ECLI:CZ:US:2009:1.US.2248.08.1
sp. zn. I. ÚS 2248/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatelky ZEFA TVRDONICE a.s., se sídlem Modřice, U Vlečky 1046, IČ 63471612, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2008, čj. 14 Co 336/2008-96, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně změnil k odvolání žalobce usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2007, čj. 4 C 304/2007-74, tak, že nařídil předběžné opatření, jímž se žalovanému (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) zakazuje vstup do budov blíže identifikovaných ve výroku usnesení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že z opatrnosti podala proti témuž usnesení i dovolání, a to navzdory poučení o jeho nepřípustnosti. Napadenému usnesení vytýká porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Nedodržení těchto ustanovení spatřuje především v porušení zásady dvojinstančnosti, spočívající ve změně rozhodnutí soudu I. stupně, aniž se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v odvolacím řízení uplatnila, a se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo (zejména s námitkami, podle nichž žalobce neosvědčil, že žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu; že žalobce neosvědčil ani své vlastnické právo k nim; že žalobce není aktivně věcně legitimován). Dále byla porušena zásada, podle níž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a zásada rovnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné. Konečně bylo řízení zatíženo vadami dokazování (skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť osvědčení vlastnického práva žalobce z provedených důkazů nevyplynulo, a stejně tak nevyplynula ani potřeba prozatímní úpravy poměrů účastníků). Krom zrušení napadeného usnesení stěžovatelka navrhla též odklad jeho vykonatelnosti.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 19. 12. 2007, čj. 4 C 304/2007-74, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž měl být stěžovatelce zakázán vstup do budov identifikovaných ve výroku, a uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně usnesením, jež je napadeno ústavní stížností, změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že stěžovatelce naopak vstup do označených budov zakázal. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, podle nějž žalobce neosvědčil nárok ve věci samé. Základními předpoklady pro nařízení předběžného opatření po zahájení řízení o věci samé jsou jednak osvědčení nároku ve věci samé a jednak prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků nebo obavy z ohrožení výkonu v řízení posléze vydaného rozhodnutí. Žalobce osvědčil nárok ve věci samé, jímž je určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, a to výpisem z katastru nemovitostí, z něhož vyplývá, že vlastnické právo k nim nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou dne 16. 8. 2006. V současnosti sice probíhá řízení o určení vlastnického práva na základě žaloby stěžovatelky proti žalobci, avšak až do pravomocného skončení řízení je nutno dle osvědčených skutečností pohlížet na žalobce jako na vlastníka. Na tom nic nemění ani trestní stíhání žalobce v souvislosti s uvedenou kupní smlouvou, neboť až do pravomocného skončení řízení je nutno na žalobce pohlížet jako na nevinného. To, zda žalobce skutečně je vlastníkem sporných nemovitostí, bude předmětem řízení ve věci samé a předpokladem vyhovění žalobě. Pro nařízení předběžného opatření postačí osvědčení nároku ve věci samé, což žalobce splnil výpisem z katastru nemovitostí, tedy veřejnou listinou, osvědčující správnost údajů v ní uvedených. Žalobce splnil i druhý předpoklad, jímž je prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků: stěžovatelka, jíž v současné době žádný titul pro užívání sporných nemovitostí nesvědčí, se totiž chová jako jejich vlastník, tyto nemovitosti užívá a brání v jejich užívání žalobci. S ohledem na to dospěl odvolací soud k závěru, že až do doby pravomocného skončení řízení je na místě stěžovatelce vstup do těchto nemovitostí předběžným opatřením zakázat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)." Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany." Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Zásadou ústavněprávního přezkumu též je, že pouhá "podústavní" nesprávnost není jeho referenčním hlediskem, a jeho významné zúžení představují situace, kdy se obecné soudy při interpretaci podústavního práva pohybují v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, jak tomu co do podmínek pro nařízení předběžného opatření právě je. Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je zjevným excesem ("libovůlí").
Uvedený předpoklad však v souzené věci naplněn není. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pečlivě odůvodněno a odvolací soud se v něm vypořádal se všemi hledisky významnými pro nařízení předběžného opatření. Správně vyšel z toho, že podle §75c odst. 1 písm. a) o.s. ř. (ve spojení s §102 odst. 3 o. s. ř.) je předpokladem nařízení předběžného opatření prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků a osvědčení nároku ve věci samé. Závěry, jež ohledně obou těchto předpokladů učinil, jsou velmi důkladně odůvodněny a opírají se o dostatečná skutková zjištění. V této souvislosti nemůže Ústavní soud souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud nepřihlížel k jejím námitkám: ve vyjádření k odvolání stěžovatelka uváděla pouze svůj souhlas s prvoinstančním rozhodnutím, vyjádřila se k neosvědčení vlastnického práva žalobce a skutečnosti, že nemovitosti bez právního důvodu užívá, a konečně poukázala na trestní stíhání žalobce. Jak faktem trestního stíhání, tak i osvědčením a prokázáním rozhodujících předpokladů se odvolací soud náležitě zabýval, jak je patrno i z narativní části tohoto usnesení. Jeho úvahy nijak nevybočují z pravidel logického uvažování, a proto do nich Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
Důvodné nejsou ani námitky porušení zásady dvojinstančnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Projednává-li odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně procesní povahy, přichází v úvahu jeho zrušení pouze z důvodů uvedených v §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; jakékoliv jiné důvody, pro něž nemůže ve výroku obstát (a nelze je tedy potvrdit), musí vést k jeho změně v odvolacím řízení. Tento závěr jednoznačně vyplývá z §220 odst. 3 o. s. ř., podle nějž "nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219a odst. 1, odvolací soud je změní". Změna rozhodnutí prvoinstančního soudu samozřejmě nemůže být pro účastníky překvapivá; v tomto směru však napadenému usnesení nelze nic vytknout, neboť stěžovatelka měla možnost se k podanému odvolání, a tedy i ke všem skutkovým a právním důvodům relevantním pro nařízení předběžného opatření, vyjádřit (což také učinila).
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Tento osud sdílí i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nebylo na místě odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech prostředků nápravy. Dovolání, které stěžovatelka podala, totiž ve věci předběžného opatření přípustné skutečně není, jak ostatně plyne i z judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 201/2003, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 166/2004).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu