ECLI:CZ:US:2009:1.US.2318.08.1
sp. zn. I. ÚS 2318/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem, se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 To 62/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a dále rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 To 62/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl rozsudek krajského sodu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným ze spáchání trestných činů neposkytnutí pomoci dle §208 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a pokusu trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) ve spojení s §8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle §219 odst. 2 za použití §35 odst. 1 citovaného zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 12 let, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího sodu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Dle rozsudku vrchního soudu se stěžovatel trestného činu neposkytnutí pomoci (bod 1) dopustil, stručně shrnuto, tím, že poté, co jako řidič osobního motorového vozidla srazil vozidlem chodce, který po nárazu přelétl přes vozidlo a (aniž by to obžalovaný zaregistroval) propadl sklem pátých dveří vozidla do jeho zavazadlového prostoru, bez zastavení z místa dopravní nehody ujel, aniž by se přesvědčil o stavu sraženého chodce a podle potřeby mu zajistil pomoc, v čemž mu nic nebránilo, přičemž s ohledem na průběh nehody si musel být vědom, že chodec při ní utrpěl vážná zranění, což se také stalo. Pokusu trestného činu vraždy (bod 2) pak tím, že poté, co po výše uvedené události přijel do místa svého bydliště a zjistil, že tělo poškozeného leží bezvládně v zavazadlovém prostoru jeho vozidla, namísto toho, aby mu zajistil potřebnou pomoc, v úmyslu zakrýt své jednání, odvezl poškozeného ve stejném vozidle z místa svého bydliště mimo obec, kde jeho tělo zanechal několik metrů od vozovky. Přestože poškozený byl v bezvědomí a vážně zraněn, zanechal ho stěžovatel na odlehlém místě v noci, málo oblečeného, při nízké venkovní teplotě, ačkoliv věděl, že může zemřít, s čímž byl srozuměn. K tomuto následku shodou okolností nedošlo, neboť poškozenému byla poskytnuta potřebná lékařská pomoc. Poté co byl nalezen podchlazený projíždějícím řidičem bezprostředně u vozovky, kam se po probrání z bezvědomí postupně doplazil.
Stěžovatel svoji ústavní stížnosti směřuje proti odsouzení pod bodem 2., přičemž je přesvědčen, že svým jednáním po nalezení poškozeného v zavazadlovém prostoru spáchal toliko trestný čin neposkytnutí pomoci dle §207 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel za prvé zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů v tom směru, že by existovalo nebezpečí vzniku následku činu, totiž že by poškozenému hrozila smrt. Uvádí, že dle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, není možné říci, zda by vůbec poškozený zemřel, respektive zda by nastalo poškození jeho života, přičemž při své výpovědi, ze které soud prvního stupně nesprávně dovozuje opak, vycházel z obecných meteorologických údajů, které neměly podklad v reálných hodnotách z předmětného místa. Soud prvního stupně při vyhodnocení teploty v místě nálezu poškozeného vycházel ze záznamu meteorologické stanice vzdálené 13 km od tohoto místa, nepřihlédl k možnému vývoji teplot v průběhu noci, nezohlednil výpověď svědka J. Z., který uvedl, že teplota činila v předmětnou dobu přibližně +10 °C, ani oblečení poškozeného, ve kterém se tak nalehko sám vydal v noci ven. Soud navíc nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování ohledně skutečné teploty, aniž toto své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. O tom, že smrt poškozenému nehrozila, svědčí také skutečnost, že při nalezení Ing. A. B. nejevil sebemenší známky podchlazení, či vůbec ohrožení života, a Ing. A. B. sám ani neměl v úmyslu přivolat lékařskou pomoc. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozenému reálně hrozila smrt, je zcela nepodložený. Skutkové zjištění spočívající v tom, že poškozený byl nalezen podchlazený, je v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, a to s výpovědí svědka Ing. A. B., s výpovědí svědkyně K. a se zdravotní dokumentací z prvotního ošetření poškozeného.
Za druhé stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že po nalezení poškozeného ve vozidle tento nejevil žádné zřetelné známky života, domníval se tedy, že je mrtvý. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který po výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vzal za prokázané, že i laik by si měl všimnout, že poškozený, ač v bezvědomí, dýchá a je živý, a dále při rozhodování postupoval tak, jako by stěžovatel od nalezení poškozeného věděl, že je naživu. Sám tento znalec připustil, že projevy životních funkcí u člověka v bezvědomí mohou být oslabeny (mělký dech) a že je obecně možné, že za špatných světelných a prostorových podmínek si projevů životních funkcí nemusel všimnout. Znalec při tomto svém závěru nezohledňoval polohu těla v kufru vozidla a slabé osvětlení v něm, přičemž tyto okolnosti společně s nehodovým dějem, a stěžovatelovým psychickým stavem, který byl i dle posudku z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, značně narušen, dostatečně odůvodňují stěžovatelovu domněnku, že poškozený byl při nehodě usmrcen. Stěžovatel nadto dodává, že žádnou zvláštní právní povinnost zkoumat blíže zdravotní stav poškozeného neměl. Prohlašuje, že neurčitý pocit, že poškozený dýchá, nabyl až v okamžiku jeho vykládání na místě samém. Až do okamžiku vyložení poškozeného z kufru vozidla tedy jednal ve skutkovém omylu negativním o podmínkách trestní odpovědnosti (v přesvědčení, že je mrtev) a odvezení poškozeného z místa stěžovatelova bydliště je proto z pohledu práva jednáním zcela irelevantním. V souladu s trestněprávní teorií skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti vylučuje úmysl a vědomou nedbalost, tudíž vylučuje možnost spáchání trestného činu vraždy dle §219 odst. 2 písm. h) trestního zákona, respektive jeho pokusu. Stěžovatel navrhoval doplnění dokazování posudkem znalce, který by se vyjádřil ke konkrétním okolnostem nalezení poškozeného v kufru jeho vozidla a jeho schopnosti poznat, že je poškozený naživu, toto nevyhovění návrhu na provedení důkazu však soud nijak nezdůvodnil. Stěžovatelovo zavinění je dáno až v okamžik narušení jeho mylné představy a to výlučně k trestnému činu neposkytnutí pomoci dle 207 odst. 1 trestního zákona. Pokud z místa vyložení poškozeného ujel, nejedná se v trestněprávním smyslu o jednání ve formě konání, nýbrž pouze o trestněprávně relevantní opomenutí jednat trestním zákonem stanoveným způsobem (poskytnout pomoc).
Stěžovatel má za to, že soudem prvního stupně dovozovaný znak subjektivní stránky ve formě úmyslu eventuálního nebyl naplněn jak pokud jde o složku představovou, tak pokud jde o složku volní. V tom, že neměl povědomí o zranění poškozeného a tedy o nebezpečí, které by u něj případně mohlo nastat, shledává nedostatek složky představové. Pokud jde o složku volní v podobě srozumění v případě eventuálního úmyslu, je teorií i praxí dovozována z faktu, kdy pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by bránila nastoupení trestněprávně významným následkům. V případě vědomé nedbalosti na rozdíl od eventuálního úmyslu počítá pachatel s okolnostmi, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, nesprávně však hodnotí jejich preventivní význam. Stěžovatel prohlašuje, že s touto okolností zabraňující vzniku následku počítal a tato také nastala v podobě zajištění pomoci poškozenému jinou osobou, a to ve stavu, kdy nejevil jakékoliv sebemenší známky ohrožení života. Oprávněnost důvodů spoléhat se na tyto okolnosti vyplývá z charakteristiky místa, kde poškozeného vyložil. Toto místo se nachází bezprostředně u silnice s hustým provozem. Není správný závěr soudu, že přemístěním poškozeného došlo ke znemožnění poskytnutí pomoci, naopak pokud by jej zanechal v místě, kde jej objevil a jakéhokoli jednání se zcela zdržel (přestože by takové zanechání mělo zřejmě pro poškozeného fatálnější důsledky), jistě by nebyl trestně stíhán pro trestný čin vraždy, nýbrž právě jen pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle §207 trestního zákona.
Za třetí stěžovatel namítá, že k shledání viny za trestný čin vraždy ve stádiu pokusu musí být vedle dalších znaků dána také příčinná souvislost spojující jeho jednání s tímto hrozícím následkem. Tuto příčinnou souvislost odmítá, neboť bylo zjištěno, že za všechna svá zranění si nese odpovědnost sám poškozený, přičemž důsledkem těchto zranění bylo i jeho bezvědomí a nemožnost se pohybovat.
Za čtvrté stěžovatel argumentuje, že jeho případ je podobný případu, řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 6/84 (Rt 8/85). Skutkový stav věci tehdy byl takový, že pachatel manželku, která sama vyskočila z okna bytu ve druhém poschodí a způsobila si tím těžká zranění, odnesl do bytu a těžce zraněnou ji tam ponechal samotnou, aniž zajistil jakoukoliv pomoc, ačkoliv nutně potřebovala lékařské ošetření, a následující týden se zdržoval na jiných místech. Obviněný byl poté shledán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 trestního zákona. Pokud provedeme srovnání jednotlivých prvků skutkového stavu tohoto případu se skutkovým stavem projednávané věci, dospějeme k následujícímu:
1) Skutkový stav dle shora specifikovaného rozhodnutí: Manželka, která sama vyskočila z bytu a tím si způsobila zranění. Skutkový stav v nynější věci: Poškozený, který způsobil svojí vinou dopravní nehodu, zranil se při ní a dostal se bez stěžovatelova přičinění do kufru jeho vozidla.
2) Skutkový stav dle shora specifikovaného rozhodnutí: Pachatel odnesl manželku do bytu, kde ji ponechal samotnou. Skutkový stav v nynější věci: Stěžovatel odvezl poškozeného k vjezdu do střelnice, kde jej vedle vozovky ponechal samotného.
3) Skutkový stav dle shora specifikovaného rozhodnutí: Pachatel manželce nezajistil pomoc, ačkoliv potřebovala lékařské ošetření. Skutkový stav v nynější věci: Stěžovatel poškozenému nezajistil pomoc, ačkoliv potřeboval lékařské ošetření.
Pokud bylo jednání pachatele ve shora specifikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu kvalifikováno jako neposkytnutí pomoci dle §207 trestního zákona, tím spíše by mělo být jednání stěžovatele kvalifikováno jako stejný trestný čin, neboť v uvedeném případě pachatel nechal poškozenou v uzavřeném bytě a odešel bydlet jinam, zatímco stěžovatel poškozeného ponechal na místě, kde si byl jist, že bude nalezen. Dané jednání pachatele bylo taktéž aktivním jednáním či aktivní činností, přesto nebylo posuzováno úvahou, že by mělo jít o ,,aktivní činnost vědomě a cíleně vytvářející určitý stav, který bezprostředně hrozil poruchou - smrtí poškozeného" (jak Nejvyšší soud ve stěžovatelově případě objasňuje, proč nelze jeho jednání označit za opomenutí). Z hlediska právní jistoty a rovnosti občanů před zákonem je nezbytné, aby bylo stejné jednání stále stejně posuzováno, a pokud se soudy rozhodnou od tohoto posouzení odklonil, má stěžovatel právo na řádné zdůvodnění tohoto postupu, včetně uvedení skutkových odlišností věci.
Za páté stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty pokud jde o znak zakrytí. Je přesvědčen, že tento může být naplněn jen tehdy, pokud jde o zakrytí dle pachatelovy představy trvalejšího charakteru, než na maximálně několik hodin. Nadto k naplnění subjektivní stránky této kvalifikované skutkové podstaty nepostačuje úmysl eventuální. Pachatel musí sledovat toto zakrytí jako hlavní cíl svého jednání, jehož výsledkem bude vyhnutí se trestní odpovědnosti. Existenci přímého úmyslu přitom zásadně odmítá. Stěžovatel si byl vědom toho, že registrační značka jeho vozidla, stejně jako jeho další části, byla zanechána na místě dopravní nehody, a tedy, že identifikace jeho osoby v souvislosti s dopravní nehodou je nevyhnutelná. Bylo mu zřejmé, že poškozený bude v nejbližší době nalezen. Neměl snahu jakkoliv zlikvidovat stopy předmětné události, ukrýt sebe, obžalovanou Š. S., či vozidlo a při následném vyšetřování spolupracoval. Pro závěr soudu prvního stupně týkající se toho, že ukryl havarované vozidlo, neexistuje žádný důkaz. Toto vozidlo bylo nalezeno zaparkované ve stěžovatelově domě. Nadto není možné ke kvalifikované podstatě izolovaně shledávat zavinění vyššího stupně, než k základní skutkové podstatě. Aby osoba chtěla nějaký trestný čin zakrýt vraždou, musí chtít vraždit, t. j. mít přímý úmysl usmrtit jiného. Je logicky vyloučen přímý úmysl ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě při závěru o existenci úmyslu eventuálního ve vztahu k základní skutkové podstatě.
Za šesté stěžovatel nesouhlasí s výrokem o trestu. Výměra trestu odnětí svobody dle jeho přesvědčení odporuje zákonným kritériím vymezeným v §31 trestního zákona, zejména závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který hodnotí možnost stěžovatelovy nápravy stupněm 1, resp. 2, t. j. jako velmi dobrou a stupeň narušení hodnotí jako velmi nízký, kdy není důvod předpokládat opakování trestné činnosti. Trest, který mu byl uložen, lze charakterizoval jako trest exemplární, což je však v rozporu s obecně přijímaným účelem trestu a zásadami jeho ukládání.
Pokud jde o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, uložení tohoto trestu není v žádném případě odůvodněno skutkovými okolnostmi věci. Nejvyšší soud uvádí, že tím, že poškozeného vozem odvezl na místo, kde ho zanechal, s tím, že poté vozidlo opět použil, a to k opuštění místa činu, závažně zneužil řidičské dovednosti, což mu usnadnilo spáchat trestnou činnost a uložení trestu zákazu činnosti je tedy namístě. Stěžovatel je přesvědčen, že při postupu dle takových úvah, by trest zákazu řízení motorových vozidel byl ukládán na základě téměř všech trestných činů, neboť drtivá většina všech pachatelů všech trestných činů používá k pohybu mezi různými místy (včetně míst činu) motorové vozidlo. Právě z tohoto důvodu klade zákon požadavek úzké, bezprostřední a přímé souvislosti trestného činu s danou činností, který v jeho případě rozhodně nebyl naplněn. Má za to, že uložením tohoto trestu byla porušena zásada zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího soudu. Jím zaujatý výklad §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") považuje za protiústavní a neudržitelný. Tento dovolací důvod je Nejvyšším soudem interpretován velmi úzce, v důsledku čehož v řízení o dovolání nelze uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a to s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy skutkových vad. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02, popřípadě sp. zn. IV. ÚS 219/03.
V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39, 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud, Krajské státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud vyjádřil názor, že napadeným rozhodnutím nebyla dotčena ústavní práva odsouzeného a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého usnesení. K otázce výkladu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dále odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1692/07. K námitce stěžovatele v tom smyslu, že jeho jednání nelze posoudit podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona s vyžadovaným zaviněním ve formě úmyslu přímého, za předpokladu shledání úmyslu eventuálního ve vztahu k základní skutkové podstatě předmětného trestného činu, Nejvyšší soud poznamenal, že právní teorie nevylučuje, aby k naplnění určitého znaku (zpravidla pohnutky) kvalifikované skutkové podstaty konkrétního trestného činu bylo zapotřebí zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) trestního zákona, zatímco ve vztahu k následku (účinku) podle základní skutkové podstaty téhož trestného činu postačí zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) trestního zákona. Jako příklad lze uvést právě skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f), g), popř. ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), či §222 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, kdy pachatel jedná v přímém úmyslu z některé z pohnutek uvedených v kvalifikované skutkové podstatě, ale následek, respektive účinek (smrt, ublížení na zdraví, těžká újma na zdraví), může být způsoben v úmyslu eventuálním (k tomu viz Šámal, Pavel - Púry, František - Rizman, Stanislav: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, str. 1304, 1317 a 322 II. dílu). Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel zopakoval své argumenty obsažené v ústavní stížnosti s tím, že na svém návrhu setrvává.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 53 T 6/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek krajského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily existenci hrozícího následku, totiž možného úmrtí poškozeného, jakož i naplnění subjektivní stránky trestného činu (srovnej např. str. 12-13 rozsudku vrchního soudu, str. 20 usnesení Nejvyššího soudu). Bez ohledu na bližší upřesnění teploty vzduchu v daném časovém úseku a místě byl stěžovatel bezpochyby přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému hrozí smrt, když jej zraněného ponechal, v den, kdy okolní denní teplota se pochybovala mezi 4 až 11,5 °C, v bezvědomí, spoře oděného, v nočních hodinách, 5-10 metrů od vozovky, přičemž je zjevné, že pokud by skutečně chtěl, aby byla poškozenému třetí osobou poskytnuta pomoc, umístil by jej na místo zcela odlišného charakteru. Jestliže se nakonec poškozený z bezvědomí probral a doplazil se ke komunikaci, kde byl posléze nalezen, přičemž při svém nalezení známky podchlazení nejevil, nijak to nevylučuje závěr o spáchání trestného činu ve stádiu pokusu. Stěžovatel se nadto mýlí, pokud považuje za klíčové pro posouzení věci to, zda si uvědomil, že poškozený žije, již v okamžiku jeho nalezení ve svém vozidle (k čemuž dospěly obecné soudy v dané věci), nebo až v okamžiku, kdy stěžovatele vykládal z kufru vozidla (jak tvrdí on). I "pouhé" vyložení poškozeného z vozidla a jeho odvlečení několik metrů od vozovky v úmyslu zakrýt své předchozí jednání by samo o sobě mohlo být kvalifikováno jako jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona. Celkově lze pak stěžovatelova tvrzení o průběhu skutkového děje označit za značně nevěrohodná a vnitřně rozporná, kdy například stěžovatel nejprve tvrdí, že stav poškozeného po jeho nalezení shledával natolik vážným, že jej považoval již za mrtvého, a naproti tomu dále, od časového okamžiku ve skutkovém ději, kdy si měl dle svých tvrzení uvědomit, že poškozený je pouze v bezvědomí, riziko úmrtí poškozeného a svoji představu o něm naopak bagatelizuje a líčí zcela opačně.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že důvody pro nevyhovění stěžovatelovým návrhům na doplněné dokazování jsou z odůvodnění příslušného rozhodnutí zřejmé (srovnej str. 11-12 rozsudku vrchního soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Nepřípadná je stěžovatelova námitka, že není dána příčinná souvislost spojující jeho jednání s hrozícím následkem, neboť za všechna svá zranění si nese odpovědnost sám poškozený. Příčinná souvislost je dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina.
Co se týče stěžovatelova odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tz 6/84, předmětem právního rozboru byla tehdy (bez ohledu na případné podobnosti jeho skutkového základu se skutkovým základem projednávané věci) problematika zcela odlišná a daný judikát se k nyní řešeným otázkám nijak nevyslovuje.
K otázce, kdy dochází k naplnění znaku zakrytí jako součásti kvalifikované skutkové podstaty dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a stěžovatelovu názoru, že je logicky vyloučen přímý úmysl ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě při závěru o existenci úmyslu eventuálního ve vztahu k základní skutkové podstatě, Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně ustanovení zvláštní části trestního zákona a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nepřiměřenost uloženého trestu, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v obecné rovině v tom, že exemplární trestání je v rozporu s účelem trestu vymezeným v §23 trestního zákona (shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97 in http://www.usoud.cz). Takovou situaci však v projednávané věci neshledává. Obecné soudy respektovaly právní úpravu stanovenou v trestním zákoně a vyšly z kritérií zajišťujících uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchaným trestným činům a osobnosti jejich pachatele (viz str. 25 rozsudku krajského soudu, str. 14 rozsudku vrchního). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat. Stanovený úhrnný trest byl ostatně vyměřen na dolní, nikoliv snad horní, hranici trestní sazby.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že nebyly naplněny podmínky pro uložení trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku staví na polemice s výkladem §49 odst. 1 trestního řádu provedeným obecnými soudy. Přitom, jak již bylo vyloženo výše, úlohou Ústavního soudu přehodnocování výkladu jednotlivých ustanovení obecného práva provedeného orgány k tomu oprávněnými není. Nadto obecné soudy odůvodnily uložení tohoto trestu i jinými důvody, než jaké stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje. Nutno připomenout prvou část skutkového děje, totiž že stěžovatel jako řidič srazil vozidlem chodce a bez zastavení z místa dopravní nehody ujel.
Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu. Jestliže Nejvyšší soud nepodřadil stěžovatelovy námitky pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný. Stěžovatel sice odkazuje na judikáty, ve kterých se interpretace předmětného dovolacího důvodu provedená Nejvyšším soudem stala vskutku předmětem kritiky soudu Ústavního, nicméně jednalo se o případy zcela extrémních pochybení, ze kterých nelze dovozovat, že by se přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova výkladového názoru nutně vedlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu