ECLI:CZ:US:2009:1.US.1616.09.1
sp. zn. I. ÚS 1616/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) V. K., 2) V. P. a 3) M. S., všech zastoupených Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brno, Stamicova 18, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 11. 2004, čj. 6 C 1281/2003 - 149, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, čj. 49 Co 232/2005 - 181, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2009, čj. 28 Cdo 426/2008 - 203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. V ústavní stížnosti uvedly, že proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (kterým bylo určeno, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je Česká republika s tím, že příslušný hospodařit s majetkem státu je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), podaly odvolání, které odůvodnily tím, že nabytí vlastnictví státem vyvlastněním nemůže být platné, neboť jako důkaz vyvlastnění byla sice předložena dvě vyvlastňovací rozhodnutí, ale pouze v kopiích. Jedna z těchto kopií byla bez podpisu a bez razítka, druhá s podpisem, ale rovněž bez razítka. Stěžovatelky popíraly pravost podpisu na vyvlastňovacím rozhodnutí s tím, že předložily podpis uvedeného pracovníka výrazně se lišící od podpisu na zmíněném rozhodnutí. Odvolací soud se s jejich námitkami nevypořádal, jen změnil část výroku okresního soudu v tom, že zamítl žalobu na určení, že hospodařit s nemovitostmi je příslušný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl.
K závěru obecných soudů, že měly postupovat podle restitučního zákona, uvedly, že nevěděly, že vedle nich může vlastnické právo uplatňovat i někdo další, tedy stát. Jejich právní předchůdce byl nepřetržitě v evidenci nemovitostí veden jako vlastník. V dědickém řízení na ně vlastnictví přešlo a bylo na ně zapsáno.
Stěžovatelky dále poukázaly na to, že stát prostřednictvím svých orgánů několikrát porušil své zákonné povinnosti. Pokud skutečně vydal vyvlastňovací rozhodnutí, bylo povinností příslušného orgánu tuto skutečnost hlásit orgánu evidence nemovitostí. Stát tuto povinnost nesplnil, což může být i důkazem toho, že vyvlastňovací rozhodnutí nikdy nebylo vydáno. Stát rovněž porušil svoji povinnost v tom, že nevedl řádně evidenci nemovitostí. Až do roku 2002 nikdo o dvojím vlastnictví nevěděl. Orgán evidence nemovitostí měl na změnu přijít sám na základě kontroly, kterou byl povinen přímo v terénu v pravidelných intervalech provádět. Za uvedená pochybení státních orgánů nemohou být postihovány tím, že jim bude odepřena ochrana jejich vlastnických práv. V daném případě tak došlo k porušení jejich základního práva na vlastnictví i práva na soudní ochranu.
II.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vyškově vyhověl žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na určení vlastnictví k označeným nemovitostem. Vzal za prokázáno, že dne 31. ledna 1963 bylo vydáno rozhodnutí č.j. Výst. 1868/1962-R, ve věci vyvlastnění pozemků v katastrálním území Rousínov, k žádosti Okresního investorského úřadu ve Vyškově, pro výstavbu 27 bytových jednotek. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 2. 1963. Doložka právní moci však byla vystavena až 8. 11. 2002 tehdejším pracovníkem bývalého Okresního úřadu J. K., který vyšel z doručenky ze dne 4. 2. 1963. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 1. 1963, je nepochybné, že bylo doručeno po tomto datu a právní předchůdce stěžovatelek převzal toto rozhodnutí dne 4. 2. 1963. Soud uzavřel, že právnímu předchůdci stěžovatelek V. F. bylo vyvlastňovací rozhodnutí doručeno a odvolání proti němu nebylo podáno. Vystavení doložky právní moci po téměř 39 letech tedy nic nebránilo. I když by razítko na úředních listinách mělo být, jeho absence není takovou vadou, která by způsobila neplatnost rozhodnutí, neboť projev vůle orgánu, který jej vydal, je dostatečně zachycen. Okresní soud neměl pochybnosti o tom, že vyvlastňovací rozhodnutí bylo vydáno tehdejším ONV ve Vyškově, odborem výstavby, a má všechny náležitosti, které jsou uvedeny v §47 vyhlášky č. 144/1959 Sb.
K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. Zamítl žalobu v té části, kde bylo určeno, že právo hospodaření s označenými nemovitostmi má Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Částečně se ztotožnil s právními závěry okresního soudu s tím, že správní řízení o vyvlastnění předmětných pozemků v katastrálním území Rousínov proběhlo. Bylo zahájeno na základě žádosti Okresního investorského útvaru ve Vyškově, podané poté, co vlastník pozemků V. F. odmítl své pozemky státu prodat. Řízení bylo ukončeno vydáním rozhodnutí o vyvlastnění, jehož vydání vyplývá i z jiných písemností obsažených ve správním spise.
Odvolací soud dále konstatoval, že v předmětné věci je nutno vycházet z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém zaujal právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv. rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) bez právního důvodu, mohla žádat o vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Nemůže se proto úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. K tomu bylo upřesněno rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky (např. nepravomocného rozhodnutí). Stejný názor zaujalo i plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, které ve výkladu k právní otázce vztahu restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva legalizuje přechod vlastnického práva na stát tam, kde restituční nároky nebyly včas nebo úspěšně uplatněny.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1259/2004. Podle něho převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Na počátku 90. let minulého století vešly v účinnost restituční předpisy a potenciálním restituentům byly explicitně předestřeny restituční důvody, za jejichž pomoci bylo možno dosáhnout znovunabytí vlastnictví. Restituční důvod se ve věci stěžovatelek takřka nabízel. Pokud by využily této možnosti, nebyla vůči nim vyloučena ani jistá forma restituce. Vzhledem k zastavění pozemků by sice nedosáhly vydání pozemků, ale restituční náhrada by zřejmě připadala v úvahu. Stěžovatelky tuto alternativu nevyužily. K samotnému vyvlastňovacímu rozhodnutí dovolací soud poznamenal, že nepochybně trpí, co do formálních náležitostí, vadami, ale nejedná se o právní akt nicotný, tedy vydaný orgánem, který k tomu neměl pravomoc.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti napadly rozhodnutí obecných soudů dvojí argumentací. Jednak tvrdí neplatnost rozhodnutí o vyvlastnění předmětných pozemků, jednak nesouhlasí s právním závěrem, podle kterého se měly domáhat svého vlastnického práva podle restitučního zákona.
K námitkám stěžovatelek je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V předmětné věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ, vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a občanského zákoníku, dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, který je na danou věc plně aplikovatelný. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich obsáhlá odůvodnění odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelek, které uvedly v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 2. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu