ECLI:CZ:US:2009:1.US.2731.08.1
sp. zn. I. ÚS 2731/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Janou Blechovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2008, č. j. 11 Co 432/2008-668, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 20. 6. 2008, č. j. 3 P 7/2007-637, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též „odvolací soud“), a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále též „soud prvního stupně“). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč za nerealizované styky její nezletilé dcery Jany (jedná se o pseudonym) s otcem Ing. Z. Š. v termínech stanovených v rozhodnutích soudu prvního stupně. Stěžovatelka tvrdila, že tímto postupem bylo porušeno její právo na možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a její právo na spravedlivé projednání její záležitosti, garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejným postupem mělo být porušeno její právo na ochranu rodičovství a rodiny, její právo jako rodiče na péči o dítě a jeho výchovu, a stejně tak mělo dojít k ohrožení zvláštní ochrany dětí a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, garantované čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž se otec domáhal uskutečnění styku se svou dcerou, a to na základě pravomocného usnesení soudu prvního stupně, kterým byl upraven styk otce s dcerou.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelky i z Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu, styk upravený v pravomocném usnesení soudu prvního stupně se prakticky neuskutečňoval, což stěžovatelka odůvodňuje objektivními překážkami, resp. překážkami na straně nezletilé dcery, neboť stěžovatelka je přesvědčena, že učinila všechny možné pokusy a snahy přimět dceru ke styku s otcem. Úprava styku otce s dcerou je dle stěžovatelky v podstatě nerealizovatelná, což podle ní také potvrzují zprávy odborných lékařů a psychologů a v neposlední řadě také výpověď nezletilé dcery. Celá situace, tedy pokračování v pokusech o realizaci styku, se dle stěžovatelky „dramatickým způsobem podílí na neustálém zhoršování zdravotního stavu nezletilé, která trpí velmi těžkými psychickými poruchami.“ Pravomocné usnesení soudu prvního stupně o úpravě styku otce s nezletilou tak dle stěžovatelky rozhodně není v zájmu nezletilé.
Stěžovatelka dále uvádí, že za stejnou nerealizaci styku otce s dítětem byla rovněž v trestním řízení odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří měsíců, což podle ní znamená, že rozhodnutím o uložení pokuty v řízení vykonávacím a rozhodnutím o odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody byla „postižena za úplně stejnou věc.“
Závěrem stěžovatelka uvádí, že pokuta, jež jí byla uložena v rámci vykonávacího řízení, je poměrně vysoká, resp. vydaná za situace, kdy soud vůbec nezjišťoval ani její majetkové poměry, ani její příjmové možnosti a schopnosti. Dle stěžovatelky tvoří její jediné příjmy pouze dávky sociální podpory, a proto je pro ni výše pokuty „zcela likvidační.“
Stěžovatelka tak tento postup soudů označuje za nesprávný, mělo tedy dojít „k porušení jejích základních lidských práv zaručených stěžovatelce Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a stejně tak i mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána.“
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující:
Čl. 32 Listiny základních práv a svobod:
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky.
(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.
(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
(6) Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených usnesení a Ústavním soudem vyžádaného spisu bylo zjištěno, že na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 4. 2008, č. j. 3 P 7/2007-609, byla stěžovatelka vyzvána k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou dcerou ve smyslu ustanovení §272 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto rozhodnutí soudu prvního stupně neplnila. Otec nezletilé dcery v období od 14. 9. 2006 do 21. 4. 2008 podal celkem 37 stížností, v nichž uváděl, že stěžovatelka mu neumožňuje styk s nezletilou dcerou. Ve výzvě k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí byla stěžovatelka současně poučena o případných následcích neplnění této povinnosti, tedy o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka ani po této výzvě neumožnila styk otce s nezletilou dcerou, i když (jak sama uvádí) „činila vše pro to, aby byl styk nezletilé dcery s otcem realizován, když je však ale toho názoru, že bohužel není z objektivních důvodů schopna zajistit, aby se dcera s otcem stýkala v rozsahu dle pravomocného rozhodnutí“, což opírá také o tvrzení z lékařských zpráv a zpráv o aktuálním psychickém stavu dítěte, rozhodl dne 20. 6. 2008 soud prvního stupně usnesením č. j. 3 P 7/2007-637 tak, že se stěžovatelce ukládá pokuta ve výši 10 000,- Kč. Toto usnesení bylo rovněž potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2008, č. j. 11 Co 432/2008-668. Odvolací soud zejména konstatoval, že „se jedná o výkon rozhodnutí a v tomto řízení nelze provádět důkazy k tomu, jaký je současný vzájemný vztah nezletilé k otci a zda je dána taková kvalifikovaná změna poměrů, která by byla způsobilá přivodit změnu soudního rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou.“
Z předložených usnesení dále vyplývá, že stěžovatelka byla dne 5. 3. 2008 rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č. j. 8 To 49/2008 odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří měsíců pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci řízení o výkonu rozhodnutí věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k uložení pokuty, resp. potvrzení usnesení soudem odvolacím, řádně odůvodnily. Argument stěžovatelky, že výše uložené pokuty má pro ni „likvidační dopad“, se jeví jako nedůvodný, neboť výše pokuty byla stanovena na úrovni jedné pětiny ze zákona nejvyšší přípustné částky, jež může být v rámci výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí ve smyslu §273 o. s. ř. (i opakovaně) uložena.
K ochraně rodičovství a rodiny podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že rodičovská práva jsou přiznána oběma rodičům, stejně tak i nezletilé dítě má právo na rodičovskou péči obou rodičů. Obecně se předpokládá, že rodiče se na výchově svého dítěte dohodnou, pro případ, že taková dohoda není možná, připadá zde určující role soudu, který svým rozhodnutím nahradí dohodu rodičů a určí jejich práva ve vztahu k výchově nezletilého dítěte. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy v rámci řízení o výkonu rozhodnutí uvedenou věcí řádně zabývaly, nedošlo jejich postupem k porušení práv garantovaných čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
K argumentu stěžovatelky, že za stejnou nerealizaci styku otce s dítětem byla rovněž v trestním řízení odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří měsíců, tedy „postižena za úplně stejnou věc“ Ústavní soud konstatuje, že účelem vykonávacího řízení je donucení povinné osoby k plnění povinnosti, jež jí byla vykonatelným rozhodnutím uložena, nikoliv tedy postižení za jednání v rozporu s právními předpisy. Charakter pokuty uložené dle ustanovení §273 odst. 1 o. s. ř. tedy nespočívá v sankci za protiprávní jednání. „Určitá majetková újma, jíž je povinný v exekučním řízení záměrně podroben, slouží k tomu, aby byl zlomen odpor povinného, který se zdráhá vykonat úkon, uložený mu exekučním titulem, jejž nemůže namísto povinného vykonat žádná jiná osoba.“ (Macur, J. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 7) Pokuta uložená dle ustanovení §273 odst. 1 o. s. ř. je tak ze své podstaty prostředkem donucení povinného k plnění uložené povinnosti.
Z pohledu práva trestního pak lze konstatovat, že danou skutkovou podstatu trestného činu naplní ten, kdo „poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí.“ Užití §273 odst. 1 o. s. ř. a §171 odst. 3 trestního zákona se tedy navzájem nevylučuje, naopak tato právní ustanovení jsou vzájemně provázána.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu