ECLI:CZ:US:2009:1.US.2530.09.1
sp. zn. I. ÚS 2530/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, s adresou pro doručováni Tylova l, 779 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní 895/41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.07.2009, č.j. 6 Ans 2/2008-90, ve znění opravného usnesení ze dne 23.07.2009, č.j. 6 Ans 2/2008-103, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2007, č. j. 6 Ca 139/2006-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2009, která po formálnístránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává z důvodu nesprávného postupu Městského soudu v Praze, u kterého podala dne 26.05.2006 žalobu proti nečinnosti žalovaného Českého statistického úřadu (dále také jen "žalovaný") podle ustanovení §79 a násl. s.ř.s., kterou Městský soud v Praze jako nedůvodnou zamítl, když toto své rozhodnutí opřel o ustanovení §24 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, které dosud nenabylo účinnosti, čímž se stal tento rozsudek vadným a nepřezkoumatelným. Do 31.05.2006 bylo účinným zněním §24 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, vyloučeno použití obecných předpisů o správním řízení toliko na přidělování identifikačního čísla a identifikačního kódu dle tohoto zákona, avšak nikoliv na změnu v evidenčních údajích (o což žádala po žalovaném stěžovatelka).
Stěžovatelka dále namítá, že procesně pochybil také Nejvyšší správní soud, který v řízení o kasační stížnosti vůbec neposoudil a tudíž ani nerozhodl otázku právního nástupnictví na straně stěžovatelky, přičemž rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti, byť mu muselo být známo, že stěžovatelka u Městského soudu v Praze podala návrh na vydání usnesení, aby se v řízení místo původní žalobkyně pokračovalo s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu. V tomto procesním pochybení Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a tudíž i porušení jejího práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát závěr Nejvyššího správního soudu, dle kterého v důsledku zániku a sloučení stěžovatelky s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu registrace požadované změny původního názvu již nepřichází v úvahu. Dle zjištění stěžovatelky je v registru ekonomických subjektů totiž nadále evidován původní, jíž zaniklý subjekt (původní žalobce), přičemž oprávněným zájmem stěžovatelky jako jeho právního nástupce je, aby evidence v registru ekonomických subjektů odpovídala platnému právnímu stavu. Konečně má pak stěžovatelka zato, že oba výše označené soudy nezjistily úplně skutkový stav věci, neboť nesprávně vyhodnotily nezákonný postup Českého statistického úřadu co do podmínek, mezí a způsobu výkonu jeho pravomoci v dané věci vůči stěžovatelce, načež dospěly k nesprávným právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ze spisu Městského soudu v Praze. sp. zn. 6 Ca 139/2006, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Ca 139/2006 -30, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti nečinnosti žalovaného Českého statistického úřadu, který odmítl vyhovět žalobě stěžovatelky o změnu názvu odborové organizace pod IČ 71197176 z důvodu nepotvrzení změny názvu metodickým pracovištěm Odborového svazu státních orgánů a organizací Olomouc nebo potvrzením Odborovým svazem Praha. V odůvodnění rozsudku městský soud po citaci ustanovení §2 písm. l), §20, §22 odst. 1 písm. g), §22 odst. 5 a §24 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, uvedl, že z výše uvedených zákonných ustanovení lze jednoznačně dovodit, že přidělení identifikačního čísla i změny evidovaných údajů registrované Českým statistickým úřadem, jsou pouze záznamy evidenčního charakteru, které nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Podle názoru městského soudu se žalobou proti nečinnosti správního orgánu podle §79 s. ř. s. nelze domáhat rozhodnutí o odvolání proti neprovedení změny názvu stěžovatelky v registru ekonomických subjektů, poněvadž provedení záznamu je pouze součástí evidenčního systému a nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práv. Tento zápis se neprovádí ve správním řízení, nerozhoduje se o něm, provedení záznamu není ani osvědčením, jde pouze o evidenci právních skutečností. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jakoby Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud,byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obousoudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156,str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následekporušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů ausnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS,sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že lze souhlasit s tím, že městský soud v odůvodnění svého rozsudku vycházel ze znění §24 zákona č. 89/1990 Sb., o státní statistické službě, jež nabylo účinnosti až dne 1. 6. 2006 na základě zákona č. 230/2006 Sb., své rozhodnutí o zamítnutí žaloby však neodůvodnil tímto novelizovaným zněním zákona. Městský soud vyšel z toho, že změny evidovaných údajů registrované Českým statistickým úřadem jsou pouze záznamy evidenčního charakteru, které nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Protože provedení záznamu je pouze součástí evidenčního systému a nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práv, městský soud správně vyšel z toho, že žalobou proti nečinnosti správního orgánu podle §79 s. ř. s. nelze se domáhat rozhodnutí o odvolání o neprovedení změny názvu stěžovatelky v registru ekonomických subjektů. Nejvyšší správní soud stěžovatelce dále sdělil, že v případě, pokud by správní orgán bezdůvodně odmítl provést změnu evidovaných údajů registrovaných Českým statistickým úřadem, byla by na místě spíše žaloba o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s., než žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Závěrem Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka pod svým původním označením, jehož změny názvu se u žalovaného domáhala, již neexistuje, protože v současné době došlo k jejímu zániku a ke sloučení s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, takže z tohoto důvodu registrace požadované změny původního názvu již nepřipadá v úvahu.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. platí, že kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ústavní soud má za to, že závěru Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, že se nelze žalobou podle §79 s. ř. s. domáhat vydání rozhodnutí o změnách evidovaných údajů registrovaných Českým statistickým úřadem, neboť se nejedná ani o rozhodnutí ve věci samé, ani o osvědčení, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Není zde naopak důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se vyčerpávajícím způsobem všemi námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §79 s. ř. s. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud se taktéž vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se aplikace ustanovení §24 zákona č. 89/1990 Sb., jež nabylo účinnosti až dne 1. 6. 2006, když konstatoval, že Městský soud v Praze své rozhodnutí o zamítnutí žaloby neodůvodnil tímto novelizovaným zněním zákona. Také tento závěru Nejvyššího správního soudu lze, byť s jistými výhradami, považovat za učiněný v mezích ústavnosti. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, na str. 4 rozsudku Městský soud v Praze cituje řadu zákonných ustanovení, mezi nimi i §24 zákona č. 89/1995 S., o státní statistické službě, přičemž pátý odstavec téže strany rozsudku uvozuje slovy "Z výše citovaných zákonných ustanovení lze dle názoru soudu jednoznačně dovodit...". Je zde tedy zřejmý odkaz na ustanovení §24 zákona č. 89/1995 S., o státní statistické službě, lze však přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že jak je zřejmé z pokračování odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že žádost o provedení změny v názvu registru není návrhem vyúsťujícím ve vydání meritorního či procesního rozhodnutí, neprovede-li tedy Český statistický úřad tuto změnu, nejedná se o nečinnost ve smyslu §79 o. s. ř. Tento závěr považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, v §20 odst. 1 stanoví, že Český statistický úřad zapíše ekonomický subjekt do registru ekonomických subjektů na základě údajů, které získal podle zvláštních zákonů nebo podle tohoto zákona, zápis do registru má pouze evidenční význam. Právní význam správního rozhodnutí však tkví v tom, že tento správní akt je bezprostředně zaměřen na vyvolání právních účinků, které spočívají ve vzniku, změně nebo zániku, anebo v autoritativním potvrzení určitých vztahů v rámci správního práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud "neposoudil a tudíž ani nerozhodl otázku právního nástupnictví na straně stěžovatelky", byť u Městského soudu v Praze podala návrh na vydání usnesení, aby se v řízení místo původní žalobkyně, tedy Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací (původně Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk), IČ: 71197176, pokračovalo s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, IČ: 26991934, se sídlem 783 25 Bouzov. Stěžovatelka přitom nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, dle kterého v důsledku zániku a sloučení původní žalobkyně s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu registrace požadované změny původního názvu již nepřichází v úvahu. Dle zjištění stěžovatelky je v registru ekonomických subjektů totiž nadále evidován původní, jíž zaniklý subjekt (původní žalobkyně), přičemž oprávněným zájmem stěžovatelky jako jeho právního nástupce je, aby evidence v registru ekonomických subjektů odpovídala platnému právnímu stavu. S tímto závěrem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje, neboť nahlédnutím do databáze registru ekonomických subjektů přístupném na http://registry.czso.cz/irsw/ zjistil, že v tomto registru je u subjektu Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov aŠternberk -IČ 71197176 uvedeno "zaniklý subjekt", Základní organizace evid. č. 200135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací v registru ekonomických subjektů evidována není, a pod IČ 26991934 je pak evidována Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem obec Bouzov. Ústavní soud má tedy zato, že závěr Nejvyššího správního soudu o nemožnosti změny původního názvu již zaniklého subjektu je správný, přičemž z výše uvedeného je zřejmé, že v současné době stav, kdy evidence v registru ekonomických subjektů neodpovídala aktuálnímu právnímu stavu, již netrvá. Z konstantní judikaturyÚstavního soudu (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 284/04, nález sp.zn. II. ÚS 7/03, nálezsp.zn. IV. ÚS 202/02, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníkůjako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu