ECLI:CZ:US:2009:1.US.2590.08.1
sp. zn. I. ÚS 2590/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti POSSESSION, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem v Praze 1, Novomlýnská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 943/2008-315 ze dne 1. července 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 544/2007-280 ze dne 26. října 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 16 C 198/2005-254 ze dne 10. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 943/2008-315 ze dne 1. července 2008, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 544/2007-280 ze dne 26. října 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále č. j. 16 C 198/2005-254 ze dne 10. května 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít s ní smlouvu o převodu nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR a čl. 1 Protokolu č. I k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka prohlásila, že se domáhala stanovení povinnosti vedlejšímu účastníku uzavřít s ní smlouvu o převodu nemovitostí; žaloba však byla zamítnuta. Okresní soud v Bruntále však uvedl, že právo na vydání náhradního pozemku zaniklo postupníkům, kteří nabyli restituční nároky na základě postupních smluv a tudíž nejsou původní oprávněnou osobou, ke dni 31. prosince 2005 v souvislosti s nabytím účinnosti ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, v němž namítala, že citované ustanovení zákona o půdě tak, jak je vykládá Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005, je v rozporu s čl. 1 a čl. 11 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 1 Protokolu, protože Ústavní soud odebírá jedné skupině osob možnost domoci se práva na vydání náhradního pozemku, které bylo řádně a včas uplatněno u příslušného soudu, oproti druhé skupině osob. Ústavní soud tak zavedl nerovnost mezi osobami, protože bezdůvodně diskriminuje osoby, které nabyly práva na vydání náhradního pozemku na základě postupní smlouvy. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky s odkazem na svou rozsáhlou judikaturu, v níž byly stanoveny základní postoje dovolacího soudu k pozici postupníků jako oprávněných osob a k otázkám lhůty pro vydání náhradních pozemků. Nespatřoval tak v dovolání nutnost řešit otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka vidí v napadených rozhodnutích porušení svého práva na ochranu majetku, porušení principu právní jistoty, porušení práva na rovnost v právních vztazích, vázanost státu zákonem a porušení práva na legitimní očekávání.
Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 1 a čl. 1 odst. 1 Listiny v aplikaci ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. tak, jak je vykládá Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu; tím dochází k zavedení nerovnosti práv vlastníků, kdy vlastnické právo původních oprávněných osob má jiný zákonný obsah a ochranu než vlastnické právo postupníků. Výše uvedená ustanovení spolu s výkladem nálezu Ústavního soudu odebírají jedné skupině osob možnost domoci se práva na vydání náhradního pozemku oproti druhé skupině osob. Nálezem Ústavního soudu tak byla zavedena nerovnost mezi osobami a jsou bezdůvodně diskriminovány osoby, které nabyly práva na vydání náhradního pozemku na základě smlouvy o postoupení. Stěžovatelka s poukazem na ustanovení §488 a §524 a nás. občanského zákoníku tvrdí, že postupník by měl získat postavení oprávněné osoby i podle zákona o půdě a měly by mu svědčit stejné nároky jako původní oprávněné osobě. Ústavní soud tak podle jejího názoru postupoval v citovaném nálezu v rozporu s cílem zákonodárce, protože ten pod zkratku "oprávněné osoby" řadí podmnožinu oprávněných osob podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě a dále i podmnožinu dědiců a podmnožinu postupníků.
Stěžovatelka dále spatřuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod také v tom, že citovaný nález Ústavního soudu je aplikován zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a na práva dříve uplatněná z těchto právních vztahů.
Stěžovatelka vidí zásah do práva na legitimní očekávání a do právní jistoty v tom, že bylo do právního řádu implementováno ustanovení, podle něhož je - podle výkladu uvedeného nálezu Ústavního soudu - lhůta k vydání náhradního pozemku posuzována jako lhůta propadná bez možnosti domoci se práva jakýmkoliv způsobem.
K porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod došlo prý i tím, že napadenými rozhodnutími nebylo posuzováno, za jakým účelem stěžovatelka předmětné restituční nároky nabyla. Mělo dojít k přímé aplikaci čl. 1 Protokolu, neboť šlo o nárok majetkový a stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem; bylo třeba posoudit, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud v Bruntále ve stručné vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a v celém rozsahu se odvolává na své závěry učiněné v napadeném rozsudku. Stejné vyjádření k ústavní stížnosti učinil i Krajský soud v Ostravě. Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti, což je řádně uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely; proto je také stěžovatelce nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 198/2005 vedený u Okresního soudu v Bruntále. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala stanovení povinností žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít s ní smlouvu o převodu nemovitostí ve spise specifikovaných podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Žaloba byla rozsudkem označeného soudu č. j. 16 C 198/2005-254 ze dne 10. května 2007 zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka v řízení prokázala, že je držitelkou nároků na poskytnutí jiných pozemků podle zákona o půdě na základě toho, že tento nárok na ni přešel na základě postupní smlouvy od oprávněné osoby. Konstatoval, že změnu tohoto nároku učinil zákon č. 253/2003 Sb., který v čl. VI stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Soud vycházeje z pravidla, že pozdější zákon mění zákon dřívější, uvedl že v důsledku tohoto zákona bylo právo na poskytnutí náhradního pozemku odejmuto těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu nebo i u soudu. Jednalo se o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž později zákon svázal zánik neuspokojeného práva. Dále soud prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. prosince 2005, jímž byl změněn čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.; tato změna se však týkala pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v ustanovení §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). K věci samé pak uvedl, že stěžovatelka se stala držitelkou nároků na základě postupních smluv a není tedy původní oprávněnou osobou. Její nárok na poskytnutí jiných pozemků podle zákona o půdě zanikl - v souladu i s nálezem Ústavního soudu - k 31. 12. 2005. K tvrzení stěžovatelky, že existuje legitimní očekávání, že stát (reprezentovaný žalovaným) splní to k čemu se zavázal, soud prvního stupně zdůraznil skutečnost, že základ nároků na vydání náhradních pozemků spočívá v předpisech restitučních; úmyslem zákonodárce bylo odškodnit některé osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, a to za podmínek stanovených v restitučních předpisech. Toto právo státu obsahuje i právo na časové vymezení, pokud jde o formu odškodnění. Z toho vyplývá logicky i odlišné postavení osob, které "vstoupily do procesu, který započal platností zákona o půdě". Proto také - uvedl soud prvního stupně - nelze dospět ani k závěru, že by odlišné postavení původních oprávněných osob - restituentů a jejich dědiců od jiných osob - postupníků bylo diskriminující.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 544/2007-280 ze dne 26. října 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně učinil zcela správná a úplná skutková zjištění a dovodil také správné právní závěry, které korespondují i rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dále se plně odvolal na závěry Ústavního soudu, obsažené ve výše citovaném nálezu.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 943/2008-315 ze dne 1. července 2008 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že v předmětné věci se nejednalo o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Poukázal na to, že k otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura dovolacího soudu. Konstatoval rovněž, že se již také zabýval posouzením charakteru lhůty stanovené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutí se nelze domáhat uspokojení práva.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka v podstatě dovolávala ochrany svého základního práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005, níž stěžovatelka dovozuje, že tímto nálezem, o který byla opřena napadená rozhodnutí, došlo k porušení jejích základních práv, specifikovaných v ústavní stížnosti.
Ústavní soud na základě posouzení věci však dospěl k závěru, že není důvod, který by jej vedl k odlišnému právnímu závěru, než je vysloven v citovaném nálezu. Ústavní soud se proto v plném rozsahu na jeho odůvodnění odvolává a pro úplnost uvádí jeho rozhodující část:
"K interpretaci ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě již v průběhu devadesátých let zaujala právní doktrína stanovisko (viz L. Kopáč, J. Švestka, Úvaha nad možností převodu restitučních nároků k zemědělským pozemkům, Právní rozhledy, 6, 1995, s. 224), dle kterého nároky podle zákona o půdě "jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852)", a tudíž je "lze postoupit na základě §524 obč. zák.; tomuto postoupení nebrání ze shora uvedených důvodů ustanovení §525 odst. 1 obč. zák.", přičemž "po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení (§524 odst. 2 obč. zák.). K těmto právům náleží i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu již neuskutečnil postupitel.". Konečně "právo na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě nelze považovat za pohledávku, na kterou se vztahuje §33a, neboť cit. ustanovení §33a se týká pouze pohledávky, jejímž předmětem je poskytnutí přiměřené finanční náhrady. Nároky na vrácení restituovaného pozemku anebo vydání náhradních pozemků je však třeba považovat za pohledávky podle §488 obč. zák.".
Tato interpretace byla následně potvrzena novelou zákona č. 95/1999 Sb., provedenou zákonem č. 253/2001 Sb., jenž v čl. I bodě 5 stanovil: "V §1 odst. 2 písmeno a) zní: ,a) postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,zákon o půdě') a na fyzické nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno (dále jen ,oprávněné osoby'),'.". Uvedené zákonné ustanovení do celkové množiny označené legislativní zkratkou "oprávněné osoby" tedy řadí podmnožinu oprávněných osob podle §11 odst. 2 zákona o půdě, dále podmnožinu jejich dědiců a konečně podmnožinu postupníků.
Důvodová zpráva pak k výkladu předmětného ustanovení konstatovala následující: "Úprava je potvrzením možnosti postupování nároků na jiné pozemky.".
Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nejen na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není.
Ustálená praxe obecných soudů ve srovnatelné souvislosti [a to při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmů dle §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě příjmů z prodeje vydaných nemovitostí] odlišuje práva původních restituentů a postupníků: "Od daně z příjmů fyzických osob nelze osvobodit příjmy z prodeje nemovitostí nabytých podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pokud daňový subjekt tyto nemovitosti nabyl na základě sukcese restitučního nároku uskutečněné podle ustanovení občanského zákoníku - daňový subjekt se totiž nestal osobou oprávněnou podle ustanovení zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku." (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003 sp. zn. 28 Ca 709/2002, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2003 sp. zn. 29 Ca 415/2001, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 č. j. 5 Afs 29/2004-74). K důvodům tohoto odlišení pak Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 27. března 2003 sp. zn. 15 Ca 201/2001, uvádí: "Společným znakem příjmů osvobozených dle zákona o dani z příjmů je okolnost, že jsou osvobozeny příjmy, které ve skutečnosti nepředstavují zvětšení majetku daňového subjektu, protože se jedná o náhrady za v minulosti odebraný majetek, příjem dosažený prodejem vydaného majetku.".
Uvedená judikatura obecných soudů, odlišující v naznačené souvislosti právní postavení původních restituentů a postupníků, byla následně potvrzena Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 406/2000, sp. zn. IV. ÚS 439/04). Ústavní soud přitom zdůraznil, že dané odlišení je odůvodněno tím, že "z koncepce ust. §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jimž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečností stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu" (sp. zn. IV. ÚS 439/04).
Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - 852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 obč. zák., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka i námitku týkající se údajné zpětné aplikace uvedeného nálezu Ústavního soudu na právní vztahy již dříve konstituované a i námitku, že obecné soudy v napadených rozhodnutích neposuzovaly, za jakým účelem stěžovatelka předmětné restituční nároky nabyla. Ústavní soud se těmito námitkami blíže nezabýval, protože - jak vyplývá ze soudního spisu - nebyly uplatněny ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 263-265) ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (č.l. 287-289). Opačný přístup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti. V tomto směru se lze odvolat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň
předseda senátu