ECLI:CZ:US:2009:1.US.1968.09.1
sp. zn. I. ÚS 1968/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BASILDON INVEST & TRADE S.A., se sídlem v 35 A Regent Street, Jamin Court, Belize City, Belize, zastoupené Mgr. Davidem Motyčkou, advokátem v Praze 1, Karlovo nám. 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 408/2008-314 ze dne 30. dubna 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 36/2007228 ze dne 22. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 408/2008-314 ze dne 30. dubna 2009, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 36/2007-228 ze dne 22. ledna 2008, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 878.347.783,01 Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutím bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím došlo k vadám důkazního procesu a v důsledku těchto vad je učiněný skutkový závěr v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ten spočívá podle jejího názoru v tom, že ze žádného z důkazů, které byly v řízení provedeny, nevyplývá, že by byla dne 5. 8. 1994 uzavřena jiná nedochovaná písemná smlouva, jejímž předmětem by bylo postoupení pohledávek z předmětných účtů, než smlouvy, které jsou založeny v soudním spise. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje i na rozpor mezi závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve vztahu k uvedené smlouvě.
Dále stěžovatelka namítá tzv. opomenutý důkaz, protože odvolací soud neprovedl důkaz, který stěžovatelka v doplnění odvolání (s odkazem na ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.) navrhla provést.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval všemi právně významnými skutečnostmi a jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování. Prohlásil, že se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky včetně výhrad k hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Podle jeho názoru není rozpor mezi závěry obou soudů. Konečně se odvolací soud vyjádřil i k námitce tzv. opomenutého důkazu s poukazem na zásadu neúplné apelace. Obvodní soud pro Prahu ve svém stručném vyjádření plně odkázal na obsah spisu a na důvody, které vedly k zamítnutí žaloby.
Ústavní soud konstatuje, že ve vyjádřeních obou soudů není nic, co by nevyplývalo již z napadených rozhodnutí. Proto z nich nevycházel a nezasílal je ani stěžovatelce k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 26 C 36/2007 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se právní předchůdce stěžovatelky Ing. A. Vacek (správce konkurzní podstaty Chemapol Group) jako žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky vůči žalované (Československé obchodní banky, a. s.) z titulu prostředků vedených na běžných účtech svědčících úpadci (v soudním řízení úpadce - "starý" Chemapol"). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 26 C 36/2007-228 ze dne 22. ledna 2008 žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky, protože podle zjištění soudu úpadce jako právní předchůdce stěžovatelky postoupil pohledávky z předmětných běžných účtů na "nový" Chemapol.
Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 408/2008-314 ze dne 30. dubna 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř. vyzval stěžovatelku při jednání dne 29. 1. 2009 k označení důkazů, že předmětné účty byly vedeny na smluvním podkladu; poté doplnil v souladu s ustanovením §213 odst. 4 ve spojení s §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. dokazování listinami předloženými stěžovatelkou, čímž odstranil nedostatek v poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dále odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně shrnul skutkové závěry zjištěné z provedeného dokazování a uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud žalobu zamítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy. Namítla zejména, že existuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a závěry, které obecné soudy z tohoto dokazování vyvodily.
Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil.
Ústavní soud poukazuje především na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž lze jednoznačně vyvodit, že proces dokazování je vlastní věcí obecných soudů, kteréjsou při něm vedeny zásadou volného hodnocení důkazů. Do tohoto procesu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, jestliže -v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů postupovaly obecné soudy tak, že hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecné soudy nevybočily z hranic daných uvedenou zásadou, nelze z jejich rozhodnutí dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými závěry a nelze usuzovat ani na libovůli soudů; v takovém případě nemůže být jejich postup porušením práva na spravedlivý proces, byť i rozhodly v neprospěch stěžovatele.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou a pohybovaly se v jejích hranicích. Podle přesvědčení Ústavního soudu není dán ani rozpor mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací velmi pečlivě odůvodnily, na základě jakých provedených důkazů a z nich vyplývajících zjištění dospěly k závěru, že předmětné běžné účty byly převedeny na "nový" Chemapol. Ve svých závěrech se opíraly i o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v nížÚstavní soud nespatřuje žádné pochybení, které by mohlo vyústit v porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o námitku "opomenutého" důkazu, Ústavní soud jí rovněž nepřisvědčil. V této souvislosti poukazuje především na postup odvolacího soudu při ústním jednání dne 29. 1. 2009, kde byla stěžovatelka poučena ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (č.l. 269 revers), a při jednání dne 30. 4. 2009, kde byly prováděny další důkazy jí předložené (č.l. 311). Současně je také nutno poukázat na skutečnost, že odvolací řízení se řídí zásadou tzv. neúplné apelace, což znamená, že v něm lze navrhovat jen některé důkazy v souladu s ustanovením §205a o. s. ř. Odvolací soud podle těchto ustanovení také postupoval; to znamená, že nelze v dané souvislosti o "opomenutém" důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu hovořit.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu