ECLI:CZ:US:2009:1.US.2682.09.1
sp. zn. I. ÚS 2682/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Farského 15, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 3 T 106/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala z důvodů v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v její trestní věci.
Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, že v téže věci podala rovněž dovolání. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud dne 9. 11. 2009 dotazem u trestního oddělení 3 T Okresního soudu Plzeň - město. To sdělilo, že stěžovatelka podala skutečně ve své věci dovolání, a že o něm dosud nebylo rozhodnuto (dovolání nebylo ani dosud postoupeno Nejvyššímu soudu).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek s výjimkou návrhu na obnovu řízení, tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (článek 90 Ústavy); sama základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Zmíněná subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve dal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jinýorgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci - jak již bylo uvedeno - podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností i dovolání; posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nicméně, možnost stěžovatelky podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; tak by tomu nebylo ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byla stěžovatelka oprávněna k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatelky k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura(srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení I. ÚS 875/08, I. ÚS 772/09, I. ÚS 989/09).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj