ECLI:CZ:US:2009:1.US.2633.08.1
sp. zn. I. ÚS 2633/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. PSP-4135/OHK-2-2006, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 462/2008, za účasti Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2008, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy (dále jen "policie") ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. PSP-4135/OHK-2-2006 (dále jen "usnesení policie"), kterým mu byla dle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), uložena pořádková pokuta ve výši 5.000 Kč. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 462/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie. Důvodem uložení pořádkové pokuty byla skutečnost, že se opakovaně nedostavuje na výzvy k podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu, přičemž v případě posledního termínu 3. 1. 2008 se omluvil nedostatečným způsobem.
Stěžovatel uvádí, že výzvou ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. PSP-496/TČ-2008-92, doručenou mu dne 17. 12. 2007, byl předvolán k podání vysvětlení dle §158 odst. 6 trestního řádu na den 3. 1. 2008. V poučení, které bylo součástí této výzvy, bylo mimo jiné uvedeno, že podle §158 odst. 4 trestního řádu má při podání vysvětlení právo na právní pomoc advokáta a dále, že pokud se bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden a může mu být uložena pořádková pokuta do výše 50.000 Kč. Písemnou formou se omluvil, s tím, že nehodlá jednat bez přítomnosti svého právního zástupce, kterým je JUDr. Jiří Pánek, ke kterému chová důvěru, přičemž citovaný advokát dle sdělení advokátní kanceláře čerpá až do 4. 1. 2008 dovolenou s pobytem mimo území České republiky. Dopis advokátní kanceláře s uvedením této skutečnosti přiložil. Je proto přesvědčen, že se z uvedeného termínu dostatečně omluvil.
Pokud jde o dřívější termíny 6. 8. 2007 a 24. 8. 2007, kdy se k podání vysvětlení nedostavil, omluvil se z důvodu, že musí k lékaři, a z důvodu dovolené mimo Českou republiku, přičemž tyto omluvy byly policejním orgánem akceptovány a jejich hodnocení ze strany soudu je tedy nepřípadné. Dále co se týče termínu 6. 9. 2007, městský soud uvádí, že se stěžovatel nedostavil s tím, že mu v tom brání zdravotní stav. Ve skutečnosti se však omluvil ze zdravotních důvodů sám advokát JUDr. Jiří Pánek. Je s podivem, že v tomto případe policejní orgán akceptoval jeho právo na přítomnost jmenovaného advokáta při podání vysvětlení a následně (při řešení omluvy ze dne 31. 12. 2007) zastává zcela opačné stanovisko, ze kterého dovozuje její nedostatečnost. V dalším termínu 15. 11. 2007 se stěžovatel nemohl dostavit z důvodu výskytu akutního zubního zánětu, pro který se byl nucen podrobit neodkladnému lékařskému zákroku, přičemž omluva byla řádně písemně provedena a na žádost policejního orgánu doložena i příslušným lékařským potvrzením.
Stěžovatel upozorňuje, že porušení stanovených podmínek musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno a pouze v takovém případě může příslušný orgán uvažovat o užití sankce (pořádkové pokuty). V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz) a na čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2137/08, IV. ÚS 2142/08 a v nich citovaná judikatura). Ústavní soud nicméně nemá za to, že by napadené rozhodnutí bylo s uvedenými principy v rozporu.
Ke stěžovatelově argumentaci, že z termínu podání vysvětlení 3. 1. 2008 se řádně omluvil z důvodu zahraniční dovolené advokáta, Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny přizpůsobovat svůj režim a jeho průběh představám a požadavkům předvolaného a jeho obhájce a nemusejí vyhovět případné žádosti obviněného či obhájce o změnu termínu podání vysvětlení z takového důvodu, jako je zahraniční dovolená některého z nich. Bylo na stěžovateli, aby se případně dostavil s advokátem jiným. V tomto směru lze odkázat i např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 734/04. Z něj vyplývá, že svědek má právo na právní pomoc podle čl. 37 dost 2 Listiny, zároveň však Ústavní soud v závěru tohoto nálezu zdůraznil, že "v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit, anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce, či sám." Rozsah práv svědka přitom Ústavní soud považuje, jak je rovněž zřejmé z citovaného nálezu, v těchto ohledech za stejný, jako v případě osoby podávající vysvětlení.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v neakceptování omluvy z termínu 3. 1. 2008 žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledává. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že, jak stěžovatel tvrdí, policie jinou omluvu z důvodu nemožnosti účasti uvedeného obhájce dříve akceptovala. Jeví se ostatně logickým, že s přibývajícím počtem omluv je k těmto přistupováno s větší přísností. Nutno zároveň zdůraznit, že otázka omluvitelnosti důvodů zmeškání neúčasti při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu je v prvé řadě doménou orgánů činných v trestním řízení (obdobně viz opět usnesení sp. zn. III. ÚS 2137/08). V již zmiňovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2142/08 přitom Ústavní soud akceptoval např. úvahu obecného soudu, že "s ohledem na celkový přístup stěžovatele ke splnění povinnosti podat vysvětlení, jeho opakované omluvy a obecnou neschopnost vyšetřit si čas k provedení požadovaného úkonu po dobu tří měsíců" šlo o neúměrné prodlužování trestního řízení, kterému bylo nutno učinit přítrž.
Co se týče stěžovatelova odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 766/2000, šlo o případ, kdy pořádková pokuta byla uložena za nevyhovění výzvě k vydání věci, na kterou tehdejší navrhovatel reagoval tak, že požadované věci ve výzvě k vydání u sebe nemá a navíc také označil osobu, u které je třeba tyto věci vyžádat. S odkazem na toto upřesnění Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevné, že tehdy řešená situace byla zcela odlišná od nynější situace stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu