ECLI:CZ:US:2009:1.US.155.09.1
sp. zn. I. ÚS 155/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. P., zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 51 Co 347/2005-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím městský soud porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se žalobou domáhala na státu zaplacení částky 22.520.130,-Kč jako náhrady škody způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby, v níž byla držena od 3. 10. 1995 do 11. 12. 1996, přičemž její trestní stíhání bylo zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 9 C 26/2002-40, žalobu zamítl. Vyšel při tom ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 3. 10. 1995 zadržena a obviněna z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., usnesením ze dne 4. 10. 1995 byla vzata do vazby, z níž byla propuštěna dne 11. 12. 1996, a trestní stíhání stěžovatelky pro všechny skutky, pro které jí bylo sděleno obvinění, bylo zastaveno usnesením, které nabylo právní moci 24. 3. 1998, neboť podle §172 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu nebylo prokázáno, že by skutek spáchala stěžovatelka a skutek nebyl trestným činem. Stěžovatelka podala žádost o odškodnění u Ministerstva spravedlnosti dne 2. 3. 1999, avšak její nárok nebyl ve lhůtě 6 měsíců ani později uspokojen. Žaloba stěžovatelky byla soudu doručena dne 5. 10. 1999, přičemž žalovaná ČR - Ministerstvo spravedlnosti vznesla námitku promlčení. Obvodní soud dovodil, že právo na náhradu škody se promlčelo uplynutím objektivní promlčecí doby jednoho roku počínající od právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání (tehdy účinného §23 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem - derogován s účinností od 15. 5. 1998 zákonem č. 82/1998 Sb.), jejíž běh se stavěl po dobu 6 měsíců od uplatnění práva u ministerstva, a proto je nelze stěžovatelce přiznat. Dále poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila a ze spisu nevyplývají žádné relevantní důvody, pro které by nemohla své nároky u soudu uplatnit včas, a proto neshledal, že by námitka promlčení byla zneužitím práva v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání stěžovatelky, v němž mimo jiného poukazovala na skutečnost, že jí její zdravotní stav neumožnil obstarávat si potřebné podklady a podat žádost dříve, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Vyšel přitom ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pouze upřesnil údaj o datu uplynutí promlčecí doby. V odůvodnění mimo jiné soud vyložil, že pokud byl nárok stěžovatelky v rámci předběžného projednání u ministerstva spravedlnosti stěžovatelkou uplatněn dne 2. 3. 1999, zbývalo do uplynutí promlčecí lhůty podle §23 cit. zákona 23 dní. Ke stavení běhu této lhůty došlo po dobu 6 měsíců určených pro předběžné projednání nároku ministerstvem jako příslušným orgánem ode dne podání žádosti o odškodnění, tedy v době od 2. 3. 1999 do 2. 9. 1999 (§9 odst. 1 a §22 odst. 3 cit. zákona). Zbývajících 23 dní do skončení běhu promlčecí doby, počítáno od 3. 9. 1999, uplynulo v pondělí 27. 9. 1999 (25. 9. byla sobota). Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 5. 10. 1999, byla žalovanou uplatněná námitka promlčení soudem I. stupně správně shledána důvodnou, neboť řízení o žalobou uplatněném nároku na náhradu škody způsobenou rozhodnutím o vazbě bylo v tomto případě zahájeno 8 dnů po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Stejně tak městský soud sdílel názor soudu I. stupně pokud jde o uplatnění námitky promlčecí ve vztahu k dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání, v němž opětovně namítala nemožnost podat žalobu dříve vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu, finančním možnostem i k faktu, že ministerstvo jí v poslední den lhůty (byť neformálně - telefonicky) ujišťovalo, že škoda bude nahrazena, ačkoliv nemělo k dispozici trestní spis, čímž jí uvedlo v omyl a jeho nesprávný úřední postup stejně jako vznesená námitka promlčení jsou v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 11. 12. 2008, č. j. 25 Cdo 2732/2006-92, odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelkou namítané okolnosti nejsou součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů a jsou případně v rozporu s ust. §241a odst. 4 o. s. ř. uplatňována až v dovolacím řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v průběhu řízení před obecnými soudy, tj. rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, obsah telefonických rozhovorů s ministerstvem spravedlnosti, zdravotní stav a finanční situace, jež jí měly bránit ve včasném podání žaloby či určení počátku běhu promlčecí lhůty k podání žaloby. Nadto uvedla, že městský soud nevzal při posuzování věci výše uvedené okolnosti na zřetel, čímž dle názoru stěžovatelky zasáhl do jejích základních práv. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva se závěry Městského soudu v Praze a částečně i se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10 ohledně posouzení včasnosti jí podané žaloby na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby, přičemž předložené argumenty, o nichž měla za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.
Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím i s rozhodnutími s ním souvisejícími Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal. Při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v hlavě páté Listiny a v souladu s příslušnými ustanoveními cit. zákona i obč. zák., přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám městský soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně sama stěžovatelka, která k výzvě Ústavního soudu měla předložit důkazy o jí tvrzeném špatném zdravotním stavu v době před podáním žaloby, v tomto ohledu předložila (podání ze dne 10. 2. 2009) pouze kopie lékařských zpráv, které jsou však z časového hlediska pro posuzovanou věc irelevantní (lékařské zprávy z let 1995, 2002 a 2004). Postup městského soudu tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Vojen Güttler
předseda senátu