ECLI:CZ:US:2009:1.US.2506.08.1
sp. zn. I. ÚS 2506/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem Frýdek - Místek, O. Lysohorského 702, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2007, čj. 22 Ca 131/2006 - 50, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, čj. 2 Afs 11/2008 - 101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2007, čj. 22 Ca 131/2006 - 50, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení několika rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě. Dále navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, čj. 2 Afs 11/2008 - 101, který zamítl jeho kasační stížnost proti zamítavému rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti uvedl, že jeho žaloba směřovala proti dvěma okruhům problémů, jednak proti dodatečnému doměření daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek, jednak proti registraci k dani z přidané hodnoty z moci úřední, rovněž podle pomůcek. K prvnímu problému stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces. Správce daně totiž vyměřil stěžovateli daňovou povinnost podle pomůcek na základě nesplnění objektivně nesplnitelné výzvy, neboť stěžovatel byl ve vazbě, a nemohl tedy opatřit důkazy. Správci daně bylo známo, že stěžovatel je vazebně stíhán a že jeho zástupci nebylo umožněno se s ním setkat. Výzva správce daně tedy nebyla splnitelná ani daňovým subjektem ani jeho zástupcem, který neměl možnost se s celou věcí seznámit. Správce daně sice prodloužil stěžovateli původní 15ti denní lhůtu na celkem 129 dní, avšak po celou tuto dobu byl zástupce izolován od stěžovatele, bez možnosti konat podle jeho pokynů. Ustanovení §31 odst. 5 a 6 zákona o správě daní a poplatků (dále jen "zákon") nelze stejně aplikovat na daňový subjekt, který neposkytne potřebná vysvětlení svým zaviněním, jako na subjekt, který je v důkazní nouzi z objektivních příčin.
Stěžovatel dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají obdobné věci, a to sp. zn. IV. ÚS 650/05, sp. zn. IV. ÚS 666/02, sp. zn. III. ÚS 667/02 a sp. zn. I. ÚS 621/02.
Pokud jde o registraci k dani z přidané hodnoty z moci úřední, stěžovatel nesouhlasil s postupem správce daně, který na základě zjištění z kontroly daně z příjmů stanovil podobně (podle pomůcek) obrat za určité období a vydal rozhodnutí, kterým stěžovatele registroval jako plátce DPH z úřední povinnosti. Stěžovatel namítl, že podle pomůcek je možno stanovit pouze základ daně a daň, a nikoliv obrat pro účely registrace DPH. Obrat není daňovou povinností a nesplňuje tak definici, danou v §31 odst. 5 zákona. Podle stěžovatele tak postupem soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem stanovení daně podle pomůcek, ve smyslu §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., není potrestat daňový subjekt za jeho zaviněné jednání, ale spravedlivě určit výši jeho daňové povinnosti za situace, kdy ji ani po výzvě nelze určit dokazováním. Stěžovatelova konstrukce by znamenala, že osoby v postavení jako stěžovatel by byly daňově imunní a od jejich zdanění by muselo být upuštěno. To považuje Nejvyšší správní soud za absurdní. Za jedině možný považuje přístup, který ctí přiměřenost mezi obecným principem úzké součinnosti s daňovým subjektem a snahou vyměřit daň a vybrat ji, což je smyslem celé daňové soustavy. V daném případě byla rovnováha mezi těmito principy nalezena v tom, že správce daně opakovaně prodlužoval, v reakci na žádosti stěžovatele, lhůtu pro vyjádření, nemohl ji však prodlužovat do nekonečna. Správce daně lhůtu prodlužoval ve snaze vyjít stěžovateli vstříc, ale tato snaha vyzněla naprázdno. Pokud stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 262/06, jedná se o situaci zcela odlišnou.
K námitce, týkající se volby použitých pomůcek, Nejvyšší správní soud uvedl, že odvolací daňový orgán není podle §50 odst. 5 zákona povolán k tomu, aby komplexně posuzoval vhodnost zvolených pomůcek. Může pouze zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Přezkum má být omezen na to, zda bylo namístě daň vyměřit podle pomůcek a zda při tom správce daně nepoužil zjevně nesprávný či nelogický postup při stanovení daně, který by za pomůcku nebylo možno označit. Stěžovatel nepředložil v ústavní stížnosti žádnou novou argumentaci, a to ani ústavněprávní, takže Nevyšší správní soud odkázal na své závěry vyjádřené v rozsudku.
Vyjádření byla zaslána, dne 24. 11. 2008, stěžovateli k eventuální replice, ale žádná jeho reakce nedošla.
Z připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě žaloby stěžovatele zamítl. V odůvodnění se velmi podrobně zabýval všemi jeho námitkami, vyjádřenými ve 12 žalobních bodech. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem rovněž zamítnuta. Z obou rozhodnutí vyplývá, že dne 21. 7. 2003 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za roky 1999 až 2002, která byla uzavřena dne 11. 5. 2004. Vyplynulo z ní, že stěžovatel se zabýval nákupem a prodejem automobilů dovážených ze SRN a ty dále prodával prostřednictvím autobazaru POSTL, kde byly sepsány kupní smlouvy na jejich prodej. Poté, co stěžovatel změnil daňového poradce, byl vyzván k podání vysvětlení ke správné výši zaúčtovaných příjmů. Jeho daňová poradkyně si vyžádala čas na seznámení se s daňovým spisem a účetnictvím stěžovatele. Poté byl stěžovatel vyzván, aby do 15 dnů předložil důkazní materiál a prokázal správnou výši zaúčtovaných příjmů. Daňová poradkyně postupně podávala žádosti o prodloužení této lhůty z důvodu, že stěžovatel je vazebně stíhán a ona k němu nemá povolen přístup. Správce daně prvním dvěma žádostem vyhověl, o třetí sice nerozhodl, ale ani poté stěžovatel žádné důkazy nepředložil. Za této situace přistoupil správce daně ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek a určil rozdíly u daně z příjmu fyzických osob za uvedená čtyři období v celkové výši 1,162.167,- Kč. Kromě toho zjistil za rok 1999 překročení obratu pro povinnou registraci k dani z přidané hodnoty za říjen až prosinec 1999, neboť podle zákona o dani z přidané hodnoty se stávají plátcem daně osoby, jejichž obrat překročí tři měsíce za sebou částku 750.000,- Kč. Proto stěžovatele zaregistroval jako plátce daně z přidané hodnoty z úřední povinnosti.
Na tomto základě vydal správce daně, dne 11. 5. 2004, rozhodnutí, kterým rozhodl o registraci stěžovatele k dani z přidané hodnoty. Proti tomu podal stěžovatel odvolání, na jeho základě Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutí správce daně změnilo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Dále vydal správce daně, na základě zjištění z daňové kontroly, čtyři dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob za uvedená období. Proti nim podal stěžovatel rovněž odvolání. Krajský soud spojil usnesením všech pět žalob ke společnému projednání a všechny zamítl.
Nejvyšší správní soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v kasační stížnosti a každou z nich přiléhavou argumentací vyvrátil. V podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Nemá smysl tuto argumentaci opakovat ve vztahu k totožným námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti, která je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek, věcných i procesních, a polemizuje tak s právními závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Místy tato polemika přechází až ve zcela jednostranné závěry, které stěžovatel prezentuje jako jediné správné. V podstatě nesouhlasí se žádným ze závěrů obou správních soudů. V podstatě všechny námitky, které uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, již uplatnil v předchozích stadiích řízení, tj. v žalobě i v kasační stížnosti.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem k ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že správní soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Po přezkumu ústavnosti řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy vyšly ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Nejvyšší správní soud vyvrátil v podstatě všechny námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl. Své závěry soud přesvědčivě zdůvodnil v odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu