ECLI:CZ:US:2009:1.US.1998.09.1
sp. zn. I. ÚS 1998/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. T., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, se sídlem Smilova 500, 530 02 Pardubice, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1 ZN 1000/2008, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2009, stěžovatel napadl usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1 ZN 1000/2008 (dále jen "usnesení").
Jak stěžovatel uvádí, napadeným usnesením státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, ze dne 30. 10. 2008, ČTS ORI1I-3072/TČ-2008, kterým bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit pan J. B. tím, že na základě předloženého dokladu o ubytování v hotelu Louis Leger vylákal na stěžovateli částku 70.000 Kč jako náhradu za ubytování v době prodlení stěžovatele a jeho manželky s předáním nemovitosti panu B. jako kupujícímu, ačkoli v hotelu ubytován nebyl.
Stěžovatel považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavnímsoudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavními stížnostmi proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými tyto orgány odložily trestní oznámení, se Ústavní soud opakovaně zabýval. V rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z tohoto důvodu zastává názor, že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného, a proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu.
K bližšímu pochopení tohoto důvodu k odmítnutí ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci pouze jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavnězaručených základních lidských práv a svobod (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele však nemohlo dojít, neboť napadeným rozhodnutím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Jak již bylo naznačeno, právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srovnejusnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, strana 291).Nadto je nutno poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. trestní řád. Dojde-li policejní orgán nebo státní zástupce k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159a odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 trestního řádu). Jestliže orgány činné v trestním řízení z okolností případu dospěly k závěru, že ze strany podezřelého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nepřísluší Ústavnímu soudu tento jejich právní názor korigovat.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Je však věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu