ECLI:CZ:US:2009:1.US.158.09.1
sp. zn. I. ÚS 158/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 60, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, čj. 11 Cmo 176/2008 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, čj. 27 C 4/2007 - 66, povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro Mgr. I. P. k označeným nemovitostem a účinky vkladu nastaly ke dni 5. 6. 2007. Tímto rozsudkem soud nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 10. 7. 2007 čj. V-27935/2007-101-SK. Vrchní soud v Praze, k odvolání stěžovatelky, rozsudek městského soudu potvrdil rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č j. 11 Cmo 176/2008 - 113.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhla uvedené rozsudky obecných soudů zrušit s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O jejím dovolání nebylo dosud rozhodnuto, takže aby nedošlo ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, podala zároveň ústavní stížnost za účelem ochrany svých práv. K ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2009, připojila kopii dovolání, datovanou dnem 14. 1. 2009.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je v předmětné věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
František Duchoň
soudce Ústavního soudu