ECLI:CZ:US:2009:1.US.2816.08.1
sp. zn. I. ÚS 2816/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, čj. 21 Cdo 3012/2007-101, pokud jím bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel brojí proti části výroku shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jíž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní soud podotýká, že na rubru ústavní stížnosti sice jako účastníky řízení uvádí stěžovatel rovněž Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 a na jednom místě textu rovněž konstatuje, že ústavní stížnost podává proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a obecných soudů obou stupňů, avšak vlastní argumentace směřuje výslovně pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v části, v níž bylo odmítnuto dovolání (viz pod bodem VI.: "Proti části rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 3012/2007-101, kterým se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatel nenamítá nic, avšak proti části, kterou část dovolání odmítá, podává stěžovatel v zachovalé lhůtě tuto ústavní stížnost..."). Tomu odpovídá i petit ústavní stížnosti, v němž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že "rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 3012/2007-101, byla v části výroku ve znění: "Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně částky 153.893,- Kč s úroky z prodlení se odmítá" porušena jeho ústavně zaručené základní právo, uvedená část výroku se zrušuje a ponechává se v platnosti pouze část výroku za středníkem beze slov "v dalším"" (tj. část, v níž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů). S ohledem na obsah ústavní stížnosti, argumentaci v něm obsaženou a formulaci petitu je tedy zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost jednoznačně směřuje pouze proti rozsudku Nejvyššího soudu, a to v rozsahu, v němž jím bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Po věcné stránce se stěžovatelova ústavní stížnost odvíjí od údajného protiprávního rozhodnutí zaměstnavatele o krácení bonusu stěžovateli; zaplacení tohoto bonusu se také stěžovatel domáhal žalobou. Soud I. stupně jeho žalobu v plném rozsahu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud z části dovolání odmítl a částečně napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Části výroku rozsudku Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vytýká stěžovatel, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 2 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, neboť o jeho právech bylo rozhodnuto v rozporu s dikcí zákona, obecnými základy právního řádu a spravedlnosti v obecném pojetí. Rozhodnutí má totiž po právní stránce zásadní význam, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004 (publikovaný pod R 28/2005), řeší jinou situaci a při rozhodnutí v tomto případě neměl být použit. Je totiž zásadní rozdíl v existenci kritérií stanovených vnitřním předpisem zaměstnavatele, za kterých bonus přináleží, a v tom, že kritéria nebyla dodržena, resp. o jejich změně bylo rozhodnuto teprve poté, co byl bonus přidělen, tedy se zpětnou platností.
II.
Z přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 278 212 Kč s příslušenstvím, coby bonusů, které mu měl zaměstnavatel vyplatit. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, čj. 27 C 7/2005-48, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, čj. 20 Co 489/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně částky 153 893 Kč s úroky z prodlení, odmítl; v dalším rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odmítnutí dovolání Nejvyšší soud odůvodnil tak, že v rámci rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku stěžovatele na zaplacení mzdové složky (provizní odměny, bonusu) za IV. čtvrtletí 2001 ve výši 153 893 Kč soudy obou stupňů důsledně a výslovně vycházely z obecně přijímaných právních názorů vyjádřených R 28/2005. V tomto rozhodnutí se konstatuje, že "pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda platně sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy, je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má povahu nároku pouze fakultativního, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele. Teprve po tomto rozhodnutí zaměstanavatele se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy, a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout." Na základě toho dal Nejvyšší soud za pravdu soudům obou stupňů v tom, že podle kolektivních smluv a vnitřních předpisů žalované byla část mzdy (provizní odměna, bonus) stěžovatele sjednána, případně stanovena, jako tzv. nenároková složka mzdy, na jejíž výplatu vzniká nárok teprve rozhodnutím zaměstnavatele o jejím přiznání, a to pouze v tom rozsahu, v jakém byla přiznána. Závěr soudů prvého a druhého stupně, že stěžovatel se nemůže po zaměstnavateli na této fakultativní mzdové složce ničeho právem domáhat, je v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud neshledal žádné důvody cokoliv měnit. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároku žalobce na zaplacení mzdové složky (provizní odměny, bonusu) za IV. čtvrtletí 2001 ve výši 153 893 Kč nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání proto v této části odmítl.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se problematikou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zabýval mnohokrát v minulosti. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 6, str. 47 - 49). Předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 19, str. 345-346) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.) tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. 40/93).
O protiústavnost ve smyslu uvedené "svévole" však v projednávaném případě nejde. Dovolací soud postupoval dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání, a své závěry v souladu se svojí ustálenou praxí v rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dostatečně vyložil, proč dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí publikované pod R 28/2005 na souzenou věc vůbec nedopadá; Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval otázkou právní povahy "nenárokových" složek mzdy s tím, že ty se stávají "nárokovými" teprve rozhodnutím zaměstnavatele o jejich přiznání. Tyto právní názory byly stěžejní i pro závěr, že stěžovateli byla rozhodnutím zaměstnavatele přiznána částka 256 489 Kč, a že tedy nad tuto částku nemůže po zaměstnavateli nic požadovat. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je proto logicky a dostatčně rozsáhle odůvodněn a nelze jej považovat ani za projev svévole.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň
předseda senátu