ECLI:CZ:US:2009:1.US.2592.08.1
sp. zn. I. ÚS 2592/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. U., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 3. 2008, čj. 8 C 51/2006-38, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2008, čj. 21 Co 313/2008-58, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, jimž vytýkal především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Nerespektování práv garantovaných uvedenými ustanoveními spatřuje především v tom, že mu nebylo umožněno uplatnit jeho právo, neboť nejprve soud I. stupně vydal rozsudek pro uznání, přestože nebyly splněny předpoklady uvedené v §153a o. s. ř., a dále v tom, že nebylo vyhověno ani jeho žalobě na obnovu řízení. Po obsahové stránce se ústavní stížnost věnuje především rozboru otázky neplatnosti ručitelského prohlášení, na němž se pohledávka vůči stěžovateli zakládá.
Z vyžádaného procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 18. 3. 2008, čj. 8 C 51/2006-38, zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 191/2003, a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že trestní řízení, v němž měly dle stěžovatele vyjít najevo nové skutečnosti a důkazy, se týkalo zcela jiného úvěru, než o který šlo v řízení, jenž mělo být obnoveno, a dále že z faktu, že žalovaný č. 1 jednou podváděl, nelze dovozovat, že podváděl i v této věci. Dalším důvodem zamítnutí návrhu byla skutečnost, že námitku částečné neplatnosti úvěrové smlouvy mohl stěžovatel uplatnit již v původním řízení tak, jako to učinil žalovaný č. 2; chybí tedy základní předpoklad, podle nějž účastník nemohl bez své viny v původním řízení uplatnit určitou skutečnost, rozhodnutí nebo důkaz, anebo nebylo možno daný důkaz provést.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2008, čj. 21 Co 313/2008-58, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění vyložil, že pokud žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozsudku pro uznání, mohou být důvodem obnovy jenom skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které se týkají předpokladů rozsudku pro uznání; žádný z nich však není spojen s objasňováním skutkového stavu pomocí dokazování. Protože správnost původního řízení byla založena na objasnění předpokladů k vydání rozsudku pro uznání, nemůže tento rámec překročit ani řízení o obnově. Staví-li proto stěžovatel svou žalobu na obnovu řízení na skutečnostech, které mají v jeho prospěch zásadně změnit skutkový stav - jenž vzhledem k povaze vydaného rozhodnutí nebyl v původním řízení objasňován -, nelze opodstatněnosti takového důvodu přisvědčit. Mezi důvody obnovy nelze podřadit ani případný nesprávný procesní postup soudu před vydáním rozsudku pro uznání; takovou námitku mohl stěžovatel uplatnit v původním řízení, neboť se nejednalo o skutečnost, která by mu nebyla známa. Povaze vytčené vady by odpovídalo její odstranění cestou odvolacího nebo dovolacího přezkumu, nikoliv však žalobou na obnovu řízení. Krom toho je námitka procesních vad zjevně opožděná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a argumenty v nich uváděné jsou logické, mají oporu v občanském soudním řádu, a nelze je podřadit ani pod případ svévolné interpretace jednoduchého práva. Lze jenom souhlasit se závěrem, že napadá-li stěžovatel žalobou na obnovu řízení rozsudek pro uznání, mohou být důvodem obnovy řízení jenom takové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, jež se vztahují k předpokladům, za nichž bylo rozsudkem pro uznání rozhodnuto (§228 odst. 2 o. s. ř.). Rozsudek pro uznání však není kontradiktorním rozsudkem, spočívajícím na zjištěném skutkovém stavu, ale opírá se výlučně o uznání žalovaného. Nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy se proto mohou vztahovat pouze k předpokladům uznání; žádná taková nova, jež stěžovateli nebyla v původním řízení známa a jež bez své viny nemohl použít, však stěžovatel neuvedl. Rozhodnutím obecných soudů proto při rozhodování o žalobě na obnovu řízení nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je dále zřejmé z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 11. 2004, čj. 11 C 191/2003-40, uznání žalovaného se nezakládalo na jeho dispozitivním procesním úkonu, nýbrž na fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Stěžovatel se sice vyjádřil, avšak neuvedl rozhodující skutečnosti a neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení (vyjádření se v podstatě omezilo na dvě věty, a sice že úvěr byl "vydán" neoprávněně a že bližší informace je žalobce "ochoten /povinen/ sdělit příslušnému orgánu, který se bude tímto případem zabývat"). Odvolání proti rozsudku pro uznání podal sám stěžovatel, jenž stejně jako v případě vyjádření k tzv. kvalifikované výzvě nebyl zastoupen, a místo aby v něm vylíčil odvolací důvody dle §205b, se omezil na tři - pro odvolání proti rozsudku pro uznání zcela nepodstatné - věty: "Nikde jsem nikomu nedělal ručitele, nic jsem nepodepisoval. Pana N. - 1. žalovaného znám, kdysi jsem u něj pracoval. Nikdy za mnou nepřišel a nežádal mne o ručení." Na výzvu soudu k odstranění vad tohoto odvolání stěžovatel nereagoval, v důsledku čehož odvolací soud odvolání usnesením ze dne 29. 7. 2005, čj. 29 Co 447/2005-54, odmítl. Posaný průběh řízení, jehož obnovy se nyní stěžovatel domáhá, tak jednoznačně vyvolává dojem, že stěžovatel v důsledku své vlastní procesní liknavosti a zjevně i přecenění vlastních schopností (nevyhledal odbornou pomoc advokáta) ztratil celou při, a nyní se snaží zachránit, co jen lze, cestou žaloby na obnovu, v níž uvádí to, co měl uvádět v původním řízení. I v tomto případě však platí, že právo je psáno pro bdělé; to, co stěžovatel zameškal vlastní vinou v původním řízení, cestou obnovy řízení dohánět nelze.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. února 2009
František Duchoň
předseda senátu