ECLI:CZ:US:2009:1.US.230.07.1
sp. zn. I. ÚS 230/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze, Slezská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, č. j. 30 Co 324/2006 - 295, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 C 33/2003 - 258, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen obvodní soud)ze dne 31. 1. 2006, č. j. 14 C 33/2003 - 258, bylo stěžovateli uloženo zaplatit Institutu pedagogicko psychologického poradenství ČR (dále jen "žalobce") částku 10.000 Kč, ohledně částky 8.500 Kč byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel neporušil povinnost uloženou mu §74 odst. 1 zákoníku práce a §14 odst. 1 zák. č. 219/200 Sb., neboť s účinností od 3. 9. 2001 byl řádně vydán organizační řád, ve kterém stěžovatel učinil opatření k ochraně majetku žalobce, pokud však šlo o počítačové komponenty, pak stěžovatel porušil povinnost řádného hospodaření zaměstnance se svěřenými prostředky podle §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i žalobce odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen odvolací soud) ze dne 26. 9. 2006, č. j. 30 Co 324/2006 - 295, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen a v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 8.500,- Kč. Odvolací soud měl za nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že byl s účinností ke dni 1. 9. 2001 vydán nový organizační řád, neboť odvolací soud měl pochybnosti o pravdivosti listiny, která vydání tohoto organizačního řádu osvědčovala. Odvolací soud tak měl zato, že stěžovatel porušil povinnost uloženou mu §74 odst. 1 písm. g) zákoníku práce, neboť nepřijal žádná opatření, aby nedocházelo ke ztrátě majetku, naopak svým nesystémovým opatřením nastolil stav, kdy v organizaci žalobce nebyla určena žádná osoba odpovědná za kontrolu a evidenci majetku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že ve svých rozhodnutích nezohlednily a nevyhodnotily veškeré relevantní skutečnosti a že se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádaly. Konkrétně odvolací soud pochybil, pokud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel nastolil stav, kdy v organizaci nebyla určena žádná osoba odpovědná za kontrolu a evidenci majetku. Takové tvrzení je v rozporu se skutečnostmi a důkazy předloženými stěžovatelem, které však nebyly projednány a v rozhodnutí zohledněny, zatímco bylo jednostranně akceptováno účelové tvrzení žalobce. O "pracovnici, která vede evidenci" je přitom výslovně zmiňováno v zápisu z inventury ze dne 18. 3. 2002 a v protokolu o výsledku kontroly ze dne 22. 5. 2002 (č. l. 38 spisu a č. l. 35 důkazního materiálu předloženého stěžovatelem). Tuto skutečnost potvrzuje také svědecká výpověď Mgr. K. a obsah dohody s paní K. Stěžovatel dále namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly rozpory v důkazech, zejména pokud se jedná o rozpor mezi zjištěnou škodou 130.616,63 Kč a částkou 110.307,20 Kč. Dle stěžovatele dále soudy pochybily, pokud neprojednaly údajnou platnost interní směrnice č. 3 o odpovědnosti za majetek, který není svěřen žádnému z pracovníků, přesto odvolací soud dospěl v rozporu se závěrem soudu prvního stupně k tomu, že směrnice byla v platnosti. Za nesprávný považuje stěžovatel také závěr soudu prvního stupně, že vydáním nového organizačního řádu byl zrušen dosavadní organizační řád, a neplatí tedy ani dodatek k interní směrnici č. 3. Soud se zde přiklonil k tvrzením žalobce, aniž by ověřoval jeho pravdivost a zcela pominul navazující vyjádření stěžovatele ze dne 22. 10. 2004 (č. l. 199 spisu). Stěžovatel také upozorňuje, že byl rozsudkem odvolacího soudu donucen zaplatit i počítačové součástky, které žalobci odevzdal, soud přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel před soudem prvního stupně netvrdil, že by položku č. 2 odevzdal, zatímco stěžovatel na jednání dne 22. 11. 2005 sdělil, že všechny počítačové komponenty, které nebyly namontovány do počítačů, žalobci odevzdal. Závěrem stěžovatel namítá jako chybné odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu v části týkající se jeho sluchové vady, kde dospěl soud k závěru, že byl stěžovatel v řízení zastoupen a mohl tak na výpovědi svědků reagovat. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho právní zástupkyně nebyla přímým účastníkem událostí, které byly předmětem žaloby, a proto nemohla vědět, které výpovědi svědků jsou pravdivé, a které jsou nepřesné nebo lživé. Stěžovatel tak nemohl pro svůj handicap, na který na počátku prvního jednání upozorňoval, dostatečně tak jako ostatní účastnící řízení na výpovědi svědků reagovat, a tím mu soud nezajistil rovná práva s žalobcem. Stěžovatel si na základě špatných zkušeností z jednání dne 22. 11. 2005, kdy soud neuvedl do zápisu jeho prosbu, aby všichni přítomní mluvili hlasitě, zajistil pro jednání dne 31. 1. 2006 lékařskou zprávu, nebyl ale v průběhu celého jednání vyslechnut a jeho právní zástupkyně tak mohla tuto zprávu předložit až na závěr jednání. Stěžovatel se cítí být poškozen také tím, že z jednání obecných soudů nebyly pořizovány zvukové záznamy, neboť přepis diktafonových záznamů není přesným zápisem z jednání, ačkoli je tak z něj v jeho neprospěch vycházeno.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud pochybil, uvedl-li v odůvodnění svého rozsudku, že stěžovatel nastolil stav, kdy v organizaci nebyla určena žádná osoba odpovědná za kontrolu a evidenci majetku, což je v rozporu se skutečnostmi a důkazy předloženými stěžovatelem, které však nebyly projednány a v rozhodnutí zohledněny, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitku, která směřuje proti způsobu, jakým soud zhodnotil oběma stranami předložené důkazy. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, není pravdou, že by odvolací soud důkazy předložené stěžovatelem neprojednal. Ze zápisu z ústního jednání před odvolacím soudem konaného dne 26. 9. 2006 vyplývá, že byly čteny všechny verze organizačních řádů založených ve spise a stěžovatel k tomu uvedl, že "novým organizačním řádem byla zavedena funkce referenta evidence majetku", k tomu pak dále rozvedl podrobnosti o obsahu a výkonu této funkce vykonávané paní Krtičkovou, k důkazu byly čteny dohoda o změně pracovní smlouvy, pracovní náplň pracovnice Krtičkové a pracovní smlouvy pracovnice Krtičkové. Skutečnost, že se stěžovatel s hodnocením důkazů a se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, však nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatele, že soudy pochybily, pokud neprojednaly údajnou platnost interní směrnice č. 3 o odpovědnosti za majetek, který není svěřen žádnému z pracovníků. Odvolací soud svůj závěr neplatnosti interní směrnice č. 3 řádně odůvodnil tím, že interní směrnice není součástí organizačního řádu a proto i kdyby byl s účinností od 1. 9. 2001 zrušen dosavadní organizační řád, jiné interní předpisy zůstávají v platnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud učinil závěr, že nový organizační řád s účinností od 1. 9. 2001 řádně vydán nebyl, však závěr soudu prvního stupně o zrušení dodatku k interní směrnici č. 3 není relevantní. Pokud stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 22. 10. 2004 uvádí, že při přebírání funkce ředitele institutu nebyl informován o existenci platnosti jakýchkoli interních směrnic, on sám během svého působení ve funkci žádnou směrnici nevydal a neobsahoval ji ani jím vydaný organizační řád účinný ode dne 3. 9. 2001, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 5), z něhož je zřejmé, že otázka platnosti jiných interních předpisů není pro věc právně významná. Odvolací soud totiž dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že stěžovatel porušil svou povinnost vedoucího zaměstnance ve smyslu §74 písm. g) zákoníku práce, neboť sám nepřijal žádná opatření, aby nedocházelo ke ztrátě na majetku. Za vzniklou škodu na nedohledaném majetku je tak dle odvolacího soudu odpovědný stěžovatel jako vedoucí zaměstnanec. Ústavní soud má za to, že takový právní závěr odvolacího soudu je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Ústavní soud v této souvislosti opětovně připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatel dále namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly rozpory v důkazech, zejména pokud se jedná o rozpor mezi zjištěnou škodou 130.616,63 Kč a částkou 110.307,20 Kč. Také zde, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, bylo stěžovateli vyloženo, že se jedná o rozdíl mezi nedohledanými evidovanými věcmi a mezi nedohledanými neevidovanými věcmi, v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně.
Další námitka stěžovatele se vztahuje ke skutečnosti, že byl dle svého tvrzení rozsudkem odvolacího soudu donucen zaplatit i počítačové součástky, které žalobci odevzdal, soud přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel před soudem prvního stupně netvrdil, že by položku č. 2 odevzdal, zatímco stěžovatel na jednání dne 22. 11. 2005 sdělil, že všechny počítačové komponenty, které nebyly namontovány do počítačů, žalobci odevzdal. Ústavní soud má zato, že takový závěr ovšem z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, neboť se v něm konstatuje, že stěžovatel je odpovědný za ztrátu komponentů do počítačů, které nebyly ani evidovány ani dohledány, a to nikoli z důvodu, že by je měl k užívání a neodevzdal je, nýbrž z důvodu, že o nich nebyla vedena dostatečná evidence a nebylo možno je dohledat, případně nebylo možnost určit osobu odpovědnou za jejich ztrátu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud vyhodnotil jeho odvolací námitku týkající se jeho sluchové vady, současně uvádí, že ačkoli si zajistil pro jednání před soudem prvního stupně dne 31. 1. 2006 lékařskou zprávu, nebyl v průběhu celého jednání vyslechnut a jeho právní zástupkyně tak mohla tuto zprávu předložit až na závěr jednání. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel a jeho zástupkyně dostavili na jednání před soudem prvního stupně dne 31. 1. 2006 až v jeho průběhu, během tohoto jednání, které trvalo téměř tři hodiny, vznášela zástupkyně stěžovatele řadu dotazů na svědky, bylo tedy jen jejím rozhodnutím, že předložila soudu doklad o zdravotním stavu stěžovatele současně s námitkami proti protokolaci z minulého jednání až v závěru jednání. Ústavní soud rovněž nepovažuje závěr odvolacího soudu, dle kterého se stěžovatel v průběhu jednání mohl poradit se svou zástupkyní, která mohla na výpovědi svědků reagovat, za vybočující z mezí ústavnosti. Dle §20 odst. 1 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen "v. k. ř") se protokol diktuje hlasitě, aby přítomní diktované znění slyšeli. Nesprávnosti záznamu zjištěné v průběhu jednání opraví předseda senátu (samosoudce) nadiktováním správného znění, které uvede slovy "opravuje se", oprava výmazem záznamu je nepřípustná (§44 odst. 3 v. k. ř.). Pokud stěžovatel diktovanému znění, popřípadě výslechu svědků nerozuměl, měl na tuto skutečnost soud vždy neprodleně upozornit, nikoli až písemným vyjádřením po ukončení jednání.
Pokud se stěžovatel cítí být poškozen tím, že z jednání obecných soudů nebyly pořizovány zvukové záznamy, neboť přepis diktafonových záznamů není podle něho přesným zápisem z jednání, konstatuje Ústavní soud, že vyhotovování protokolu v řízení před soudem je zakotveno v §20 a násl. v. k. ř. Podle §20 odst. 2 v. k. ř se protokol sepíše počítačovou technikou, psacím strojem nebo perem čitelně bez zbytečných škrtů a trvalým způsobem. Protokol o jednání přitom může být podle §20 odst. 5 v. k. ř vyhotoven podle zvukového záznamu nebo podle nahlas diktovaného znění zaznamenaného těsnopisem nebo technickou cestou (§44 v. k. ř.). Podle §44 odst. 5 v. k. ř. se zvukové (případně i obrazové) záznamy uchované na nosiči dat (CD-disk apod.) a jejich přepisy (protokol) založí do spisu. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud postupoval při pořizování záznamu a přepisu z jednání zcela v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu