ECLI:CZ:US:2009:1.US.2163.09.1
sp. zn. I. ÚS 2163/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 441, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 To 49/2009, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2009, čj. 2 T 1/2008 - 4713, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností A. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2009, čj. 2 T 1/2008 - 4573, nepravomocně uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), b), c), d) trestního zákona (dále jen "TrZ" - ad I. bod 9 - 13, 16 - 18 výroku rozsudku), trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ (ad I. bod 11, 16) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) TrZ (ad II.). Trestný čin vydírání měl spáchat, spolu s obžalovanými M. A. a O. P., šesti dílčími útoky a společně s dalšími spolupachateli se měl dopustit jednoho dílčího útoku tohoto trestného činu. Sám pak měl spáchat trestné činy ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. Těchto jednání se měl dopustit v období od roku 2001 do roku 2007, kdy měl násilným způsobem vymáhat finanční částky z neexistujících dluhů. Za to byl nepravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí zbraní popsaných ve výrokové části rozsudku.
Shora uvedeným usnesením odvolací soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a současně nebyla přijata nabídka převzetí záruky za jeho další chování [§73 odst. 1 písm. a) TrŘ].
Stěžovatel nejprve poukázal na skutečnost, že je již vazebně stíhán déle jak třicet měsíců a uvedená délka je nepřiměřená uloženému trestu. Ve vztahu k uloženému trestu tvrdil, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu uložil trest úhrnný namísto trestu souhrnného. K porušení práva na spravedlivý proces a na zákonný postup orgánů státní moci z důvodu závažných pochybení došlo i v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání. Předmětná usnesení policie byla podle názoru stěžovatele účelová, aby byla dodržena příslušnost krajského státního zastupitelství a krajského soudu. Nesouhlasil ani s postupem orgánů činných v trestním řízení při zproštění a ustanovení nového obhájce, ve kterém spatřoval porušení práva na obhajobu, dále při podání obžaloby, změně právní kvalifikace apod. Je přesvědčen o manipulaci s fakty pro účely jeho ponechání ve vazbě, zejména skutková zjištění soudů považuje za rozporná s provedeným dokazováním. V závěru tvrdil, že v současné době je stíhán vazebně jako jediný ze spoluobžalovaných. Podaná obžaloba je vinila z dvaceti šesti skutků. Stěžovatel byl nepravomocně shledán vinným pouze u devíti z nich, zatímco další spoluobžalovaný M. A. byl nepravomocně uznán vinným ze čtrnácti skutků. Z uvedeného je zřejmé, že rozsah společné trestné činnosti je u spoluobžalovaného M. A. vyšší. Ten přesto byl, na rozdíl od stěžovatele, z vazby propuštěn. Z toho stěžovatel dovozuje, že důvodem jeho ponechání ve vazbě je skutečnost, že využívá svá ústavně zaručená procesní práva. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2009 uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl nepravomocně uznán vinným, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 To 48/2009, zrušil. Důvodem měla být procesní pochybení v přípravném řízení.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
K argumentům stěžovatele, že v přípravném řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, že jednotlivá usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla účelová, že soud prvního stupně pochybil uložením trestu úhrnného místo trestu souhrnného apod., Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem stěžovatele, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje tak rozsah jeho přezkumu. Může se proto zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud zmíněnými obecnými tvrzeními nezabýval, neboť ve vztahu k nim se stěžovatel ničeho nedomáhal [§82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
V tomto směru je vhodné, nad rámec řečeného, doplnit, že trestní řád dává stěžovateli možnost, již v průběhu přípravného řízení, adekvátně reagovat na pochybení a nesprávný postup policejního orgánu. Jestliže byl stěžovatel přesvědčen, že v jeho věci policejní orgán chybuje, že je porušováno jeho právo na obhajobu a že usnesení o zahájení trestního stíhání byla účelová, měl možnost požádat státního zástupce o odstranění závad v postupu policejního orgánu (§157a odst. 1 TrŘ). Pokud nepovažoval za zákonný ani postup dozorového státního zastupitelství, mohl požádat o dohled podle §12c - §12f zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel těchto zákonných možností využil. Navíc, otázka zákonnosti trestního stíhání stěžovatele, tj. zda jednotlivá usnesení o zahájení trestního stíhání byla vydána v souladu s trestním řádem a splňují zákonem stanovené náležitosti, je předmětem rozhodování v řízení před soudem o meritu věci. To platí i o tvrzení o nesprávném postupu orgánů činných v trestním řízení při zproštění a ustanovení nového obhájce stěžovateli, změně právní kvalifikace, podání obžaloby a další. Tento závěr lze vztáhnout i na další tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu uložil trest úhrnný, ačkoli mu měl uložit trest souhrnný. Předmětem rozhodování o vazbě není problematika ukládání trestů. Tuto námitku měl stěžovatel možnost uplatnit v odvolání. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že uvedené námitky stěžovatel může uplatnit v probíhajícím řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině a tím i ve výroku o trestu.
Pokud jde o námitky stěžovatele k rozhodnutím o vazbě, Ústavní soud nejprve připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti je do vazebních rozhodnutí oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukamiplynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Pro úplnost je nutno dodat, že stěžovatel, vyjma argumentů napadajících rozhodování obecných soudů o meritu věci, sám neuvedl žádný argument proti trvání vazebních důvodů podle §67 TrŘ či jiný konkrétní argument, jenž by vedl k závěru o porušení zákona a o nepřípustném zásahu do práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 Listiny základních práv a svobod. Takové skutečnosti nevyplývají ani z podkladového materiálu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodnost trestního stíhání, tj. odpověď na otázku, zda byl trestný čin spáchán a zda jej spáchal stěžovatel, je předmětem celého trestního řízení. Proto rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině. Vazbu je nutno chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění (jak tomu bylo i v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu, jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě obviněný, že existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 TrŘ a také, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak, pokud to trestní řád umožňuje. Nevyžaduje se zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Z uvedeného bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obecné soudy v rámci rozhodování o vazbě tedy neřeší otázku viny a trestu. Proto nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené a provedené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci, nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny a tím předjímat konečné rozhodnutí. Hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Z tohoto důvodu je nepřípadnou i námitka stěžovatele, o niž opírá nedůvodnost vazby, že důkazní situace ve věci samé neumožňuje jednoznačné stanovisko o jeho vině.
Pokud jde o samotné odůvodnění vazebních rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že z nich musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) TrŘ, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 612/06, I. ÚS 585/02).
V projednávané věci obecné soudy, při rozhodování o vazbě stěžovatele, postupovaly podle shora uvedených principů, i přes poněkud stručnější odůvodnění soudu odvolacího. Efektivita ochrany práv ze strany obecných soudů nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě a kvalitě. Soudy, zejména soud prvního stupně, rovněž uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (§71 odst. 4 TrŘ) a ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak, tzn. proč nelze přijmout nabídku převzetí záruky zadalší chování stěžovatele ze strany jeho známé D. Š. [§73 odst. 1 písm. a) TrŘ].
Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy shledaly důvody vazby útěkové [§67 písm. a) TrŘ] ve skutečnostech, že se stěžovatel nezdržuje na adrese svého trvalého pobytu, je osobou opakovaně trestanou pro závažnou trestnou činnost, nyní projednávané trestné činnosti se měl dopustit poté, co byl propuštěn z výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za obdobnou trestnou činnost. V neposlední řadě obecné soudy poukázaly na fakt, že je stěžovatel stíhán pro úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Jedná se tedy o skutečnosti, které zvyšují obavu, že se stěžovatel bude skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání.
Stejně lze souhlasit s odůvodněním vazby předstižné podle §67 písm. c) TrŘ. Důvodnost obavy z naplnění tohoto vazebního důvodu obecné soudy shledaly v mimořádně závažném charakteru, rozsahu a povaze stíhané trestné činnosti, ve skutečnosti, že stěžovatel touto trestnou činností získával patrně i jeden ze zdrojů svých finančních příjmů a při jednání s poškozenými sehrával výraznou roli. Obecný soud, za plného respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), správně přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel byl za obdobnou trestnou činnost již k dlouhodobému nepodmíněnému trestu odnětí svobody odsouzen.
Z těchto skutečností vyplynula reálná obava z možného opakování trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, odůvodňující vazbu předstižnou. Obecné soudy srozumitelně popsaly reálně existující situaci, z níž vyplývá odůvodněná obava, že opakování trestné činnosti zmíněného druhu je u něj více než pravděpodobné (celkový vývoj trestné činnosti, pro niž je stíhán, její motivace, systematický charakter, fakt, že se kriminální činností zabýval ve větším rozsahu a od trestné činnosti jej neodradilo ani předchozí odsouzení pro stejnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a skutečnost, že má sklony k páchání násilné trestné činnosti, za kterou byl opakovaně soudně trestán).
Jedná se tedy o konkrétní skutečnosti, na základě kterých obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele je dána reálná obava naplňující důvody vazby útěkové i předstižné, z nichž je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující ponechání stěžovatele ve vazbě, který převážil nad právem na osobní svobodu. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny, konkretizovány, řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s ustanoveními §67 TrŘ a §71 odst. 4, 6 TrŘ), kdy důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě nebyl fakt, že využívá svá procesní práva, jak se snažil tvrdit v ústavní stížnosti. Nezbývá než zdůraznit, že výklad vazebních důvodů, který aplikovaly obecné soudy ve věci stěžovatele, je souladný s ústavním pořádkem a jejich postup při rozhodování o vazbě stěžovatele nelze považovat za exces z ústavněprávních garancí spravedlivého procesu a ústavní ochrany osobní svobody.
V projednávané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby. V přípravném řízení je u shora uvedených trestných činů stěžovatele stanovena na jeden rok [§71 odst. 8 písm. c) TrŘ]. Stěžovatel byl zadržen dne 26. 1. 2007, do vazby byl vzat dne 27. 1. 2007 a obžaloba byla podána k soudu prvního stupně dne 23. 1. 2008. V řízení před soudem je maximální doba vazby stanovena na roky dva.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že mu bylo rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti, doručeno až měsíc a půl po jeho vydání, Ústavní soud konstatuje, že k určitým prodlevám, zejména při doručování předmětného rozhodnutí, došlo. Toto nelze považovat za skutečnost, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu