ECLI:CZ:US:2009:1.US.1962.07.1
sp. zn. I. ÚS 1962/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Praha 10, Litevská 8/1174, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. 5. 2007, čj. 1 NZC 300/2006 - 14, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení části ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2007, napadl stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona o Ústavním soudu sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. 5. 2007, čj. 1 NZC 300/2006 - 14. Uvedl, že jím došlo k porušení práv stěžovatele i dítěte, v ustanovení čl. 8 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel současně uvedl, že k porušení jeho základních práv došlo v souvislosti s aplikací §57 odst. 1 zákona o rodině, proto navrhl zrušení části tohoto ustanovení, konkrétně tak, aby z předmětného ustanovení byla vyňata slova "do šesti měsíců".
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že podal dne 9. 11. 2006 podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství, podle §62 zákona o rodině, a požádal o podání návrhu na popření otcovství k nezletilé Evě (jedná se o pseudonym). Stěžovatel uznal, před matrikovým úřadem pro Prahu 4, své otcovství k nezletilé Evě. Jeho manželství s matkou nezletilé bylo dne 27. 2. 2003 rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3. V květnu 2006 matka nezletilé sdělila stěžovateli, že není biologickým otcem nezletilé Evy. Ve snaze vyloučit jakékoliv pochybnosti podstoupili stěžovatel, matka nezletilé i nezletilá genetické vyšetření. Znalecký posudek zcela vyloučil možnost biologického otcovství stěžovatele. Nejvyšší státní zástupce podnět stěžovatele vyřídil sdělením, že nebyly splněny podmínky k podání návrhu podle §62 zákona o rodině. Stěžovatel je přesvědčen, že je v souladu s nezadatelnými právy dítěte, deklarovanými Chartou práv dítěte, i jeho právo znát, a pokud možno žít se svým biologickým otcem. Stěžovatel platí na výživu dítěte 1.700,- Kč měsíčně, je nezaměstnaný, zatímco matkou označený biologický otec dítěte je příslušníkem Policie ČR a má pravidelný příjem.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby z ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině "manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem" byla vypuštěna slova "do šesti měsíců". Návrh podal v přesvědčení, že toto ustanovení zásadně zasahuje do práv otců a zbavuje je možnosti vykonat své právo v době, kdy se dozví rozhodnou skutečnost.
Ústavní soud poté, co přezkoumal postup a rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že předmětnou problematiku ve svých rozhodnutích řešil již několikrát (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 214/06, II. ÚS 1944/07, IV. ÚS 466/07), a proto na ně v předmětné věci odkazuje.
V ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se uvádí, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Již dříve Ústavní soud judikoval, že není nezbytné, aby příslušný akt byl vždy výslovně označen jako "rozhodnutí". Rozhodující je skutečnost, zda orgán veřejné moci autoritativním způsobem zasáhl do právní sféry stěžovatele (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02).
Nejvyšší státní zastupitelství při aplikaci §62 zákona o rodině rozhoduje pouze o tom, zda bude realizovat své oprávnění podle citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že podmínky pro podání žaloby na popření otcovství podle §62 zákona o rodině nebyly splněny, nelze považovat za rozhodnutí či opatření podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se pouze o vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho návrhem naloženo a z jakých důvodů. Právo stěžovatele popřít otcovství zaniklo marným uplynutím zákonné lhůty.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti.
Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, neboť tento návrh má k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí její právní osud.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu