ECLI:CZ:US:2009:1.US.2175.08.1
sp. zn. I. ÚS 2175/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti N. S., zastoupené JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2008, č. j. 7 Co 1286/2008-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 4. 2008, č. j. 9 C 181/2007-95, bylo rozhodnuto o snížení výživného žalobce A. S. poskytovaného dceři N. S. (stěžovatelce). Soud zároveň rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal A. S. odvolání do výroku o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci právo na náhradu 1/4 nákladů řízení, jakož i náklady odvolacího řízení. Dovodil, že ustanovení §150 o. s. ř. nelze na daný příklad aplikovat.
Podle stěžovatelky napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně se totiž vůbec nedověděla, neměla tedy možnost se k němu vyjádřit a v případném jednání se bránit. Odvolací soud změnil rozhodnutí na základě zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by ve věci nařizoval jednání a aniž by dokazování doplňoval nebo jiným způsobem měnil či rozšiřoval již provedené důkazy a z nich zjištěné skutečnosti. Odvolací soud ve svém měnícím rozhodnutí v podstatě klade stěžovatelce za vinu, že neuzavřela se žalobcem smír nebo dohodu ohledně snížení výživného. Ona však s otcem neudržuje žádné kontakty, ten o ni nikdy neprojevoval zájem, vyživovací povinnost dobrovolně neplnil a stěžovatelka podávala časté návrhy na výkon rozhodnutí. Stěžovatelce tedy nebyla dána možnost uvést v odvolacím řízení argumenty na podporu svého tvrzení týkajícího se nákladů řízení; ona sama pak splňuje podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků.
Stěžovatelka si pro nedostatek finančních prostředků nemohla dovolit právní zastoupení. Proti výroku o snížení výživného ústavní stížností nebrojí. Za vysoce nestandardní však považuje rozhodnutí o povinnosti studující dcery hradit svému "výdělečnému" otci náklady soudního řízení, o čemž rozhodoval odvolací soud bez nařízeného jednání. Soud sice uvedl, že nepřiznání nákladů bude pro žalobce v jeho nynější sociální situaci tíživé, nicméně studující stěžovatelka je na tom podstatně hůře, neboť na rozdíl od otce, který si může částečně přivydělat, ona jako studentka velkou možnost v tomto směru nemá.
II.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 9 C 181/2007. Zjistil, že A. S., otec stěžovatelky, podal 11. 9. 2007 žalobu na snížení výživného. Tu odůvodnil tím, že ztratil zaměstnání, jiné stabilní místo není schopen nalézt a stanovené výživné (cca 4.700,- Kč měsíčně) přesahuje jeho možnosti. Žádal proto snížení výživného na částku 1.000,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č. j. 9 C 181/2007-95, stanovené výživné snížil na požadovanou částku 1.000,- Kč měsíčně. Zároveň rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. S poukazem na §150 o. s. ř. uvedl, že důvody zvláštního zřetele hodné jsou dány skutečností, že žalovaná je na žalobce odkázána svou výživou, žalobce řádně neplní svou vyživovací povinnost, žalovaná řízení svým postojem nezavinila a nezavinila ani situaci, kdy na straně žalobce došlo ke změně poměrů odůvodňující snížení výživného.
Uvedený rozsudek ve výroku o nákladech řízení napadl žalobce odvoláním. Poukázal na to, že důvodem snížení výživného nebyla jen změněná situace na jeho straně, ale i změna, ke které došlo u stěžovatelky, která dokončila studium a v současné době se věnuje studiu jazyků, které na získanou kvalifikaci nenavazuje. Stěžovatelka v průběhu sporu odmítla akceptovat argumentaci žalobce, nepřistoupila na návrhy smírného řešení věci a svým postojem zavinila nárůst nákladů řízení. I sociální situace žalobce je nepříznivá, což však soud nevzal v úvahu a hodnotil pouze poměry stěžovatelky. Má za to, že být přiznána alespoň jedna čtvrtina celkových nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokáta.
Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.132,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč. Podstatné prý je, že žalobce byl ve sporu zcela úspěšný a proto mu vzniklo právo na náhradu vzniklých účelně vynaložených nákladů řízení. Krajský soud přisvědčil námitce žalobce, že je v případě postupu podle §150 o. s. ř. třeba zohlednit nejen situaci stěžovatelky, ale i žalobce. (Celkové náklady činí 45.640,- Kč s 19% DPH.) Ani sociální situace žalobce není příznivá a zaplacení veškerých nákladů řízení jej velmi citelně zatíží, ačkoliv byl v řízení úspěšný a vzniklo mu právo na plnou úhradu těchto nákladů. Současně je třeba vzít v úvahu i postoj stěžovatelky k uplatněnému nároku, který byl zcela odmítavý a ani po prvém jednání ve věci, kdy byla provedena podstatná část dokazování, nebyla ochotna akceptovat, a to ani částečně, argumentaci žalobce. I tento její postoj vedl ke zvýšení nákladů řízení. Za této situace je požadavek žalobce na náhradu zhruba 1/4 vzniklých nákladů řízení zcela přiměřený výsledku řízení.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích. Poukázal na to, že rozhodoval o nákladech řízení ve sporném řízení, v němž se žalobce úspěšně domáhal proti stěžovatelce snížení výživného. Nešlo tedy o rozhodování ve věci samé. V takovém případě zákon neukládá soudu odvolání účastníkům řízení doručovat. Okolnost, že bylo odvolání podáno, mohla stěžovatelka zjistit z obsahu spisu. Krajský soud neprováděl žádné dokazování, k němuž by se účastníci měli vyjadřovat. K hlavní námitce stěžovatelky, že neměla možnost se vyjádřit k podanému odvolání a nemohla tak uplatnit žádné skutečnosti na svou obranu, poukázal krajský soud na to, že ani v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné nové okolnosti, podstatné pro rozhodnutí soudu o nákladech řízení v dané věci. To, že stěžovatelka splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků, je jen jednou z více okolností významných pro použití ustanovení §150 o. s. ř. Podstatné je i to, že soud rozhodoval zhruba o 1/4 nákladů řízení, které úspěšný žalobce účelně vynaložil.
Stejnopis tohoto vyjádření byl zaslán stěžovatelce k event. replice, ale bezvýsledně.
Stejnopis ústavní stížnosti byl zaslán vedlejšímu účastníku A. S. k event. vyjádření, ale bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle své relevantní judikatury Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 607/04, III. ÚS 191/06, III. ÚS 624/06, III. ÚS 413/08, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Změna právního náhledu odvolacího soudu je zpravidla důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Toto pravidlo však lze zásadně uplatnit tehdy, týká-li se právní náhled merita věci. V posuzovaném případě však otec stěžovatelky (vedlejší účastník) napadl odvoláním pouze výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. Soud také neprováděl v souvislosti s napadeným rozhodnutím žádné dokazování a rozhodoval pouze na základě spisu. Stěžovatelka ostatně soudu žádné nové důkazy nenabídla a ani v ústavní stížnosti - co do dokazování - nic nenamítá. Krajský soud tedy při rozhodování o odvolání postupoval v souladu s ust. §210 odst. 1 o. s. ř., jestliže nedoručoval odvolání účastníkům řízení. Doručování by za daných okolností bylo pouhým formalismem.
Vyjádření krajského soudu, že stěžovatelka mohla okolnost, že bylo podáno odvolání, zjistit z obsahu spisu, sice vykazuje určité známky formálnosti, neboť sama stěžovatelka je osoba práva neznalá; na druhé straně však nelze opominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu relevantní, že rozhodnutí o nákladech řízení obstojí z ústavněprávního pohledu i základě dalších nezpochybněných okolností. Zde nelze nevidět i to, že soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení jen z jedné čtvrtiny; v této souvislosti se úvahy a závěry obecného soudu pohybují zcela v ústavních mezích. To ostatně souvisí i s tím, že samo meritorní rozhodnutí o snížení výživného zpochybněno nebylo.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval v posuzované věci v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené usnesení je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu