ECLI:CZ:US:2009:1.US.2119.08.1
sp. zn. I. ÚS 2119/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů J. V. a Ing. I. V., obou zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 498/2005-210 ze dne 21. února 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 542/99-194 ze dne 13. září 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 498/2005-210 ze dne 21. února 2006, jímž byl v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 542/99-194 ze dne 13. září 2005, kterým byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení ve výroku specifikovaných částek, v části žalovaného příslušenství bylo řízení zastaveno a konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé jsou vlastníky rozsáhlých pozemků, na kterých stojí stavby vedlejšího účastníka (společnosti Brudra, s. r. o.). Stěžovatelé ani jejich právní předchůdkyně (matka) nikdy nedala souhlas k umístění staveb či provozování tzv. zemědělské výroby na těchto pozemcích, přesto však ze došlo k výstavbě skleníkového areálu a stěžovatelům tak zbylo tzv. holé vlastnictví. Vedlejší účastník odmítá tento stav narovnat.
Stěžovatelé vytýkají soudu prvního stupně, že ne všude správně právně posoudil a vyhodnotil podstatu sporu, takže svým rozhodnutím posvětil stav, který odporuje ústavnímu právu a ústavním zásadám. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž se jím podrobně zabýval. Podle názoru stěžovatelů soudy nenaplnily svou ústavní úlohu, kterou je poskytování ochrany práv, neboť zde zjevně existuje protiprávní stav, který ani žalovaný nezpochybňuje; nesouhlasí pouze s výší navrhovaného vyrovnání. Soud prvního stupně dále nepřihlédl k předloženému důkazu, že žalovaný pozemky v téže lokalitě nabízí k prodeji za cenu, která odpovídá ceně, z níž stěžovatelé vycházeli pro stanovení výše roční hodnoty za zatížení pozemků věcným břemenem.
Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svých závěrech v napadeném rozsudku; je přesvědčen, že jím základní lidská práva stěžovatelů nebyla porušena. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření odkázal na důvody uvedené v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelům je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 542/99 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalobců, kteří se žalobou spolu s žalobkyní J. V. domáhali zaplacení částky 224.250,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem č. j. 4 C 542/99-161 ze dne 26. ledna 2004 Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelům částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 79.590,- Kč s příslušenstvím, částku 39.510,- Kč s příslušenstvím a částku 32.970,- Kč s příslušenstvím; v ostatním žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech řízení státu. K odvolání stěžovatelů do zamítavého výroku a do výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze usnesením č. j. 25 Co 434/2004-176 ze dne 21. ledna 2005 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na skutečnost, že v průběhu řízení zemřela účastnice řízení -matka stěžovatelů a soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Po doplnění dokazování a upřesnění petitu návrhu v souladu s pokynem odvolacího soudu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem č. j. 4 C 542/99-194 ze dne 13. září 2005 tak, že žalobu znovu zamítl s tím, že specifikoval jednotlivé částky podle poměrů dědických podílů (pozn.: podle žaloby měl žalovaný zaplatit J. V. částku 23.303,- Kč s přísl. a Ing. I. V. částku 46.607,- Kč s přísl.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému přisoudil částečnou náhradu nákladů, a povinnost nahradit tyto náklady stanovil konkrétně každému ze stěžovatelů. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 25 Co 498/2005-210 ze dne 21. února 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy uvedly, že mezi účastníky byla sporná toliko výše bezdůvodného obohacení žalovaného, který užíval pozemky žalobců bez nájemní smlouvy.
Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1014/2006-249 ze dne 29. května 2008 odmítnuto jako nepřípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu však nebylo ústavní stížností napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů a s právními závěry, které obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu vyvodily. Ústavní soud především v této souvislosti v obecné rovině připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, která je založena na závěru, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní činností obecných soudů; do ní Ústavní soud není oprávněn zasáhnout v případě, že obecné soudy postupují v rámci vymezeném zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je definována v ustanovení §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy v souladu s touto zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, a jestliže nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak nelze usuzovat, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ústavními principy a že tak porušily základní právo účastníků řízení na spravedlivý proces.
V předmětné věci stěžovatelé nevytýkají obecným soudům, že by neprovedly některé navrhované důkazy, což by ještě v širších souvislostech mohlo být považováno za porušení práva na spravedlivý proces, pokud by obecné soudy řádně neodůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedly. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům to, že prý dostatečně nepřihlédly (soud prvního stupně) k provedenému důkazu o tržních cenách pozemků. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit, protože obecné soudy tento důkaz hodnotily jako každý jiný důkaz v předmětném řízení provedený. Svá skutková zjištění opřely o provedené důkazy, které hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a své závěry dostatečně odůvodnily. Jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Nelze proto dospět k závěru, že by obecné soudy porušily svým postupem základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Z celkové koncepce ústavní stížnosti a z obecných námitek tam uvedených by bylo možné - leč jen na první pohled - usuzovat, že obecné soudy při svém rozhodování opominuly jedno z dílčích práv vyplývajících z vlastnického práva, a to právo na užitky spojené s vlastnickým právem. Nelze však přehlédnout, že v napadených rozhodnutích bylo rozhodováno pouze o části původně uplatněného nároku, protože o jeho části bylo již rozhodnuto dříve ve prospěch stěžovatelů (viz výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 26. ledna 2004, které nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci). Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy vlastnické právo stěžovatelů respektovaly a na základě řádně provedeného dokazování posuzovaly výši náhrady za užívání pozemků. Nelze proto dospět ani k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelů na ochranu vlastnického práva, jehož se též dovolávají.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu