ECLI:CZ:US:2009:1.US.2801.08.1
sp. zn. I. ÚS 2801/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti D. H., zast. JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 58, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19.4.2006, č.j. 59 Co 279/2005-74, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností (posléze doplněnou o další argumentaci) napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") potvrzují rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23.5.2005, č.j. 5 C 165/2002-53, kterým byla zamítnuta její žaloba na náhradu škody vůči České republice. Náhrady škody se domáhala, protože jí bylo odepřeno dědění po jejím otci, kterému byl majetek protiprávně propadnut na základě rozsudku mimořádného lidového soudu, později zrušeného. Obecné soudy však dospěly k závěru, že propadnutí majetku bylo pouze formální, neboť majetek stěžovatelčina otce přešel na státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. S tímto závěrem stěžovatelka polemizuje a je přesvědčena, že postupem krajského soudu bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces. Kromě věcné argumentace stěžovatelka uvedla, že v dané věci podávala dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením ze dne 14.8.2008, č.j. 25 Cdo 3371/2006-87, odmítnuto. Usnesení jí bylo doručeno prostřednictvím jejího právního zástupce doručeno dne 9.10.2008 a z toho vyvozuje přesvědčení, že ústavní stížnost je podána ve lhůtě, protože přípustnost dovolání záležela na uvážení dovolacího soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 obč. soudního řádu. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. obč. soudního řádu, přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) obč. soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 obč. soudního řádu).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 obč. soudního řádu) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 obč. soudního řádu). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán [§242 odst. 3 věta první obč. soudního řádu], je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 obč. soudního řádu, stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu, napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl či mohl mít příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být, příp. nebýt, podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 obč. soudního řádu).
Není pochyb, že jen toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Na základě této analýzy přípustnosti dovolání, lze dospět k závěru, že podmínka, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 obč. soudního řádu] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu].
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z přesvědčení, že jí svědčí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a připojenými přílohami Ústavní soud shledává, že tomu tak není.
Dovolací soud stěžovatelčino dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením - napadeným usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatelka žádnou konkrétní právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, nevymezila a ačkoliv v dovolání výslovně uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu, z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový tav v projednávané věci. Její zásadní námitkou je, že nebyla v řízení prokázána konfiskace majetku jejího otce podle dekretu prezidenta republiky. Tato otázka není otázkou aplikace práva, nýbrž otázkou skutkových zjištění, a tím méně pak může být právní otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 psím. c), odst. 3 obč. soudního řádu, jež by založila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 obč. soudního řádu (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu nezakládá.
Ústavní soud - za respektování úvah Nejvyššího soudu ohledně posuzování přípustnosti dovolání - dospěl k závěru, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelka způsobem, kterým napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, si neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně posuzováno - měl příležitost hodnotit (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 obč. soudního řádu). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí tohoto soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.
Nad rámec uvedeného je vhodné stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. obč. soudního řádu), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj