ECLI:CZ:US:2009:1.US.2344.09.2
sp. zn. I. ÚS 2344/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., ELEKTRONIKA J.V.H., se sídlem Jindřichův Hradec, Mládežnická 156, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem České Budějovice, Jeremiášova 18, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 2. 2008, čj. 5 C 236/2005 - 363, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2008, čj. 22 Co 1080/2008 - 410, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009, čj. 23 Cdo 4427/2008 - 439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, z nichž prvým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,236.353,- Kč s přísl. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl tento rozsudek změněn ve výši přiznané částky a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo jeho dovolání zamítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že základem nároku žalobce byla platná smlouva o tichém společenství. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Základní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že vedle nesprávného právního hodnocení smlouvy o tichém společenství soudy přiznaly žalobci podíl na zisku z veškeré podnikatelské činnosti stěžovatele, zdaňované podle zákona o daních z příjmu, ačkoliv se žalobce podílel pouze na předmětu činnosti stěžovatele, vymezeném ve zmíněné smlouvě. Žalobci byla přiznána i participace na příjmech stěžovatele z pronájmu a z prodeje nemovitostí. Obojí bylo provedeno v rozporu s výhradami stěžovatele ke znaleckému posudku podanému v řízení před soudem prvního stupně. Podle tvrzení stěžovatele soudy dále ignorovaly skutečnost, že bylo listinnými důkazy prokázáno (a potvrdil to i žalobce), že vklad tichého společníka mu byl vrácen již v letech 1999 až 2000. Z toho je třeba vyvodit jen závěr, že při absenci vkladu nemůže existovat nárok na podíl na zisku. Pokud soudy k této skutečnosti nepřihlédly, vytvořily stav nerovnosti mezi účastníky v soudním řízení.
Z ústavní stížnosti a z připojeného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 2. 2008, čj. 5 C 236/2005 - 363, Ústavní soud zjistil, že zmíněný soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci podíl z tichého společenství za roky 1999 až 2002 v celkové výši 1,236.353,- Kč. Vyšel ze zjištění, že v červnu 1992 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o založení tiché společnosti. Dne 22. 12. 1997 stěžovatel žalobci předmětnou smlouvu vypověděl bez uvedení důvodu. Za roky 1999 až 2002 nebyl žalobci podíl vyplacen. Soud věc posuzoval podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy, tedy podle obchodního zákoníku platného v červnu 1992, tedy zákona č. 513/1991 Sb. Shrnul, že předmětná smlouva obsahuje všechny nezbytné i obvyklé náležitosti s tím, že u daného smluvního typu nemělo žádné ustanovení kogentní povahu, kromě požadavku písemné formy. Strany tudíž mohly využít široké smluvní volnosti, protože se jednalo o dispozitivní úpravu, která byla změněna až novelou obchodního zákoníku č. 501/2001 Sb. Strany se proto platně dohodly na možnosti skončení smluvního vztahu výpovědí s 18timěsíční výpovědní lhůtou v případě porušení závazků ze smlouvy jednou z nich. Za této situace byla výpověď daná stěžovatelem žalobci neplatná, neboť byla dána v rozporu se smlouvou. Žalobce své povinnosti, vyplývající ze smlouvy, splnil. To je zřejmé i ze samotné výpovědi, v níž žádné porušení povinnosti není uvedeno, takže jejich smluvní vztah trval i v letech 1999 až 2002.
K námitce stěžovatele, že předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu absence devizového povolení podle §23 devizového zákona č. 528/1990 Sb., soud konstatoval, že absence devizového povolení nezpůsobila, v době uzavření předmětné smlouvy, její neplatnost. V případě porušení devizového zákona by účastníci odpovídali za devizový přestupek ve smyslu §43 a násl. devizového zákona a vystavili by se tak sankcím podle §45 tohoto zákona. Na platnosti samotné smlouvy by se tím tedy nic nezměnilo.
K další námitce stěžovatele, že neplatnost smlouvy je dána jejím rozporem s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, soud konstatoval, že předmětná smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle obou smluvních stran v souladu se zákonem. Za této situace nelze dospět k závěru, že by byla v rozporu s dobrými mravy nebo se zásadami poctivého obchodního styku. Soud nesdílí názor stěžovatele, že žalobce se pokusil, za relativně bagatelní vklad a nulové osobní angažmá, získat hrubě nepřiměřenou výhodu. Jednak obchodní zákoník v §673 žádné osobní angažmá nepředpokládá, jednak vklad žalobce ve výši cca 900.000,- Kč a půjčku ve výši 332.160,- Kč nelze hodnotit jako bagatelní za situace, kdy žádná ze stran dopředu nevěděla, jaká bude úspěšnost podnikání. Soud uzavřel, že smlouva o založení tiché společnosti je platná, žalobce své povinnosti ze smlouvy splnil, zatímco stěžovatel smluvní povinnosti porušil, neboť žalobci nevyúčtoval a nevyplatil jeho podíl na zisku v žádaném období.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích změnil jen výši přisouzené částky a konstatoval, že zásadní pro právní posouzení věci je zjištění, zda účastníky uzavřená smlouva byla platná. Právní hodnocení okresního soudu označil za správné, neboť smlouva o tichém společenství měla po stránce formální i obsahové všechny náležitosti požadované zákonem a i v dalším odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přisvědčil argumentaci stěžovatele v tom, že nebylo zohledněno, že uvedené podíly na zisku podléhají srážkové dani, kterou je povinen provést podnikatel podle §36 odst. 2 písm. d) zákona o daních z příjmů. Proto snížil jednotlivé, žalobci přiznané částky o srážkovou daň ve výši 15 % . Celkem má tedy žalobce právo na vyplacení částky 1,050.900,- Kč, takže do částky 185.453,- Kč byla žaloba nedůvodná. Závěrem reagoval i na stěžovatelem vznesenou námitku promlčení a po rozboru věci konstatoval, že žalobcem uplatněné právo promlčeno není.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatele zamítl. Jeho závěry se v podstatě shodují se závěry soudů nižších stupňů, které sporná ujednání kvalifikovaly jako projev svobody a autonomie smluvních stran. Dovolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o porušení veřejnoprávních předpisů. Porušitel je povinen strpět sankce jimi stanovené, toto porušení však není důvodem neplatnosti právních úkonů učiněných podle práva soukromého. Porušení veřejnoprávních předpisů tak nemůže způsobit neplatnost smlouvy - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 3/2003.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv, zejména práva vlastnit majetek. Je stále přesvědčen o nesprávnosti napadených soudních rozhodnutí a snaží se prosadit svůj názor o neplatnosti smlouvy o tichém společenství.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho postavení jako nezávislé soudní instituce je zcela specifické, protože není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich nadřízenou instancí. Nemůže proto vykonávat přezkumný dohled nad rozhodováním obecných soudů, pokud postupují a rozhodují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Jeho úkolem není posuzování běžné zákonnosti napadených rozhodnutí, ale pouze posouzení jejich ústavnosti.
Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Rovněž i Nejvyšší soud věc důkladně rozebral, vyložil příslušná ustanovení obchodního zákoníku a své závěry podepřel judikaturou. Obecné soudy se tedy v přezkoumávaném řízení podrobně zabývaly všemi námitkami stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud na ně v plném rozsahu odkazuje a ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Nebyla tedy porušena základní práva stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti. Jeho ústavní stížnost je jen projevem neochoty splnit podmínky smlouvy, kterou z vlastní vůle uzavřel, a vyplatit tichému společníkovi jeho podíl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu