ECLI:CZ:US:2009:1.US.2747.09.1
sp. zn. I. ÚS 2747/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., právně nezastoupenou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2009 č. j. 24 UL 1/2009-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 10. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měla za to, že krajský soud (a před ním i Okresní soud v Nymburce) svým postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zasáhl do jejího základního práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu domáhala u Okresního soudu v Nymburce, aby bylo vyhověno jejímu návrhu ze dne 23. 6. 2009 na zápis vlastnických práv účastníků řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 1278/2000, k v rozhodnutí blíže specifikovaným nemovitostem. Dne 15. 7. 2009 stěžovatelka podala u Okresního soudu v Nymburce stížnost na průtahy v dané věci, která byla shledána nedůvodnou (dopis předsedkyně okresního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. St 11/2009). Stěžovatelka následně dne 21. 7. 2009 podala stížnost na průtahy okresního soudu Krajskému soudu v Praze a současně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Krajský soud tento návrh v záhlaví citovaným usnesením zamítl, neboť shledal, že k úkonu, jehož se stěžovatelka domáhá (vyrozumění katastrálnímu úřadu) není podnětem, o němž by byl Okresní soud v Nymburce jako soudu prvního stupně povinen rozhodnout. Krajský soud takto rozhodoval za situace, kdy Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 8 C 1278/2000-111, rozhodl o vypořádání společného jmění mezi stěžovatelkou a jejím manželem. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které nejdříve Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 6. 4. 2007 č. j. 8 C 1278/2000-129, jako opožděné odmítl, což následně k odvolání stěžovatelky potvrdil i Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139. Toto rozhodnutí bylo však nálezem Ústavního soudu zedne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07, zrušeno, takže Krajský soud v Praze je povinen se odvoláním stěžovatelky znovu zabývat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces i vlastnického práva podpořila obdobnou argumentací, kterou užila již v průběhu řízení o jí podaných odvoláních a stížnostech na průtahy v řízení a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Stěžovatelka tak poté, co dle svého tvrzení vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, podala ústavní stížnost, kterou se jednak domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jednak se domáhala toho, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Nymburce nepokračovatv průtazích v řízení a aby neprodleně jednal.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí.
V daném případě, jak bylo výše uvedeno, je Krajský soud v Praze po zrušujícím nálezu Ústavního soudu povinen znovu zabývat se odvoláním stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce. Stěžovatelka tak podala ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Skutečnost, že napadené rozhodnutí není dále přezkoumatelné odvoláním či dovoláním, tedy neznamená, že byly vyčerpány veškeré dostupné procesní prostředky a že jediným použitelným nástrojem je ústavní stížnost. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, neboť stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může brojit proti případnému pro ni nepříznivému rozhodnutí i proti případnému zásahu do jejích vlastnických práv. Jak bylo již výše konstatováno, pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím obecných soudů, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky stran porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, je zřejmé, že stěžovatelka podala krajskému soudu návrh na provedení procesního úkonu, který byl však krajským soudem jako nedůvodný zamítnut. Ústavní soud se v daném případě ztotožňuje se závěry krajského soudu, k nimž dospěl v zamítavém usnesení, tj. že stěžovatelkou vyžadovaný procesní úkon není podnětem, o němž by byl okresní soud jako soud prvního stupně povinen rozhodnout, neboť vzhledem k současnému procesnímu stavu v dané věci, zde není žádné rozhodnutí, které by byl okresní soud povinen předložit podle ust. §7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení záznamu.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný návrh odmítl.
Za této situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem podle ust. §30 odst.1 zákona o Ústavním soudu obligatorní).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj