ECLI:CZ:US:2009:1.US.1773.09.1
sp. zn. I. ÚS 1773/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Palackého 4, Olomouc, proti jinému zásahu Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by vyslovil, že „Nakládání s údaji o podnikatelských subjektech (právnických nebo fyzických osobách) je zpracováním osobních údajů ve smyslu přísl. ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů , v platném znění, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Dohled nad touto činnosti je v kompetenci Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha – Holešovice, Pplk. Sochora 727/27.“
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen přezkoumat, zda návrh, co do svého vlastního obsahu a náležitostí, splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem umožňující jeho věcné projednání, tj. mimo jiné i to, zda a proti jakému zásahu orgánu veřejné moci směřuje a jakým způsobem je specifikováno, čeho se navrhovatel domáhá.
Ústavní soud totiž, jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V posuzované věci, s ohledem na navrhovaný petit, je z hlediska kompetenčního určující i §82 odst. 3 písm. a) a b) citovaného zákona, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhá-li se tedy stěžovatelka vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud vyslovil to, co uvádí v petitu ústavní stížnosti, je nutno dovozovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, resp. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn.
Proto soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
II.
I kdyby Ústavní soud odhlížel od jednoznačně a jasně formulovaného petitu ústavní stížnosti stěžovatele, nelze přehlédnout, že stěžovatel odvozuje dotčení svých základních práv a svobod od dopisu Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30. 10. 2008 (pod č. j. VER-5745/08-3/TUS) a od dopisu ze dne 7. 11. 2008 (pod č. j. VER-5745/08-7/TUS), v němž Úřad pro ochranu osobních údajů (mj.) uvádí, že zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), není aplikovatelný na věc stěžovatelem předloženou a že zde není dána ani kompetence Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tyto dopisy stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Ústavní stížnost stěžovatele, podaná k poštovní přepravě až dne 7. 7. 2009, je tudíž podaná zjevně po 60denní lhůtě ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv či svobod dozvěděl, tj. po lhůtě zákonem stanovené k podání ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu (srov. §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). I z tohoto důvodu by musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) cit. zákona].
III.
Nadto, stěžovatel se domáhá v ústavní stížnosti ochrany před státním orgánem, tj. ochrany svých veřejných subjektivních práv (tedy práv, jichž adresátem je stát, včetně práv základních). Podstatou ústavní stížnosti je totiž polemika s názorem Úřadu pro ochranu osobních údajů, dle kterého zákon není dána kompetence tohoto úřadu ve věci stěžovatelem předložené.
Poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům je však v prvé řadě úkolem správního soudnictví (srov. též kupř. §2 s. ř. s. nebo čl. 90 věta první Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Smyslem správního soudnictví je ochrana veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob v podstatě proti nezákonnému počínání v oblasti veřejné správy. Ve správním soudnictví lze přitom napadnout nejen rozhodnutí správního orgánu, nýbrž i nezákonný zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není rozhodnutím (srov. §82 a násl. s. ř. s.). Rozsudkem pak správní soud zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem (srov. §87 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel však netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal nastíněnou (procesní) cestou svého tvrzeného nároku, tj. cestou správního soudnictví. Na ústavní stížnost je proto třeba pohlížet i ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako na nepřípustnou, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. I z tohoto důvodu by musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) cit. zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj