ECLI:CZ:US:2009:1.US.2514.09.1
sp. zn. I. ÚS 2514/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele NOVIUS, s. r. o., se sídlem Náprstkova 7/214, 110 00 Praha 1, IČ: 27438031, zastoupeného Mgr. Michalem Dubem, advokátem se sídlem Náprstkova 7/214, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 8. 2009, č.j. KSCB 28 INS 1945/2009, přiznal v insolvenční věci dlužníka HOTELY NOVÝ SVĚT, a.s., (dále jen "dlužník") věřiteli č. P5 BLACKSTRAIT LIMITED (dále jen "věřitel č. P5") hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce. Krajský soud nejprve podrobně poukázal na právní úpravu odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a ustanovení správce nového [§29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen "IZ")] a na úpravu hlasovacího práva na schůzi věřitelů (§49 odst. 1 a §51 odst. 1 IZ); zdůraznil, že v případě, kdy schůze věřitelů vydá usnesení, že věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny, mohou v rozsahu popření hlasovat, soud již o hlasovacím právu nerozhoduje (vychází z toho, že podle usnesení schůze tito věřitelé hlasovací právo mají). Jestliže však schůze věřitelů takové usnesení nevydá (usnesení není přijato nebo je dokonce přijato usnesení opačné), je na místě postup dle §51 odst. 1 věta druhá IZ. Tyto skutečnosti vyplývají i z důvodové zprávy k §51 IZ. Krajský soud následně konkrétně uvedl, že - podle obsahu spisu - na schůzi věřitelů konané dne 11. 8. 2009 hlasující zjištění věřitelé nedisponují ani výší jednoho procenta přihlášených věřitelů (počítáno podle výše jejich pohledávek), ale věřitel č. P5 (jeho pohledávka) představuje 81,77 % všech přihlášených pohledávek věřitelů. Vykonatelná pohledávka věřitele č. P5 byla však popřena (usnesením schůze věřitelů konané dne 11. 8. 2009) pouze z důvodu, že vůči této pohledávce dlužník započetl své pohledávky, které však prozatím v insolvenčním řízení nebyly nijak blíže prokázány. Krajský soud uvedl, že mají-li být v insolvenčním řízení chráněný zájmy věřitelů, a to především s ohledem na výši jejich pohledávek, nelze než věřiteli č. P5 hlasovací právo v případě hlasování o případném odvolání insolvenčního správce z funkce přiznat, a to i s vědomím tohoto věřitele o důsledcích vyplývajících z §178 a násl. IZ v případě, že přihlášená pohledávka nebude zjištěna jako oprávněná v předpokládaném budoucím incidenčním řízení. Krajský soud současně v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2009, č.j. 1 VSPH 512/2009-B-29, odvolání věřitelů - J. H., Novius, s. r. o. (stěžovatelky) a INDES INVEST, s. r. o., odmítl. Poukázal na to, že odvolání není přípustné, neboť rozhodnutí soudu o hlasovacím právu věřitele podle §51 IZ je tím rozhodnutím, ohledně něhož zákon v ustanovení §52 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutí insolventního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Soud prvního stupně proto věřitele správně poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné.
II.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito usneseními byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájem stěžovatelky, neboť vyřešení otázky, zda je insolvenční soud oprávněn v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů rozhodovat a přiznat tímto rozhodnutím hlasovací právo věřiteli, jehož pohledávka byla v plném rozsahu popřena, je otázkou, která se týká širokého okruhu osob a je nezbytné, aby byla v zájmu zachování právní jistoty a ochrany ústavně zaručeného práva na právní ochranu vyřešena Ústavním soudem. Stěžovatelka dále uvedla, že Krajský soud v Českých Budějovicích (a Vrchní soud v Praze de facto) postupoval v rozporu s §51 odst. 1 IZ, který mu "oprávnění takto rozhodnout přiznává pouze pro případ, kdy schůze věřitelů nikterak nerozhodne, nikoliv pro případ, že schůze rozhodne". Domnívá se, že §51 odst. 1 větu druhou IZ lze aplikovat pouze na případy, kdy schůze věřitelů nebude schopna zaujmout k hlasovacím právům konkrétního věřitele žádné stanovisko; to odůvodňuje samotným zněním věty druhé citovaného ustanovení, neboť uvedla, že "soud rozhoduje o hlasovacím právu věřitele, jehož pohledávka byla popřena, pouze pokud schůze věřitelů ke hlasovacímu právu věřitele nepřijala svoje rozhodnutí, tedy že schůze nepřijala žádné rozhodnutí". Podle názoru stěžovatelky IZ vylučuje, aby insolvenční soud změnil svým usnesením rozhodnutí schůze věřitelů, či aby takové rozhodnutí nahradil vlastním usnesením. IZ v §54 odst. 1 insolvenčnímu soudu pouze přiznává právo zrušit usnesení schůze věřitelů, odporuje-li takovéto rozhodnutí společnému zájmu věřitelů; z takového rozhodnutí soudu je však výslovně zákonem vyňato rozhodnutí dle §51 odst. 1 IZ. Postup Krajského soudu v Českých Budějovicích tak neguje klíčové postavení věřitelů a jejich orgánů v insolvenčním řízení a současně je v rozporu s uvedeným §54 odst. 1 IZ, podle něhož "insolvenční soud nemůže zrušit usnesení schůze věřitelů v případě uvedeném v §51 odst. 1 IZ", neboť mu zákon k takovému rozhodnutí nepřiznává pravomoc. Napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je proto rozhodnutím ultra vires, které porušuje ustanovení IZ, je tedy usnesením nicotným a protizákonným. K takovému soudnímu rozhodování se prý vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08, kde prohlásil, že "Úkony orgánu státu učiněné mimo jeho zákonné kompetenční vymezení jsou úkony učiněnými ultra vires , a jedná se o úkony defektní. Soud se dopustí jednání ultra vires v případě, kdy si svévolně, tj. bez opory v zákoně rozšíří svou jurisdikci anebo pokud nevykonává řádně svěřenou mu diskreci". Stěžovatelka uvedla, že z chování věřitele P5 v průběhu i dalších insolvenčních řízení lze dovodit, že jedinou jeho snahou je odvolat investičního správce, jelikož ten popřel věřitelovu přihlášenou pohledávku co do pravosti; důvodem odvolání insolvenčního správce však není a nemůže být skutečnost, že ten popře nějakému věřiteli pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení. Právo popírat přihlášené pohledávky je základním procesním právem a povinností insolventního správce a dle stěžovatelky "právě proto zákonodárce uvedl ustanovení o hlasování věřitelů (§51 odst. 1 věta prvá IZ) slovy: "Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů", neboť je zapotřebí zamezit přihlašování fradulosních pohledávek v nedůvodné výši.
Stěžovatelka současně poukázala na to, že odvoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo, pokud jde o poučení o opravných prostředcích, vyhlášeno jinak a písemné vyhotovení napadeného usnesení je v naprostém rozporu s jeho vyhlášeným zněním; tomu svědčí i to, že bylo vyhlášeno další usnesení "s tím, že konání schůze věřitelů se přerušuje do doby zaujetí stanoviska odvolacím soudem k předmětnému usnesení". Odvolací soud však podaná odvolání s odkazem na §52 odst. 2 IZ odmítl. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 89/02), podle níž pokud soud "účastníky řízení v napadeném rozsudku chybně poučil o možnosti podat opravným prostředek a jestliže tak stěžovatelka v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že jej podala v souladu s chybným poučením". Stěžovatelka se proto domnívá, že jestliže byli účastníci insolvenčního řízení insolvenčním soudem poučeni o možnosti podat odvolání proti usnesení, jímž bylo věřiteli P5 přiznáno hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce, byli též oprávnění toto odvolání podat a taktéž jim vzniklo právo na meritorní projednání těchto odvolání Vrchním soudem v Praze. Stěžovatelka se domnívá, že "napadené usnesení insolvenčního soudu není rozhodnutím dle §52 odst. 2 insolvenčního zákona, je rozhodnutím nicotným. Takovéto rozhodnutí, které je vlastně paaktem, musí být vždy zrušitelné cestou podaného odvolání". Odvolací soud je povinen k podaným odvoláním takové rozhodnutí přezkoumat, následně je zrušit a napravit tak zásadní pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl mimo rozsah zákonem mu svěřených pravomocí.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Stěžovatelka - s ohledem na to, že insolvenční soud po odmítnutí předmětných odvolání proti citovanému usnesení nařídil pokračování schůze věřitelů, na "které nepochybně dojde" k hlasování věřitelů a účastníkům řízení vznikne značná a neodstranitelná újma, neboť věřitel P5 podal návrh na odvolání insolvenčního správce, pro který bude nyní logicky také hlasovat - navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2009, č.j. KSCB 28 INS 1945/2009, a aby tento návrh projednal mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka v prvé řadě - aniž by to blíže věcně odůvodnila - účelově prohlašuje, že napadené usnesení insolvenčního Krajského soudu v Českých Budějovicích není rozhodnutím dle §52 odst. 2 IZ, a že je rozhodnutím nicotným. Ustanovení §52 odst. 2 IZ, o které se soudy opřely, se však týká pouze nepřípustnosti (vyloučení) opravného prostředku proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů (poznámka: Insolvenční soud však přijímá své rozhodnutí v dané věci podle ustanovení §51 odst. 1 IZ; Ústavní soud je přesvědčen, že jeho pravomoc je v citovaném ustanovení uvedena jasně, zřetelně a její užití v souzené věci nezpochybňuje konkrétní postup insolvenčního soudu). Za dané situace proto použití ustanovení §52 odst. 2 věta první IZ ("Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek") nemůže být důvodem, pro který by bylo možné konstruovat nicotnost rozhodnutí insolvenčního soudu a dovozovat nárok na jeho zrušení (jako paaktu) odvolacím soudem.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka zcela pomíjí skutečnost, že nepřípustnost opravného prostředku (v souzené věci) vyplývá ze zákona (§52 odst. 2 IZ) a nikoliv toliko z poučení insolvenčního soudu. Ústavní soud nemůže v souzené věci akceptovat ani stěžovatelčin odkaz na rozhodovací praxi samotného Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 89/02), neboť v citovaném judikátu se jednalo o chybné poučení o lhůtě k podání dovolání obsaženému v (Poznámka: písemně vyhotoveném) napadeném rozsudku krajského soudu a dovolatel se řídil nesprávným poučením; Ústavnímu soudu se proto stěžovatelčin odkaz na judikaturu Ústavního soudu jeví jako nepřípadný. Ústavní soud navíc z Protokolu o přezkumném jednání a zápisu z druhé schůze věřitelů konanému dne 11. 8. 2009 u Krajského soudu v Českých Budějovicích za účasti samosoudce (č.l. KSCB 28 INS 1945/2009-B-17 a 17/2) nezjistil jiné poučení soudu o opravném prostředku, než to, jež je uvedeno ve vlastním napadeném usnesení insolvenčního soudu. Z uvedeného Protokolu se navíc podává, že není dalších návrhů, dotazů, připomínek; hlasitě diktováno bez námitek, účastníci nežádají reprodukci magnetofonového záznamu.
Pokud jde konkrétně o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neshledal Ústavní soud, že by vykazovalo prvky svévole; nezjistil porušení práv stěžovatelky ani v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do jejich ústavních práv. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně (s odkazem na příslušná ustanovení IZ) vyslovil závěr o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí Krajského osudu v Českých Budějovicích a tedy důvod odmítnutí odvolání podle §218 písm. c) o. s. ř. Vrchní soud v Praze se tedy věcí samou nezabýval a vzhledem k výše uvedeným důvodům zabývat ani nemohl.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, nemůže Ústavní soud přisvědčit domněnce stěžovatelky, že §51 odst. 1 větu druhou IZ lze aplikovat pouze na případy, kdy schůze věřitelů nebude schopna zaujmout k hlasovacím právům konkrétního věřitele stanovisko žádné; jak lze dovodit z cit. rozhodnutí krajského soudu, ze samotného obsahu §51 odst. 1 věta první IZ totiž plyne, že věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů, tj. předpokládá (pozitivní) rozhodnutí schůze věřitelů. Pokud však takové (pozitivní) rozhodnutí přijato není, a to již nezávisle na tom, zda usnesení nebylo vydáno vůbec nebo bylo rozhodnuto negativně, rozhodne o hlasovacím právu (tj. přizná jej nebo jej nepřizná) insolvenční soud, a to v (takovém) rozsahu, který odpovídá posouzení postavení věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena (Poznámka: v postavení věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena může být koneckonců více subjektů a rozhodnutí insolvenčního soudu se může týkat jen jednoho nebo některých z nich, jestliže o hlasovacím právu jiného nebo jiných z nich rozhodla schůze věřitelů pozitivně). Insolvenční soud tedy (aniž by usnesení schůze věřitelů rušil) rozhoduje o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena a (pozitivní) rozhodnutí schůzí věřitelů přijato nebylo (a to již nezávisle na tom, zda usnesení nebylo vydáno vůbec nebo bylo rozhodnuto negativně), tak, že jim hlasovací právo přizná nebo nepřizná. Stejný názor je obsažen i v důvodové zprávě k §51 IZ a Ústavní soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. Ústavní soud se dále domnívá, že uvedené řešení vede také k zajištění společného zájmu věřitelů, který je v §2 písm. j) IZ chápán jako nadřazený zájmům jednotlivých věřitelů; to navíc za situace, kdy není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů, kterým je nepochybně počítání výše jejich pohledávek pro zjištění většiny nutné k platnosti usnesení schůzí věřitelů (srov. §29 odst. 1, §49 odst. 1 IZ).
Ústavní soud zdůrazňuje - ke stěžovatelčině námitce, týkající se rozporu napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu v Českých Budějovicích s §54 odst. 1 IZ, kdy stěžovatelka uvádí, že insolvenční soud nemůže zrušit usnesení schůze věřitelů v případě uvedeném v §51 odst. 1 IZ, neboť mu zákon k takovému rozhodnutí nepřiznává pravomoc - , že insolvenční soud takové usnesení neruší, neboť je z důvodů výše uvedených rušit ani nemusí a o hlasovacím právo věřitele sám rozhodne tak, že je přizná nebo nepřizná. Takovou pravomoc insolvenční soud s ohledem na §51 odst. 1 věta druhá IZ nepochybně má a její využití porušení základního práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny nezakládá. Postup Krajského soudu v Českých Budějovicích tak neeliminuje klíčové postavení věřitelů v insolvenčním řízení, ale naopak přispívá k zajištění jejich zájmu; příslušné rozhodnutí podle §51 odst. 1 věta druhá IZ z pravomoci insolvenčního soudu vyloučeno není a být ani nemůže.
Ústavní soud se konečně nemůže ztotožnit ani se stěžovatelčinou úvahou o nové (snad "sjednocující") úloze Ústavního soudu v souzené věci (tj. k vyřešení otázky, zda je insolvenční soud oprávněn v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů rozhodovat a tímto rozhodnutím přiznat hlasovací právo věřiteli, jehož pohledávka byla v plném rozsahu popřena), neboť otázka přezkumu takového rozhodnutí je řešena (vyloučena) zákonem v citovaném ustanovení §52 IZ. Ústavní soud proto a jen nad rámec dosavadního textu uvádí, že v těch případě, ve kterých není v rámci právní úpravy insolvenčního řízení opravný prostředek vyloučen (tedy v jiné procesní situaci), je připuštěno za podmínek uvedených v §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. také dovolání, v rozhodování o němž přísluší v rovině podústavního práva sjednocovací judikatorní úloha Nejvyššímu soudu, nikoli soudu Ústavnímu.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K žádosti stěžovatelky, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby rozhodl o ústavní stížnosti mimo pořadí došlých návrhů a bez zbytečného odkladu, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle, bez zbytečného odkladu a nebylo tedy třeba daný návrh stěžovatelky formalizovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu