ECLI:CZ:US:2009:1.US.225.09.1
sp. zn. I. ÚS 225/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem AK Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1441/2006 ze dne 29. října 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 Cmo 222/2005 ze dne 9. března 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 1. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jeho ústavně zaručená práva, a to jednak čl. 11, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 13, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 Cmo 222/2005 ze dne 9. března 2006 byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 69 Cm 6/2005 ze dne 13. 9. 2005 tak, že byl zamítnut návrh žalobce, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce CDH, s. r. o. v likvidaci byly vyloučeny nemovitosti stěžovatele. Své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud tím, že v době po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu došlo k nové skutečnosti, kterou byly vady předešlého řízení zhojeny, přičemž pro rozsudek je ve smyslu ust. §154 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, a to na základě dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo Nejvyšším soudem rozsudkem sp. zn. 29 Odo 1441/2006 ze dne 29. října 2008 zamítnuto. K argumentu stěžovatele o nemožnosti dodatečného zhojení vad výzvy podle ust. §27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), uvedl Nejvyšší soud, že v souladu s dřívější judikaturou "bylo-li žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyhověno jen proto, že výzva neměla předepsané náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po uplynutí zákonem stanovené 30denní lhůty případně přikročil k novému soupisu takového majetku." K neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nezpůsobilosti zástavní věřitelky ji uzavřít, uvedl Nejvyšší soud, že ve smyslu ust. §20 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ"), není zástavní smlouva neplatná jen z toho důvodu, že ji za věřitele uzavřeli pracovníci jeho pobočky bez dostatečného oprávnění. Stěžovatel dále v dovolání namítal "nejasnost" zástavní smlouvy z důvodu neurčitého stanovení částky, která měla být zástavou zajištěna. Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudu odvolacího, dle něhož je předmět zástavy zcela jasně definován (nemovitosti stěžovatele, jejichž cena v době uzavření zástavní smlouvy byla 998.559,45 Kč). Konečně pak stěžovatel ve svém dovolání namítal nemožnost aplikace ust. §27 odst. 5 ZKV na jím uzavřenou zástavní smlouvu, neboť toto ustanovení bylo do ZKV zavedeno teprve novelou s účinností od 1. 6. 1996, přičemž zástavní smlouva byla uzavřena dne 12. 5. 1993. K tomu uvedl Nejvyšší soud, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita. Tedy odvolací soud správně aplikoval ust. §27 odst. 5 ZKV i na daný případ, přičemž tento závěr plyne i z výkladu podaného v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 74/2001 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel "své vlastnické právo sám ústavně konformním způsobem oslabil tím, že své nemovitosti smluvně zatížil zástavním právem ..... Aplikací §27 odst. 5 ZKV, v rozhodném znění, se podstata plnění, k němuž se dovolatel uzavřením zástavní smlouvy zavázal, nezměnila. Jeho zánik byl oprávněn přivodit stejným způsobem, pouze měl plnit na účet konkursní podstaty a nikoli na účet zástavního věřitele."
Proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1441/2006 ze dne 29. října 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 Cmo 222/2005 ze dne 9. března 2006 podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítal neexistenci zákonných důvodů pro zařazení zástavy do konkursní podstaty a nemožnost retroaktivní aplikace ust. §27 odst. 5 ZKV. Podstatou ústavní stížnosti pak je tvrzení stěžovatele, že napadenými rozsudky mu byla uložena povinnost duplicitního plnění. Stěžovatel k tomu předložil Ústavnímu soudu rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. 27 C 321/2000 ze dne 1. 7. 2005 a potvrzující rozsudek odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 35 Co 402/2007 ze dne 28. 5. 2005, kterými mu byla uložena povinnost uhradit postupníku původního věřitele pohledávku ve výši 998.559,45 Kč z titulu ručitelského prohlášení. Stěžovatel tak uvádí, že má na základě těchto rozhodnutí a na základě napadených rozhodnutí plnit jednak ve prospěch konkursní podstaty a jednak přímo postupníku. K tomu stěžovatel uvádí, že při uzavírání zástavní smlouvy s původním věřitelem neměl v úmyslu zároveň s tím uzavřít i další, ručitelský závazek. Jelikož tak učinil v omylu, je tento závazek podle ust. §49a OZ neplatný. Stěžovatel na závěr ústavní stížnosti uvádí, že nikdy neměl v úmyslu zajistit závazek úpadce do jiné výše, než do výše 998.559,45 Kč.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva jednak se způsobem, jakým obecné soudy kvalifikovaly jednání stěžovatele, tedy zda platně a dostatečně určitě uzavřel zástavní smlouvu, jednak s aplikací ust. §27 odst. 5 ZKV. Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy právní úkon stěžovatele vyložily jako dle zákonných podmínek platnou zástavní smlouvu patřící dle ust. §27 odst. 5 ZKV do konkursní podstaty úpadce. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Stěžovatel žádný z aspektů spravedlivého procesu nespecifikoval.
Nutno dále konstatovat, že stěžovatel sám svůj závazek z titulu zástavní smlouvy uznává (viz. str. 7 ústavní stížnosti). Podstatou ústavní stížnosti tak je námitka stěžovatele, že napadenými rozhodnutími je mu uložena povinnost duplicitního plnění, a to z titulu zástavní smlouvy a z titulu ručitelského závazku, přičemž stěžovatel tvrdí, že nikdy neměl v úmyslu tento ručitelský závazek sjednat. Jinak řečeno, úmyslem stěžovatele bylo zajistit závazek pouze zástavní smlouvou, a to do výše ceny nemovitosti, tedy 998.559,45 Kč, ručitelský závazek byl sjednán v omylu a jedná se tak dle stěžovatele o neplatný právní úkon. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti, je tedy oprávněn posuzovat porušení základních práv jen ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Tvrdí-li stěžovatel, že nikdy neměl v úmyslu uzavřít ručitelský závazek, k jehož úhradě je povinen na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 27 C 321/2000 ze dne 1. 7. 2005 a potvrzujícího rozsudku odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 35 Co 402/2007 ze dne 28. 5. 2005, měl se ochrany svých práv domáhat ústavní stížností směřující právě proti těmto rozhodnutím. Výklad přijatý v této věci Ústavním soudem není výrazem právního formalismu, nýbrž obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Vojen Güttler
předseda senátu