ve vozidle připoutané, tedy nebylo vyloučeno jejich prohození. Jediným důkazem, ze kterého mohly soudy vycházet, jsou v podstatě pouze závěry znaleckých posudků o charakteru utrpěných zranění a jejich možné (nikoli tedy absolutní) korelaci s poškozením vozidla. Je přitom nutné upozornit na tu skutečnost, že žádný ze znalců neviděl automobil bezprostředně po nehodě, ale až s časovým odstupem, a to ještě pouze na fotografiích. Závěry těchto znaleckých posudků jsou tak pouze odhadem toho, co se mohlo stát a jejich věrohodnost je touto skutečností velmi snížena. Závěry znaleckého posudku MUDr. H. K. jsou do značné míry relativizovány jejím vyjádřením při výslechu, kdy uvedla, že tyto závěry jsou pravděpodobné, ale nedá se vyloučit, že na místě řidiče seděla jiná osoba než stěžovatel, pouze je vysoce pravděpodobné, že tam neseděl pan S. Výpověď svědka MUDr. P. potvrzovala pouze, že po převrácení vozidla byla na místě řidiče osoba s krátkými vlasy, což mohl být jak stěžovatel, tak svědek S. To, že stěžovatel řídil, pak dále zpochybňuje skutečnost, že dle výpovědi stěžovatele a svědka O. Š. svědek D. J. nikdy nepil alkohol. Je tedy nepravděpodobné, že by svědek D. J., který nebyl pod vlivem alkoholu, nasedl do vozidla řízeného osobou, která byla pod vlivem alkoholu. K otázce identifikace stěžovatel též upozorňuje na to, že protokol o nehodě byl vypracován až později, ne ihned na místě samém a o způsobu identifikace jednotlivých osob pak svědčí zejména výpověď svědka K., který popsal, že se prováděla identifikace až v době, kdy již byla většina osob z automobilů vyproštěna, u jedné osoby doklady dohledány vůbec nebyly. Nebylo bez pochyb prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo se skutku dopustil a došlo tak k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, který ukládá povinnost považovat každého, kdo je obviněn z trestného činu, za nevinného, dokud nebyla jeho vina prokázána zákonným způsobem.
Za čtvrté stěžovatel namítá, že uložený trest je nepřiměřeně tvrdý, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel sám uvedl, že obvykle alkoholické nápoje neužíval, což bylo prokázáno mimo jiné i vyjádřením jeho bývalého zaměstnavatele. Byl řidičem, který neměl žádný záznam v EKŘ, je proto nutné dovodit, že byl řidičem bezproblémovým. Jestliže se tedy dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, což bohužel s ohledem na ztrátu paměti, kterou utrpěl v důsledku předmětné dopravní nehody, neví, jednalo se u něho o jednorázové vybočení z řádného jednání, a i když mělo toto vybočení velmi vážné následky, je nutné je jako takové hodnotit. Stěžovatel je dále toho názoru, že mu byly v rozporu s ustanovením §31 odst. 3 trestního zákona přičteny dvakrát v neprospěch vážné následky dopravní nehody, když mu byl jednak stanoven trest dle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 3 trestního zákona a současně jako přitěžující okolnost jsou konstatovány následky dopravní nehody, tedy smrt jedné osoby a těžké ublížení na zdraví více osob. Má za to, že v jeho případě při stanoveném hodnocení předmětného skutku neexistují v jeho neprospěch žádné přitěžující okolnosti. Též uvádí, že již jeho zranění a pocit, že by mohl zodpovídat za veškeré následky dopravní nehody, je pro něho dostatečným poučením a trestem. Uložení nepodmíněného trestu není dle názoru stěžovatele pro jeho další život potřebné a je v rozporu s ustanovením §23 trestního zákona. Má za to, že by bylo možno mu uložit případně pouze trest podmíněný s dohledem dle ustanovení §60a trestního zákona. Soudy nadto chybně posoudily možnost a vhodnost uložit mu trest zákazu řízení všech motorových vozidel, navíc v délce trvání 5 let. S ohledem na své postižení je odkázán na individuální dopravu a z tohoto důvodu mu byl i poskytnut příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel je proto nepřiměřeně přísný.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal o odložení jejich vykonatelnosti ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v části týkající se trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že začátek výkonu trestu odnětí svobody představuje větší újmu, než může vzniknout jiným osobám, protože odložením vykonatelnosti jiné osobě újma vzniknout nemůže. Byl vyzván k nástupu výkonu trestu, jeho zdravotní stav je však stále špatný a soudu již předložil listiny svědčící o tom, že výkon trestu povede patrně k ohrožení jeho zdraví a možná i života.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud a krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Okresní státní zastupitelství Plzeň - sever sdělilo, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod nedošlo.
Krajské státní zastupitelství v Plzni vyjádřilo názor, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatel namítá porušení svého práva na přípravu obhajoby, když mu, dle jeho tvrzení, před veřejným zasedáním o odvolání nebyl doručen opis odvolání státního zástupce ani poškozených, tuto námitku v řízení o dovolání neuplatnil, nicméně je zřejmé, že stěžovatel fakticky jen poukazuje na negativní důsledky, které pro něj a jeho matku mělo mít nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud uložil stěžovateli podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost k náhradě škody poškozené M. K. Tento vadný výrok byl ale zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Dále pak, namítá-li porušení svých procesních práv tím, že jeho dovolání nebylo meritorně přezkoumáno v části směřující do výroku o vině a trestu, přehlíží zásadní rozdíl mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem a dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem. Důkazy provedenými soudem I. stupně bylo řízení vozidla jinou osobou než stěžovatelem spolehlivě a nezvratně vyloučeno, což vylučuje i možnost existence případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 88/2005 (dále jen "spis 2 T 88/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že mu nebyly doručeny stejnopisy podaných odvolání, Ústavní soud se jí blíže nezabýval, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, že by případné pochybení v tomto směru mělo vliv na výsledek trestního procesu. Pokud totiž uvádí, že chtěl v odvolacím řízení doložit, "že škoda již byla uhrazena", pak nutno odkázat na skutečnost, že výrok o náhradě škody ve vztahu k M. K. obsažený v rozsudku krajského soudu byl již zrušen Nejvyšším soudem. Navíc je na místě konstatovat, že takovouto námitku stěžovatel mohl a měl uplatnit již v řízení před odvolacím soudem. Že by tak učinil ani netvrdí.
Ke stěžovatelově druhé námitce Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Pokud jde o otázku, jaké druhy námitek lze uplatnit v rámci dovolacích důvodů, v trestním řádu obsažených, Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Jedině pokud by tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem obecných soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pokud Nejvyšší soud nepodřadil stěžovatelovy námitky pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Co se týče stěžovatelovy polemiky se skutkovými závěry obecných soudů Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
S argumentací, kterou stěžovatel v ústavní stížností uplatnil, se obecné soudy řádně vypořádaly (viz především str. 9-10 rozsudku okresního soudu), přičemž je zřejmé, na základě jakých zjištění dospěly k závěru, že to byl právě on, který předmětné vozidlo řídil (jedná se zejména o charakter jeho zranění).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelových námitek proti výroku o trestu, tyto mají taktéž převážně charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno znovu připomenout, že není úlohou Ústavního soudu aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Jedinou z této skupiny námitek, kterou se Ústavní soud považoval za nutné blíže zabývat, je ta, zda stěžovateli nebyly v jeho neprospěch přičteny vážné následky dopravní nehody dvakrát, jednou jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a jednou jako okolnost přitěžující. Ani s touto námitkou se však nelze ztotožnit, neboť je nutno odlišovat existenci zákonného znaku od jeho intenzity (srovnej např. Novotný, Oto - Dolenský, Adolf - Jelínek, Jiří - Vanduchová, Marie: Trestní právo hmotné - I. Obecná část; Praha, Aspi Publishing, 2003, str. 344-345). Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že při rozhodování o stanovení výše trestu v rámci dané trestní sazby přihlížel právě ke konkrétní míře závažnosti následků činu (viz str. 11-12 rozsudku okresního soudu).
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
František Duchoň
předseda senátu