ECLI:CZ:US:2009:1.US.2541.07.1
sp. zn. I. ÚS 2541/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Praha 10, Hradešínská 2547/60a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, čj. 68 Co 259/2007-21, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České advokátní komory jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, čj. 68 Co 259/2007-21, potvrdil usnesení ze dne 9. 5. 2007, čj. 20 C 20/2007-10, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, a to v řízení, v němž se domáhal po České advokátní komoře náhrady škody ve výši 10 000 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že ze strany stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, v důsledku čehož není splněna jedna ze zákonných podmínek §138 o. s. ř. Odvolací soud nepovažoval za správnou argumentaci stěžovatele, že škoda ve výši deseti milionů korun mu byla způsobena v důsledku toho, že Česká advokátní komora rozhodnutím ze dne 27. 11. 2006 změnila předchozí rozhodnutí o přidělení bezplatné právní pomoci tak, že právní služba bude s výjimkou hotových výloh poskytnuta za odměnu advokáta ve výši sazby mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.; tím, že stěžovateli nebyla poskytnuta bezplatná právní pomoc, bylo mu dle jeho tvrzení znemožněno podat ústavní stížnost na vyšetření podvodu a krádeže jeho bývalé manželky. Soud tuto argumentaci odmítl; dovodil, že §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, sice zakládá právo stěžovatele na určení advokáta (jsou-li naplněny zákonné podmínky), avšak rozhodnutí o případném bezplatném poskytnutí právní služby záleží plně na žalované České advokátní komoře; nejde proto o vymahatelný nárok. Právo stěžovatele tak naplněno bylo, ale za úplatu. Pokud se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady škody v dosud nijak neodůvodněné výši 10 000 000 Kč, jednalo se z jeho strany o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna jedna z podmínek §138 odst. 1 o. s. ř., soud I. stupně nepochybil, nezabýval-li se dále osobními, majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele. Odvolací soud proto jako věcně správné usnesení soudu I. stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť měl zato, že mu bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, že byla porušena rovnost účastníků řízení, právo na veřejné projednání věci za přítomnosti stěžovatele s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Zároveň navrhl zrušení §138 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu znění "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť rozhodl zákonným postupem a neporušil přitom žádné z ústavních práv stěžovatele.
Česká advokátní komora nepovažovala ústavní stížnost za důvodnou a navrhla její zamítnutí. Z §18 odst. 2 zákona o advokacii totiž vyplývá, že Česká advokátní komora může (tedy není povinna) v rozhodnutí o určení advokáta stanovit i další podmínky poskytnutí právních služeb, včetně povinnosti poskytnout právní pomoc bezplatně nebo za sníženou odměnu. Pokud tedy Česká advokátní komora další podmínky nestanoví, neporuší tím žádnou právní povinnost. Krom toho není Česká advokátní komora pasivně legitimována, neboť při rozhodování podle §18 odst. 2 zákona o advokacii jde o veřejnou správu, která na ni byla přenesena státem. Odpovědnost se proto řídí zvláštním předpisem.
Ústavní soud zaslal tato vyjádření k replice, v níž stěžovatele zároveň vyzval, aby se vyjádřil k tomu, že řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, již bylo pravomocně zastaveno; z procesního spisu, jenž si Ústavní soud vyžádal, totiž vyplynulo, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2008, čj. 68 Co 481/2007-54, ve výroku II. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2007, čj. 20 C 20/2007-28, jímž bylo zastaveno řízení. Ústavní soud stěžovateli uložil, aby mu sdělil, zda brojí proti tomuto rozhodnutí nějakými procesními prostředky.
Stěžovatel v replice odkázal na doplnění ústavní stížnosti. Z něj také dle stěžovatele vyplývá, že byly vyčerpány dostupné opravné prostředky a že dovolání nebylo připuštěno. Ústavní stížnost napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 68 Co 259/2007, kterým byla porušena základní práva stěžovatele a které mělo zásadní dopad na další vedení sporu. Stěžovatel proto na ústavní stížnosti trvá.
Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Z procesního spisu však vyplývá, že řízení, pro nějž stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků, již bylo pro nezaplacení soudního poplatku pravomocně zastaveno (viz shora). Z lustra Ústavního soudu se podává, že stěžovatel proti zastavení tohoto řízení ústavní stížností nebrojí; sám stěžovatel ostatně i přes výslovný dotaz Ústavního soudu k této otázce v replice nic neuvádí.
Každé soudní řízení je postaveno na požadavku právního zájmu na výsledku řízení toho, kdo se u soudu dovolává poskytnutí ochrany. Procesní předpisy v některých případech formulují požadavek právního zájmu výslovně, jako je tomu např. u určovacích žalob; teorie ani praxe však nepochybují o tom, že právní zájem účastníka na výsledku řízení musí být dán vždy. Právní zájem vyjadřuje, že požadované soudní rozhodnutí se promítne v právní sféře účastníka řízení.
Z toho vyplývá, že za shora popsané procesní situace nemůže mít stěžovatel právní zájem na výsledku řízení o ústavní stížnosti, neboť přezkum rozhodnutí napadeného ústavní stížností postrádá jakýkoliv praktický význam. Napadené rozhodnutí je pouhým dílčím procesním usnesením, vydaným v řízení, které již neprobíhá a proti jehož skončení se stěžovatel ani nijak nebrání. I pokud by ústavní stížnost byla důvodná, nemohlo by se zrušení napadeného usnesení jakkoliv promítnout do stěžovatelovy právní sféry, a to ani z procesního ani z poplatkového hlediska: ohledně prvého již bylo řečeno, že řízení už bylo skončeno (na čemž by se odstraněním usnesení potvrzujícího nepřiznání osvobození od soudních poplatků vůbec nic nezměnilo), ohledně druhého platí, že poplatková povinnost podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zanikla.
Z těchto důvodů se Ústavní soud ani nemohl zabývat otázkou, zda je skutečně správná argumentace obecných soudů a vedlejšího účastníka, podle níž slovo "může" v §18 odst. 2 zákona o advokacii znamená, že je na zvážení České advokátní komory, zda stanoví i další podmínky poskytnutí právních služeb určeným advokátem, nebo zda naopak slovo "může" vyjadřuje kompetenci, kterou musí její nositel realizovat, jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady. Ani příklon k druhé variantě, který by nutně vedl ke zrušení napadeného usnesení, by však pro stěžovatelovu právní sféru prakticky nepřinesl vůbec nic, jak bylo shora uvedeno.
Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost, a to bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tento osud sdílí i návrh na zrušení části §138 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň
předseda senátu