ECLI:CZ:US:2009:1.US.2522.08.1
sp. zn. I. ÚS 2522/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. I.F.B. a. s., se sídlem Vinohradská 230/1511, 100 00 Praha 10, IČ: 256 03 116 a 2. Central Europe Finance B.V., se sídlem Beachavenue 54-80, 1119 PW Schiphol-Tijk, Nizozemí, obou zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, č. j. 2 Ko 153/2008-1102, spojeného s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") usnesením ze dne 23. 4. 2008, č.j. 78 K 6/2005-1008, rozhodl v právní věci navrhovatele I.F.B., a. s., a dlužníka Ing. V. F. (dále jen "dlužník"), o ustanovení předběžného správce, tak, že ustavuje dlužníkovi předběžného správce JUDr. M. P. (výroková část I.) a že ukládá předběžnému správci, aby průběžně, poprvé ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí informoval MěS písemně o tom, zda zjistil existenci majetku dlužníka na území České republiky, případně o jím přijatých opatřeních nezbytných ke zjištění a zajištění dlužníkova majetku.
MěS v prvé řadě poukázal na to, že Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 29 Odo 164/2006-617, zrušil usnesení MěS ze dne 26. 4. 2005, č. j. 78 K 6/2005-127, kterým byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a současně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "VS") ze dne 9. 9. 2005, č. j. 1 Ko 379/2005-210, kterým bylo rozhodnutí o prohlášení konkursu potvrzeno. NS vrátil věc MěS k dalšímu řízení; v citovaném usnesení, které je pro soudy nižších stupňů závazné, vycházel z nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 (dále jen "nařízení"). NS tam uzavřel tak, že v souzené věci je vyloučeno, aby před českým soudem probíhalo hlavní úpadkové řízení, neboť tomu brání skutečnost, že v jiném členském státě Evropské unie (dále jen "EU") byl již na majetek dlužníka, v hlavním úpadkovém řízení, prohlášen konkurs. Podle MěS NS dále konstatoval, že v řízení před českými soudy zatím nebylo zjištěno, zda je možné prohlásit na majetek dlužníka konkurs ve smyslu "nařízení" jako rozhodnutí ve vedlejším úpadkovém řízení; zatím totiž nebylo v řízení prokázáno splnění základní podmínky, že dlužník má na území ČR provozovnu, jež musí ve vztahu k odpůrci naplňovat charakteristiku uvedenou v "nařízení".
MěS dále uvedl, že v řízení před ním nastala situace, kdy navrhovatel IFB, a. s., (který na místo účastníka řízení nastoupil po původním navrhovateli ATLANTIK IB, s. r. o., jež se v průběhu řízení přejmenoval na DB left, s. r. o.) tvrdil, že dlužník má na území ČR provozovnu a majetek. Dlužník s tím však nesouhlasil a prohlásil, že není vlastníkem žádného majetku, jež by se nacházel na území ČR. Tato rozdílná tvrzení účastníků řízení, ve spojení s tím, že dlužník má mít podle navrhovatele na území ČR provozovnu, ve které musí podle "nařízení" vykonávat nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci materiálních zdrojů, vedla MěS k závěru, že pro další průběh řízení je důležité zjistit, zda a jaký majetek má dlužník na území ČR. MěS proto postupoval podle §9a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání a ustavil v řízení předběžného správce. MěS poukázal na to, že ustavením předběžného správce využívá časový prostor vzniklý odročením ústního jednání; v dalším průběhu konkursního řízení již nebude zjišťován stav úpadku na straně dlužníka, protože ten je již konstatován u jiného soudu členského státu EU, ale v předmětném řízení bude zkoumáno pouze splnění podmínky existence provozovny a majetku dlužníka na území ČR.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") usnesením ze dne 3. 7. 2008, č. j. 2 Ko 153/2008-1102, změnil usnesení MěSu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 78 K 6/2005-1008, tak, že se dlužníkovi Ing. V. F. předběžný správce neustavuje. VS v prvé řadě uvedl, že podle §9a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání může soud po zahájení konkursního řízení ustavit dlužníkovi předběžného správce za předpokladu, že okolnosti nasvědčují tomu, že je dlužník v úpadku, a je-li to potřebné pro zjištění nebo zajištění dlužníkova majetku. Z ustanovení §9a odst. 2 citovaného zákona lze pak dovodit, že kromě účastníků řízení může návrh na ustavení předběžného správce podat i úřad práce, v jehož obvodu je sídlo nebo bydliště dlužníka. VS pro úplnost poukázal na ustanovení §9b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého plní předběžný správce povinnosti, jež mu ukládá zákon nebo mu uloží soud, zejména povinnost zjistit a zajistit dlužníkův majetek a přezkoumat dlužníkovo účetnictví, a je oprávněn požádat příslušný daňový orgán o provedení kontroly. Nahrazovat činnost soudů, zjišťovat skutkový stav věci a posuzovat, zda je dlužník v úpadku či zda jsou splněny další předpoklady podmiňující prohlášení konkursu, však oprávněn není.
VS konstatoval, že v daném případě ustavil MěS dlužníkovi předběžného správce z vlastního podnětu. VS se pak, ve vztahu ke zjištění majetku dlužníka na území ČR - jehož potřebou zdůvodnil MěS ustavení předběžného správce - ztotožnil s názorem dlužníka, podle něhož tato potřeba dána není, neboť zjišťováním jeho majetku se již museli zabývat při provádění soupisu konkursní podstaty správci konkursní podstaty JUDr. J. M. a JUDr. J. C. v konkursu vedeném na majetek dlužníka od 26. 4. 2005 do zrušení konkursu usnesením NS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 29 Odo 164/2006-617. VS dále uvedl, že se soud prvního stupně vůbec nezmínil o tom, že by ustavení předběžného správce a omezení dlužníka v dispozici s jeho majetkem ve smyslu §9c zákona o konkursu a vyrovnání, bylo z určitého důvodu potřebné. To se navíc za situace - kdy majetek úpadce (dlužníka), který podléhá hlavnímu úpadkovému řízení vedenému ve SRN, jež postihuje majetek dlužníka nacházející se ve všech členských státech, v nichž se nařízení uplatní - jeví nejen nadbytečným, ale ve svých důsledcích nežádoucím, neboť nepřípustně zasahuje do oprávnění správce v hlavním úpadkovém řízení. VS proto shledal odvolání dlužníka důvodným, postupoval podle §220 odst. 3 o. s. ř. a napadené usnesení změnil.
VS pro úplnost připomněl, že podle výše citovaného usnesení NS nebylo v řízení prokázáno, že dlužník má na území ČR provozovnu ve smyslu čl. 2 písm. h) kapitoly I nařízení Rady EU č. 1348/2000, a že tedy před českým soudem lze zahájit vedlejší úpadkové řízení. Bez splnění této podmínky je prohlášení konkursu ve vedlejším úpadkovém řízení, českým soudem vyloučeno.
NS usnesením ze dne 20. 11. 2008, č.j. 29 Cdo 4705/2008-1185, dovolání stěžovatelů odmítl. Poukázal na to, že k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř., není v souzené věci splněna podmínka, aby se jednalo o usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně "ve věci samé", což plyne z ustálené judikatury NS, konkrétně z usnesení uveřejněného pod č. 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto usnesení NS ústavní stížností napadeno není.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, č. j. 2 Ko 153/2008-1102, napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé především tvrdí, že usnesením VS bylo porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud prý postupoval formálně, jestliže zrušil rozhodnutí o ustavení předběžného správce s odkazem na konkurs dlužníka prohlášený v roce 2005, neboť dříve sestavený soupis konkursní podstaty dlužníka nevypovídá nic o potřebě ustavení předběžného správce v současné době. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na zjištění plynoucí z dílčí zprávy předběžného správce (předložené MěSu dne 2. 6. 2008) a z dalších okolností případu, kdy předběžný správce "má důvodně za to", že dlužník vyvíjí na území ČR poměrně rozsáhlé podnikatelské aktivity a pravděpodobně má na území ČR významný majetek. Proto se domnívají, že ustavení předběžného správce bylo nutnou podmínkou zjištění a zajištění majetku dlužníka a že neexistence předběžné správy znamená vážné ohrožení efektivní ochrany jejich práv. Napadené rozhodnutí je proto v přímém rozporu s podstatou a smyslem práva na soudní ochranu. Stěžovatelé mají za to, že ustavení předběžného správce ve vedlejším úpadkovém řízení je možné za stejných podmínek jako v kterémkoliv jiném konkursním řízení.
Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že napadeným rozhodnutím došlo i k zásahu do jejich základního práva na ochranu pokojného užívání jejich vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť toto rozhodnutí znamená přímé ohrožení vymahatelnosti jejich hmotných práv.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Působí jako orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace nastala v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení VS, z něhož zřetelně plyne, proč usnesení MěSu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 78 K 6/2005-1008, změnil. V rozhodnutí VS byla podána přehledná argumentace a odkazy na příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, o. s. ř. a na usnesení NS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 29 Odo 164/2006-617, z nichž je patrné, co VS ke změně citovaného usnesení MěSu vedlo. Ústavní soud dovozuje, že rozhodnutí VS nevykazuje prvky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry VS není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Napadené rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
Ústavní soud připomíná, že se otázkou existence provozovny a majetku dlužníka na území členského státu EU a jejich vztahem (ve smyslu "nařízení") podrobně zabýval již NS v usnesení ze dne 31. 1. 2008, č. j. 29 Odo 164/2006-617, a to zejména na str. 19 a násl.; k této argumentaci není co dodat. V této souvislosti je zřejmé, že nelze dovozovat, že by po dobu tří let (tj. po dobu konkursu vedeném na majetek dlužníka od 26. 4. 2005 do zrušení konkursu citovaným usnesením NS) byla otázka majetku dlužníka ponechána svému osudu a že by s ním dlužník mohl jakkoli nakládat. Sám VS zřetelně poukázal na to, že se zjišťováním majetku dlužníka při soupisu konkursní podstaty její správci, a to po dlouhou dobu, již zabývali. VS výstižně poukázal i na vztah mezi hlavním a vedlejším úpadkovým řízení; právem se odvolal i na citované usnesení NS, podle něhož nebylo prokázáno, že by měl dlužník na území ČR provozovnu ve smyslu "nařízení" Rady EU.
Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor a perfekcionisticky opravovat jejich skutečná nebo domnělá pochybení. Každý jiný postup by Ústavní soud stavěl nikoliv na konec, ale na začátek celého procesu a vlastně by tím předjímal i jeho výsledek.
Uvedené okolnosti vedou Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatelů, že by bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny; sami stěžovatelé "přímé ohrožení vymahatelnosti jejich hmotných práv" dále nijak blíže nekonkretizují. Navíc se jedná o jejich práva pouze tvrzená, nikoli prokazatelně existující.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za dané procesní situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň
předseda senátu