ECLI:CZ:US:2009:1.US.2700.08.1
sp. zn. I. ÚS 2700/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2007, čj. 16 C 70/2006 - 26, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2008, čj. 1 Co 257/2007 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených usnesení. Prvním z nich Krajský soud v Hradci Králové nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, a druhým Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu potvrdil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 4. 9. 2006 podal žalobu o ochranu své osobnosti. Ještě před podáním žaloby byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurz rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 40 K 15/2002, a konkurzní řízení dosud pokračuje. Z důvodu konkurzního řízení nebyl schopen zaplatit soudní poplatek ve sporu o ochranu osobnosti, proto požádal o osvobození od soudních poplatků. Toto osvobození mu nebylo přiznáno. Stěžovatel se tím cítí dotčen na svých právech. Zdůraznil, že i přes prohlášený konkurz zůstává stále plnohodnotným občanem, má proto právo vést spor na ochranu osobnosti. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že žaloba stěžovatele je bezúspěšným uplatněním práva. Krajský soud uvedl, že tato bezúspěšnost je zřejmá i bez dokazování a podle názoru vrchního soudu je podání trestního oznámení nutno považovat za výkon jiného subjektivního práva. Závěrem stěžovatel uvedl, že postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do jeho občanských práv, popsaných v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že usnesením ze dne 16. 7. 2007, čj. 16 C 70/2006 - 26, Krajský soud v Hradci Králové, jako soud prvního stupně, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, protože se v jeho případě jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. To plyne zejména ze skutkového vylíčení v žalobě
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že ten postupoval v souladu s ustanovením §138 odst. 1 OSŘ, pokud se při rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků zabýval i zřejmou bezúspěšností žaloby. Stěžovatel neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v jednání žalovaného, který na něj měl podat "zcela vymyšlené a vykonstruované trestní oznámení." Stěžovatel požaduje omluvu za nepravdivé trestní oznámení a finanční satisfakci. Podání trestního oznámení je třeba považovat za výkon jiného subjektivního práva. Protože společenský zájem v tomto případě převažuje nad zájmem individuálním, je třeba dovodit, že výkon tohoto práva vylučuje neoprávněnost zásahu. Subjektivní názor stěžovatele, že trestní oznámení bylo vymyšlené a vykonstruované, není pro rozhodování právně významné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se cítí být poškozen na svém právu na soudní ochranu tím, že mu soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků ve sporu o ochranu osobnosti, který zahájil svou žalobou. Polemizuje se závěry soudů obou stupňů a prezentuje svůj vlastní právní názor, který považuje za správný.
K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů náležitě věc posoudily z hlediska ustanovení §138 odst. 1 OSŘ a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, orgány veřejné moci, rozhodly ve věci osvobození od soudních poplatků způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. K porušení základních práv stěžovatele, které uvedl v ústavní stížnosti, tedy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu