ECLI:CZ:US:2009:1.US.2597.09.1
sp. zn. I. ÚS 2597/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 19. 1. 2007, čj. 19 C 59/2006 - 32, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2007, čj. 11 Co 197/2007 - 69, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009, čj. 26 Cdo 5053/2007 - 116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově určil, že výpověď z nájmu bytu, daná stěžovatelem žalobkyni, je neplatná, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl tento rozsudek potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek proti všem napadeným rozhodnutím. Podle jeho názoru ve věci rozhodoval nepříslušný soud, obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy a k jejich právním závěrům snesl celou řadu výhrad. Došlo tak k porušení ochrany jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného spisu sp. zn. 19 C 59/2006 Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 19. 1. 2007, čj. 19 C 59/2006 - 32, zmíněný soud určil, že výpověď z nájmu označeného bytu, daná stěžovatelem žalobkyni, je neplatná. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dne 17. 8. 1996 smlouva o nájmu bytu obsahující veškeré podstatné náležitosti podle §686 odst. 1 ObčZ. Pokud stěžovatel argumentoval neplatností této nájemní smlouvy, protože neobsahuje označení příslušenství bytu, soud konstatoval, že tato skutečnost nezpůsobuje její neplatnost s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, navíc za situace, kdy tento, stěžovatelem napadený, právní úkon učinil on sám. Na platnost nájemní smlouvy nemá vliv ani skutečnost, že smlouva byla uzavřena stěžovatelem bez souhlasu jeho manželky, neboť manželka stěžovatele se v tříleté prekluzivní lhůtě relativní neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolala.
Žalobkyně však nesplnila svoji povinnost hradit za užívání bytu nájemné ve výši stanovené dohodou stran a tak naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) ObčZ. Výpověď z nájmu bytu, daná stěžovatelem žalobkyni, obsahuje náležitosti stanovené v §711 odst. 3 ObčZ, kromě jedné podstatné náležitosti, a to závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Vzhledem k absenci jedné z podstatných náležitostí výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 3 ObčZ se jedná o neplatný právní úkon ve smyslu §39 ObčZ.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Doplnil dokazování informací o domě, ve kterém se nachází sporný byt a zjistil, že jeho výlučným vlastníkem je stěžovatel. Neobstojí tak námitka stěžovatele, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalobkyní je neplatná, protože dům je ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky, která k uzavření nájemní smlouvy nedala souhlas. Odvolací soud shrnul, že stěžovatel dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Součástí výpovědi byl i přehled dlužného nájemného žalobkyně, z něhož vyplynulo, že její dluh za rok 2005 až 2006 činí 217,20 Kč a nepřesáhl tak trojnásobek měsíčního nájemného. Odvolací soud poté uzavřel, že žalobkyni svědčí k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, její dluh na nájemném nepřesahuje trojnásobek měsíčního nájemného, takže výpověď z nájmu bytu byla dána bezdůvodně. Navíc je tato výpověď, při aplikaci §711 odst. 3 ObčZ neurčitá, a tudíž neplatná. Zákon stanoví, že pokud nájemci přísluší bytová náhrada, výpověď musí obsahovat závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, přičemž daná výpověď tuto bytovou náhradu nijak nekonkretizuje.
Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů i Nejvyššího soudu a uvedl řadu hmotněprávních i procesních námitek proti postupu soudů i obsahu jejich rozhodnutí, polemizoval s jejich závěry a předkládal své vlastní právní závěry. V ústavní stížnosti uvedl v podstatě tytéž argumenty, jako předtím v odvolání i dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale až za situace, kdy takové porušení představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení a konstatuje, že obecné soudy, na základě rozsáhlého dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Zabývaly se i všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, takže porušení základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti, nebylo zjištěno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu