ECLI:CZ:US:2009:1.US.1981.09.1
sp. zn. I. ÚS 1981/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: STAVEBNINY S+K, s. r. o., se sídlem Mukařov, Pražská 322 (dříve Stavební společnost ROKAS, s. r. o.), zastoupeného JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2005, čj. 13 Cm 20/2004 - 59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, čj. 2 Cmo 121/2006 - 90, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2009 , čj. 23 Cdo 995/2007 - 123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudem prvního stupně, byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému WIENERBERGER, Cihlářský průmysl, a. s., na zaplacení smluvní pokuty ve výši 250.000,- Kč s přísl. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že mezi ním a společností WIENERBERGER, Cihlářský průmysl, a. s., byla, dne 20. 11. 2002, uzavřena dohoda o narovnání, podle které se žalovaný zavázal nejpozději do 10 dnů po připsání poslední splátky zaplacené stěžovatelem na úhradu jeho dluhu, vzít zpět žalobu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 41/2001. Poslední splátka byla na účet žalovaného připsána dne 7. 3. 2003. Žalovaný tak byl povinen vzít zpět žalobu nejpozději do 17. 3. 2003, což neučinil. Proto stěžovatel právem požadoval zaplacení smluvní pokuty v žalované výši.
Stěžovatel zrekapituloval obsah všech tří soudních rozhodnutí, kterými byla, podle jeho názoru, porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí soudů všech tří stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Vznik nároku stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty byl vázán na učinění, resp. neučinění úkonu v dohodnuté lhůtě. Nemůže se proto jednat o lhůtu procesní, ale o lhůtu hmotněprávní. Úkon byl dovršen až okamžikem doručení listiny, obsahující zpětvzetí žaloby, Krajskému soudu v Praze. Obecné soudy, bez bližšího odůvodnění, posoudily takto sjednanou lhůtu mezi stěžovatelem a žalovaným jako lhůtu procesní. Takový výklad, podle stěžovatele, odporuje právní teorii a ustálené judikatuře a hraničí s rozhodovací svévolí.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl a v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že u Krajského soudu v Praze pravděpodobně došlo, v roce 2003, ke ztrátě podání žalovaného, doručeného tomuto soudu dne 19. 3. 2003. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný předal poště, dne 17. 3. 2003, zpětvzetí žaloby ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 41/2001. Z přípisu pošty v Praze, z reklamačního řízení i přípisu místopředsedy Krajského soudu v Praze a JUDr. Heleny Rabanové, soudkyně téhož soudu, je zřejmé, že v roce 2003 žalovaný u zmíněného soudu nebyl účastníkem žádného jiného řízení. Neexistuje proto žádný logický důvod, že by žalovaný učinil, dne 17. 3. 2003, jiné podání než zpětvzetí žaloby v předmětné věci. Soud proto uzavřel, že žalovaný dne 17. 3. 2003 učinil právní úkon - zpětvzetí žaloby ve věci sp. zn. 49 Cm 41/2001, vedené u Krajského soudu v Praze.
Pokud jde o otázku, zda podáním tohoto zpětvzetí na poštu dne 17. 3. 2003 došlo k naplnění dohody o narovnání mezi účastníky ze dne 20. 11. 2002, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se tak stalo. Sjednanou desetidenní lhůtu pro zpětvzetí žaloby vyložil analogicky podle §57 odst. 3 OSŘ jako lhůtu procesní. Pokud žalovaný vzal žalobu zpět podáním na poště dne 17. 3. 2003, učinil tak včas a stěžovateli z tohoto důvodu nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty nevznikl.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za rozhodující považoval ujednání článku VI. dohody o narovnání, kde si účastníci řízení smluvili pouze to, že žalovaný se zavazuje, po zaplacení třetí splátky, vzít nejpozději do deseti dnů po připsání poslední splátky na svůj účet, předmětnou žalobu zpět. K připsání poslední splátky došlo dne 7. 3. 2003, žalovaný dodržel lhůtu tím, že dne 17. 3. 2003 předal podání, obsahující zpětvzetí žaloby, poště k přepravě.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle stěžovatele všechna rozhodnutí obecných soudů v jeho věci spočívají na nesprávném právním posouzení, spočívajícím v tom, že desetidenní lhůta ke zpětvzetí žaloby, sjednaná účastníky v dohodě o narovnání, je lhůtou hmotněprávní, nikoliv procesní. Ústavní stížnost stěžovatele tak spočívá v polemice s uvedenými právními závěry obecných soudů a staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z článku 83 Ústavy České republiky.
Ve stěžovatelem napadených rozhodnutích se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a všechna soudní rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel zastává v dané věci opačný právní názor, což však neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu