ECLI:CZ:US:2009:1.US.2472.09.1
sp. zn. I. ÚS 2472/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky HOTELY NOVÝ SVĚT, a. s. v insolvenci, IČ: 27411338, se sídlem Svobody 80, 379 01 Třeboň, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 8. 2009, č.j. KSCB 28 INS 1945/2009, přiznal v insolvenční věci dlužníka HOTELY NOVÝ SVĚT, a. s., (dále jen "dlužník" a "stěžovatelka") věřiteli č. P5 BLACKSTRAIT LIMITED (dále jen "věřitel č. P5") hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce. Krajský soud nejprve podrobně poukázal na právní úpravu odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a ustanovení správce nového [§29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen "IZ")] a na úpravu hlasovacího práva na schůzi věřitelů (§49 odst. 1 a §51 odst. 1 IZ); zdůraznil, že v případě, kdy schůze věřitelů vydá usnesení, že věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny, mohou v rozsahu popření hlasovat, soud již o hlasovacím právu nerozhoduje (vychází z toho, že podle usnesení schůze tito věřitelé hlasovací právo mají). Jestliže však schůze věřitelů takové usnesení nevydá (usnesení není přijato nebo je dokonce přijato usnesení opačné), je na místě postup dle §51 odst. 1 věta druhá IZ. Tyto skutečnosti vyplývají i z důvodové zprávy k §51 IZ. Krajský soud konkrétně uvedl - jak plyne z obsahu spisu -, že na schůzi věřitelů konané dne 11. 8. 2009 hlasující zjištění věřitelé nedisponují ani výší jednoho procenta přihlášených věřitelů (počítáno podle výše jejich pohledávek), ale věřitel č. P5 (jeho pohledávka) představuje 81,77 % všech přihlášených pohledávek věřitelů. Vykonatelná pohledávka věřitele č. P5 byla však popřena (usnesením schůze věřitelů konané dne 11. 8. 2009) pouze z důvodu, že vůči této pohledávce dlužník započetl své pohledávky, které však prozatím v insolvenčním řízení nebyly nijak blíže prokázány. Krajský soud uvedl, že mají-li být v insolvenčním řízení chráněný zájmy věřitelů, a to především s ohledem na výši jejich pohledávek, nelze než věřiteli č. P5 hlasovací právo v případě hlasování o případném odvolání insolvenčního správce z funkce přiznat, a to i s vědomím tohoto věřitele o důsledcích vyplývajících z §178 a násl. IZ v případě, že přihlášená pohledávka nebude zjištěna jako oprávněná v předpokládaném budoucím incidenčním řízení. Krajský soud současně v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2009, č.j. 1 VSPH 512/2009-B-29, odvolání (věřitelů J. H., Novius, s. r. o., a INDES INVEST, s. r. o.) odmítl. Poukázal na to, že odvolání není přípustné, neboť rozhodnutí soudu o hlasovacím právu věřitele podle §51 IZ je tím rozhodnutím, ohledně něhož zákon v ustanovení §52 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Soud prvního stupně proto věřitele správně poučil, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito usneseními byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájem stěžovatelky, neboť vyřešení otázky, zda je insolvenční soud oprávněn v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů rozhodovat a přiznat tímto rozhodnutím hlasovací právo věřiteli, jehož pohledávka byla v plném rozsahu popřena, je otázkou, která se týká širokého okruhu osob a je nezbytné, aby byla v zájmu zachování právní jistoty a ochrany ústavně zaručeného práva na právní ochranu vyřešena Ústavním soudem. Stěžovatelka dále uvedla, že Krajský soud v Českých Budějovicích (a Vrchní soud v Praze de facto) postupoval v rozporu s §51 odst. 1 IZ, který mu "oprávnění takto rozhodnout přiznává pouze pro případ, kdy schůze věřitelů nikterak nerozhodne, nikoliv pro případ, že schůze rozhodne". Domnívá se, že §51 odst. 1 větu druhou IZ lze aplikovat pouze na případy, kdy schůze věřitelů nebude schopna zaujmout k hlasovacím právům konkrétního věřitele žádné stanovisko; to odůvodňuje samotným zněním věty druhé citovaného ustanovení, neboť uvedla, že "soud rozhoduje o hlasovacím právu věřitele, jehož pohledávka byla popřena, pouze pokud schůze věřitelů ke hlasovacímu právu věřitele nepřijala svoje rozhodnutí, tedy že schůze nepřijala žádné rozhodnutí". Podle názoru stěžovatelky IZ vylučuje, aby insolvenční soud změnil svým usnesením rozhodnutí schůze věřitelů, či aby takové rozhodnutí nahradil vlastním usnesením. IZ v §54 odst. 1 insolvenčnímu soudu pouze přiznává právo zrušit usnesení schůze věřitelů, odporuje-li takové rozhodnutí společnému zájmu věřitelů, z takového rozhodnutí soudu je však výslovně zákonem vyňato rozhodnutí dle §51 odst. 1 IZ. Postup Krajského soudu v Českých Budějovicích tak neguje klíčové postavení věřitelů a jejich orgánů v insolvenčním řízení a současně je i v rozporu s uvedeným §54 odst. 1 IZ, podle něhož "insolvenční soud nemůže zrušit usnesení schůze věřitelů v případě uvedeném v §51 odst. 1 IZ", neboť mu zákon k takovému rozhodnutí nepřiznává pravomoc. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č.j. KSCB 28 INS 1945/2009, je proto rozhodnutím ultra vires, které porušuje ustanovení IZ, je tedy usnesením nicotným a protizákonným. K takovému soudnímu rozhodování se prý vyjádřil Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08, kde uvedl, že "Úkony orgánu státu učiněné mimo jeho zákonné kompetenční vymezení jsou úkony učiněnými ultra vires , a jedná se o úkony defektní. Soud se dopustí jednání ultra vires v případě, kdy si svévolně, tj. bez opory v zákoně rozšíří svou jurisdikci anebo pokud nevykonává řádně svěřenou mu diskreci". Stěžovatelka uvedla, že z chování věřitele P5 i v průběhu dalších insolvenčních řízení lze dovodit, že jedinou jeho snahou je odvolat investičního správce, jelikož ten popřel věřitelovu přihlášenou pohledávku co do pravosti; důvodem odvolání insolvenčního správce není a nemůže být skutečnost, že ten popře nějakému věřiteli pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení. Právo popírat přihlášené pohledávky je základním procesním právem a povinností insolventního správce a dle stěžovatelky "právě proto zákonodárce uvedl ustanovení o hlasování věřitelů (§51 odst. 1 věta prvá IZ) slovy: "Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů", neboť je zapotřebí zamezit přihlašování fradulosních pohledávek v nedůvodné výši.
Stěžovatelka současně poukázala na to, že odvoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo, pokud jde o poučení o opravných prostředcích, vyhlášeno jinak a písemné vyhotovení napadeného usnesení je v naprostém rozporu s jeho vyhlášeným zněním; tomu svědčí i to, že bylo vyhlášeno další usnesení "s tím, že konání schůze věřitelů se přerušuje do doby zaujetí stanoviska odvolacím soudem k předmětnému usnesení". Odvolací soud však podaná odvolání s odkazem na §52 odst. 2 IZ odmítl. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 89/02), podle níž pokud soud "účastníky řízení v napadeném rozsudku chybně poučil o možnosti podat opravný prostředek a jestliže tak stěžovatelka v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že jej podala v souladu s chybným poučením". Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud byli účastníci insolvenčního řízení insolvenčním soudem poučeni o možnosti podat odvolání proti usnesení, jímž bylo věřiteli P5 přiznáno hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce, byli též oprávnění toto odvolání podat a taktéž jim vzniklo právo na meritorní projednání těchto odvolání Vrchním soudem v Praze. Má za to, že "napadené usnesení insolvenčního soudu není rozhodnutím dle §52 odst. 2 insolvenčního zákona, je rozhodnutím nicotným. Takovéto rozhodnutí, které je vlastně paaktem, musí být vždy zrušitelné cestou podaného odvolání". Odvolací soud je povinen k podaným odvoláním takové rozhodnutí přezkoumat, následně je zrušit a napravit tak zásadní pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl mimo rozsah zákonem mu svěřených pravomocí.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Stěžovatelka konečně navrhla - s ohledem na to, že insolvenční soud po odmítnutí předmětných odvolání proti citovanému usnesení, nařídil pokračování schůze věřitelů, na "které nepochybně dojde" k hlasování věřitelů a účastníkům řízení vznikne značná a neodstranitelná újma, neboť věřitel P5 podal návrh na odvolání insolvenčního správce, pro který bude nyní logicky také hlasovat -, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 a §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č.j. KSCB 28 INS 1945/2009, a aby tento návrh projednal mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatelka má sice v insolvenčním řízení postavení dlužníka. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je však citované usnesení insolvenčního Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým se věřiteli č. 5P přiznává hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce a dále citované usnesení odvolacího Vrchního soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto odvolání tří věřitelů (J. H., NOVIUS, s. r. o. a 1. INDES INVEST, s. r. o.) stěžovatelky, a to z důvodu jeho nepřípustnosti. Je tedy zřejmé, že se o právech či povinnostech stěžovatele jako dlužníka v napadených usneseních vůbec nejednalo a jednat ani nemohlo.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě stěžovatelkou podané ústavní stížnosti se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
K žádosti stěžovatelky, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby rozhodl o ústavní stížnosti mimo pořadí došlých návrhů a bez zbytečného odkladu, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle, bez zbytečného odkladu a nebylo tedy třeba daný návrh stěžovatelky formalizovat. To platí zvláště za situace, kdy je ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítána.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj