ECLI:CZ:US:2009:1.US.2134.08.1
sp. zn. I. ÚS 2134/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Olgou Nápravníkovou, advokátkou se sídlem Kostelecká 1824, Náchod, proti usnesení Okresního soud v Děčíně ze dne 19. 3. 2008, č. j. 0 Nt 1403/2007-9, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 5 To 309/2008-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal zejména následující okolnosti.
1) Stěžovatel tvrdil, že při veřejném zasedání o povolení obnovy řízení dne 19. 3. 2008 jako nový důkaz navrhl výslech svědka M. H. Tento svědek měl potvrdit, že společně s ním byl J. Š. v bytě u paní D. dne 11. 7. 2003 a minimálně od této doby ho poškozená D. zná. Je prý skutečností, že 18. 7. 2003 s ním H. ve společnosti nebyl. Dne 11. 7. 2003 byl H. v bytě u D. z toho důvodu, aby vrátil dlužnou částku 500,- nebo 600,- Kč J. L. Peníze mu však nevrátil, neboť L. byl opilý a spal. O jejich přítomnosti v bytě 11. 7. 2003 L. ani neví. D. v bytě byla, L. budila, ale ten nereagoval. Dalším důkazem měla být svědecká výpověď M. K. Stěžovatel dále navrhoval, aby byly vyžádány přestupkové spisy na pana L. a paní D., aby bylo potvrzeno, že se mezi sebou prali a nakonec se i rozešli. Stěžovatel tedy uzavřel, že existují důkazy - navržená svědectví osob, které navrhla obhajoba, jež v roli svědků dosud nevystupovaly, a tedy jsou dány důvody obnovy řízení.
2) Dále stěžovatel rozporoval předchozí rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu. Dle jeho názoru byl odsouzen na základě deduktivních úvah soudů. V průběhu přípravného a soudního řízení nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky, které navrhoval na svoji obhajobu on a jeho právní zástupce, prokazující jeho míru viny. Přípravné i soudní řízení byly postiženy vadami v posouzení právní kvalifikace a byly více zaměřeny na soustřeďování důkazů, svědčících proti stěžovateli, aniž by byly připuštěny a provedeny důkazy, které by kompletně přispěly k úplnému objasnění případu. Stěžovatel též namítl, že polehčující okolnosti případu nebyly dostatečně shromážděny a soudem správně zhodnoceny. Soud ani nezdůvodnil, proč stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny.
3) Stěžovatel též uvedl, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. 8 Tdo 870/2004 v mezích uplatněného dovolacího důvodu připustil, že skutek, jak byl okresním soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pokud by byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, vztahovala by se na jeho trestný čin jiná trestní sazba, nižší než za trestné činy, pro které byl odsouzen.
4) Stěžovatel konečně namítal, že ve věci obnovy řízení rozhodoval soudce, který rozhodoval ve věci prvoinstanční, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1T 74/2003. Má za to, že tento soudce by měl být z rozhodování ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen, neboť lze mít pochybnosti, že pro jeho poměr k projednávané věci či k osobě stěžovatele nemůže nestranně rozhodovat.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze Okresní soud v Děčíně, který odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a na napadený rozsudek soudu druhého stupně. Následně vyslovil nesouhlas s odůvodněním ústavní stížnosti v bodě III., kde bylo uvedeno, že Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu připustil, že skutek, jak byl okresním soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Jde o formulaci, kterou advokátka zřejmě nepozorným čtením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 870/2004, špatně pochopila. Ostatně i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2008 odsouzenému vysvětluje, že takový právní názor není v usnesení Nejvyššího soudu obsažen.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neopírá toto usnesení o obsah vyjádření okresního soudu, který vydal napadené rozhodnutí, a které ostatně v podstatě neuvádělo ani nové skutečnosti, ani novou argumentaci, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
III.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Děčíně byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, podaný v trestní věci stěžovatele, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 74/2003. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuta.
Pokud jde o samotnou původní trestní věc stěžovatele v meritu, týž byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 1T 74/2003 ze dne 17. 10.2003 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který je usnesením č. j. 5 To 752/2003 ze dne 13. 1. 2004 zamítl. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením č. j. 8 Tdo 870/2004 ze dne 19. 8. 2004 odmítl.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky rozhodné pro povolení obnovy trestního řízení, tj. zda „důkazy soudu dříve neznámé, … by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině“.
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy napadená rozhodnutí adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů považovat za exces či svévoli; tím pak není dána ani opora pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele nerespektováním zásad spravedlivého procesu mohlo dojít.
V této souvislosti je třeba připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, ústavně zaručených práv a svobod dotknout. Tak tomu právě je i v této posuzované věci.
Ke konkrétním námitkám ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující.
K námitce, uvedené sub 1) bodu I. tohoto usnesení, Ústavní soud uvádí, že ji stěžovatel vznesl již před obecnými soudy, které se s ní řádně a náležitě vypořádaly a jejich závěr excesivní není (srov. zejména s. 2 napadené usnesení okresního soudu: „…Je zcela bez významu zjišťovat, jestli M. H. a J. Š. byli společně týden před spácháním loupeže u poškozené E. D. v bytě a od této doby je D. zná. Sám odsouzený Š. připouští, že 18. 7. 2003 ve společnosti s M. H. nebyl a k tomuto dni se tedy vyjádřit nemůže. Pokud jde o svědka M. K. měl by tento svědek zprostředkovaně někde slyšet, aniž by bylo zjištěno od koho, že poškozený J. L. měl před dcerou paní D. něco pronášet v tom smyslu „že na Š. měl hodit ještě ztrátu mobilního telefonu“. Zde je třeba říci, že i kdyby byly potvrzena pohnutka poškozeného tvrdit, že mu odsouzený Š. vzal více věcí než bylo prokázáno, tedy i ztrátu mobilního telefonu, nic by tato skutečnost neovlivnila závěry o vině a trestu. (poznámka: stěžovatel nebyl odsouzen za spáchání skutku odcizení mobilního telefonu J. L.) Také přestupkové záznamy o chování mezi J. L. a E. D. jsou zcela bez významu ve vztahu k prokázanému trestnému jednání J. Š..“).
Pokud jde o námitku uvedenou sub 2) bodu I. tohoto usnesení, je třeba zdůraznit, že jí stěžovatel ve skutečnosti (obsahově) argumentuje proti závěrům učiněným v původním pravomocném rozsudku o vině a trestu. Ten však nebyl touto ústavní stížností napaden (srov. kupř. petit ústavní stížnosti, úvodní stranu ústavní stížnosti v podobě dokonce dvojí specifikace napadených rozhodnutí ústavní stížnosti), a proto se jím nemohl Ústavní soud meritorně zabývat. Ostatně, i kdyby stěžovatel napadl touto ústavní stížností pravomocný rozsudek o vině a trestu, ústavní stížnost by byla proti němu zjevně po lhůtě uplynutí zákonné lhůty. Stěžovateli přitom nic nebránilo podat ústavní stížnost proti tomuto rozsudku o vině a trestu včas. Nedostatek vlastní procesní aktivity nelze nyní zhojit obcházením kogentní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, podstatné je, že ústavní stížností byla napadena toliko rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení; jde tedy o situaci, kdy byl stěžovatel již pravomocně odsouzen, takže ústavně právní souladnost meritorního procesu Ústavní soud již nemohl přezkoumávat. Nelze vytýkat obecným soudům, že v tomto řízení o povolení obnovy řízení nepřezkoumávaly zákonnost a odůvodněnost původních meritorních rozhodnutí, neboť v řízení o povolení obnovy se posuzuje výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu (srov. uvedené již sub II. 1. tohoto usnesení či v ustálené judikatuře např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2910/207).
Pokud jde o námitku uvedenou sub 3) bodu I. tohoto usnesení, platí obdobně totéž jako v předcházejícím bodě II. 3), tedy že stěžovatel rozporuje toliko meritorní závěr o právním posouzení skutku jím spáchaného, tedy komponent pravomocného rozsudku o vině a trestu, který nebyl ústavní stížností napaden. Nejde přitom o způsobilý důvod povolení obnovy řízení, nejde o skutečnost, která by splňovala podmínky §278 odst. 1 tr. řádu, a proto nelze vytýkat obecným soudům, že se v řízení o návrhu na obnovu řízení námitkou stěžovatele co do nesprávného právního posouzení věci meritorně nezabývaly. Lze ještě dodat, že smyslem institutu obnovy řízení není být dalším mimořádným prostředkem (vedle zejména dovolání), v němž se přezkoumává správnost skutkových zjištění a právního posouzení bez dalšího; to by ostatně jejich paralelní existence ztrácela rozumný smysl. K tomu lze však nad rámec této argumentace podotknout, že stěžovatel na podporu svého tvrzení nepředložil žádné zdůvodnění; naopak lze odkázat na správný názor odvolacího soudu, že stěžovatelem toliko formálně deklarovaný názor, že závěr o nesprávnosti právního posouzení skutku byl údajně uveden v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 870/2004, je chybný.
Konečně, co do námitky uvedené sub 4) bodu I. tohoto usnesení o údajné podjatosti soudce okresního soudu, postačí pro stručnost poukázat na právní větu publikovaného usnesení Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, r. 2004, s. 409), obdobně dopadající i na stěžovatelovu námitku: „Samotná skutečnost, že předseda senátu krajského soudu rozhodoval o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto soudce z rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhů na povolení obnovy řízení, trestní řád tento důvod vyloučení nestanovuje. Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva, tak i v rovině práva ústavního.“ Tedy i námitka stěžovatele stran podjatého soudce soudu prvního stupně je zjevně neopodstatněná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu