ECLI:CZ:US:2009:1.US.196.09.1
sp. zn. I. ÚS 196/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. února 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 18 Co 133/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 26 Cdo 5102/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 27. 1. 2009 ústavní stížnost v níž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 36 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaná H. B. užívá byt o dvou pokojích s komorou a společným příslušenstvím, který byl přidělen jejímu manželovi, J. B., výměrem ONV v Praze 7 ze dne 11. 2. 1952 jako jedna část rozděleného bytu po B. R. Podle zákona č. 138/1948 Sb., pak došlo k zápisu o dohodě o předání a převzetí bytu dne 31. 10. 1964, kde je specifikován jako jeden pokoj, jedna kuchyň, komora, sklep a společné příslušenství (koupelna, kloset, předsíň, stejně jako prádelna a půda). Na základě těchto skutkových závěrů dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť podle ust. §23 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb., došlo k přidělení části administrativně rozděleného bytu po B. R., právnímu předchůdci žalované, panu J. B. Po jeho smrti přešlo toto právo na žalovanou jako na jeho manželku. Byly tak splněny zákonné předpoklady stanovené v ust. §154 a následujících občanského zákoníku ke vzniku užívacího práva. Po 1. 1. 1992 došlo "automaticky" ke vzniku práva nájmu žalované, která stále v předmětném bytě bydlí a nemá jinou možnost bydlení. Soud I. stupně zdůraznil, že rozhodnutí o přidělení bytu J. B. bylo vydáno v souladu s tehdy platnými předpisy a nejde tedy o nicotný právní akt. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, jelikož se stěžovateli nepodařilo prostřednictvím použitého odvolacího důvodu zvrátit správnost napadeného rozsudku, který odvolací soud současně považoval za přezkoumatelný, a proto jej podle ust. §219 občanského soudního řádu potvrdil a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Své rozhodnutí odvolací soud zdůvodnil zejména tím, že nemá důvod se od právních závěrů vyjádřených v odvoláním napadeném rozsudku odchylovat ani rozhodovat ve věci. Odvolací soud uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt, zda je vydán v mezích kompetencí příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Z uvedeného tedy vyplývá, že i pro akt věcně vadný nebo nezákonný, platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu (ust. §135 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu ), soud z něj vychází. Toto právní posouzení pak ústí v daném případě v závěr, že i kdyby rozhodnutím ONV Praha 7 byl přikázán nájemník do prostor, které neměly povahu bytu, bylo by nutno i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1516/2003). Žalované tedy vzniklo společné užívací právo manželů k přidělenému bytu, které se na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 500/1991 Sb., transformovalo na právo nájmu.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud v obsáhlém odůvodnění svého usnesení odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, především na rozhodnutí ze dne 26. 11. 2007 sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněné pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne 11. 2. 1952); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96 (uveřejněn pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (k těmto právním závěrům uvádí Nejvyšší soud na str. 5,6 výčet své judikatury k předmětné otázce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s ústavní stížností konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu.
Výklad podústavních právních předpisů podaný Nejvyšším soudem lze považovat za ústavně konformní. Původnímu žalovanému svědčí princip důvěry v akty veřejné moci a dlouhodobá fakticita má z hlediska ústavního normativní význam, což Nejvyšší soud přiléhavě vyhodnotil při interpretaci podústavního práva.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva na spravedlivý proces. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ani namítanému porušení základního práva na vlastnictví, které garantuje čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť Nejvyšší soud správně posoudil konkurenci tohoto práva s veřejným zájmem na důvěře v akty veřejné moci, skrze něž se vytváří právní jistota a zohlednil i normativní působení dlouhodobé fakticity při výkladu aplikovaných právních norem.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Vojen Güttler
předseda senátu