ECLI:CZ:US:2009:1.US.2109.09.1
sp. zn. I. ÚS 2109/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TRADE P, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Dvorcích 12/184, zastoupené Mgr. Leošem Janouchem, advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1679/2007-442 ze dne 28. května 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 137/2006-410 ze dne 16. listopadu 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 27 Cm 15/99-377 ze dne 17. března 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1679/2007-442 ze dne 28. května 2009, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 137/2006-410 ze dne 16. listopadu 2006, kterým byl v bodu I výroku částečně potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 27 Cm 15/99-377 ze dne 17. března 2006 a jinak bylo odvolací řízení proti tomuto bodu rozsudku soudu prvního stupně zastaveno. Ve vztahu k bodu III výroku citovaný rozsudek částečně zrušil a řízení zastavil, částečně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (viz níže bod III). Rozsudkem soudu prvního stupně byla v napadeném výroku I zamítnuta žaloba stěžovatelky o vyloučení specifikovaných věcí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce B. K. - K. Air(dále jen "úpadce"). Další výroky uvedeného rozsudku jsou reprodukovány pod bodem III níže. Podle názoru stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech.
K věci samé stěžovatelka v podstatě uvedla, že z procesní opatrnosti se žalobou domáhala určení, že ze soupisu konkurzní podstaty úpadce se vylučují věci vyjmenované v petitu žaloby. Tento nárok uplatnila proto, že podle jejího názoru obecné soudy nesprávně posoudily zkrácené znění usnesení o prohlášení konkurzu na úpadce. Tvrdí, že se jednalo o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na to, že předmětné usnesení bylo založeno do spisu spolu s dopisem místopředsedkyně odvolacího soudu až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, její výslech nebyl připuštěn a stěžovatelka tak byla zkrácena na svých právech o jeden soudní stupeň, protože tento dokument posuzoval až soud odvolací.
Stěžovatelka dále namítala, že samotné zkrácené znění usnesení o prohlášení konkurzu na úpadce nesplňovalo předepsané náležitosti ani po formální ani po materiální stránce. Proto předmětný konkurz na úpadce nebyl vyhlášen. Vzhledem k této skutečnosti je - podle jejího názoru - platně sjednána smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi jí a úpadcem.
Usnesení dovolacího soudu pak stěžovatelka vytýká, že v dovolání byla dostatečně formulována otázka zásadního právního významu včetně dovolacího důvodu, a proto měla být dovolacím soudem jako dovolací důvod uznána.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud uvedená rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal všechny skutečnosti významné pro danou fázi řízení. Odkázal proto v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že stěžovatelka námitku neplatného prohlášení konkurzu uplatnila jak před soudem prvního stupně, tak i před odvolacím i dovolacím soudem, a proto plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, která se touto otázkou zabývala. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti znovu rozvedl důvody, na jejichž základě dospěl k závěru, že dovolání bylo nepřípustné. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela a proto je ani nezasílal stěžovatelce k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 27 Cm 15/99 vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně a domáhala se proti žalovanému správci konkurzní podstaty Ing. M. Vyhnálkovi, aby soud z konkurzní podstaty úpadce vyloučil v petitu specifikované položky (celkem 95 položek); ty prý řádně nabyla od úpadce smlouvou o prodeji podniku, avšak správce konkurzní podstaty bez právního důvodu tento právní úkon odporoval a věci tvořící podnik sepsal do konkurzní podstaty. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 27 Cm 15/99-377 ze dne 17. března 2006 žalobu stěžovatelky na vyloučení specifikovaných věcí z konkurzní podstaty zamítl (výrok I), dále řízení o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 184.895.700,40 Kč s příslušenstvím ohledně částky 908.543,- Kč zastavil pro zpětvzetí návrhu (výrok II), uložil stěžovatelce zaplatit do konkurzní podstaty částku 183.987.157,40 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl vzájemný návrh žalovaného na úrok z prodlení nad úrok přiznaný (výrok IV) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V). Svůj výrok opřel především o závěr, že došlo k prohlášení konkurzu a že správce konkurzní podstaty je proto osobou pasivně legitimovanou a oprávněnou, aby jako správce sepisoval věci do konkurzní podstaty úpadce.
Stěžovatelka napadla odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a V. V rámci odvolacího řízení na základě předložení listiny "Doplnění - změna soupisu konkurzní podstaty" žalovaným vzala stěžovatelka částečně zpět své odvolání do výroku I a požadovala pouze vyloučení tří věcí, které v soupisu konkurzní podstaty zůstaly (sila v areálu skladovací haly v Chomutově, vysokozdvižný vozík a rekreační chata v katastrálním území Březno u Chomutova). Odvolací soud proto v rozsahu zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Ke zbývajícím částem odvolání pak uvedl, že toto odvolání není důvodné, protože smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a úpadcem je absolutně neplatná. K části výroku v bodu III pak odvolací soud prohlásil, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí neopatřil dostatek důkazů. Vzhledem k těmto závěrům Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Cmo 137/2006-410 ze dne 16. listopadu 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým se stěžovatelka domáhala vyloučení tří specifikovaných věcí z konkurzní podstaty a jinak odvolací řízení proti tomuto výroku zastavil. Dále pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III a v bodu V výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výrocích pod bodem II a IV zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1679/2007-442 ze dne 28. května 2009 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatelky nemůže být použita u dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; jde prý totiž v podstatě jen o polemiku s jednoznačným skutkovým závěrem soudu nižšího stupně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností je napadeno v první řadě usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky z toho důvodu, že stěžovatelka nespecifikovala dovolací důvod, který by byl použitelný v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že otázka, kterou nastolila je otázkou nesprávného právního posouzení věci a tedy dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a proto měla být dovolacím soudem uznána. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že se jednalo o námitku skutkové povahy; šlo o polemiku stěžovatelky s jednoznačným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Ústavní soud nepovažuje uvedený závěr dovolacího soudu za odporující ustálené rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu; proto nemohlo napadeným rozhodnutím dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. I z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že hodnocení důkazů, které provedly nižší soudy, se týká posouzení skutkových okolností věci a nelze je za otázku zásadního právního významu považovat.
I když bylo dovolání odmítnuto z důvodů, které nezávisely na uvážení orgánu, který o něm rozhodoval, přesto Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti i proti rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů. Při této úvaze vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka zřejmě podávala dovolání v dobré víře, že postupuje v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ústavní stížnost podala ve lhůtě počítané až od doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud však nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky směřující proti posouzení skutkového základu její žaloby. Její zásadní námitka směřuje proti prohlášení konkurzu na úpadce, který byl předmětem jiného řízení. V předmětném řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, se oba obecné soudy námitkou stěžovatelky, týkající se stejné otázky, podrobně věcně zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že usnesení o prohlášení konkurzu bylo řádným způsobem zveřejněno. Ústavní soud nemá důvod k tomu, aby uvedený závěr - z hlediska ústavnosti - zpochybňoval. Dále Ústavní soud ve vztahu k řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, konstatuje, že obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně) provedly rozsáhlé dokazování a zhodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v intencích ustanovení §132 o. s. ř. V jejich postupu nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi prokázaným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu