ECLI:CZ:US:2009:1.US.2868.08.1
sp. zn. I. ÚS 2868/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: EUTECH, a. s., se sídlem Šternberk, Nádražní 1/1617, zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem Olomouc, Novosadský dvůr 765/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2007, čj. 10 Cm 160/99 - 900, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, čj. 5 Cmo 254/2007 - 1009, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2008, čj. 32 Cdo 2004/2008 - 1117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci Ing. L. M. 4,845.881,- Kč s úrokem z prodlení a žaloba ohledně částky 10.000,- Kč byla zamítnuta. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl dovolacímu soudu, že zcela opomněl jím vznesenou námitku podjatosti, vznesenou ústně na jednání krajského soudu dne 18. 1. 2007, neboť soud kladl svědkům, podle jeho názoru, sugestivní otázky. Podle stěžovatele měl krajský soud rozhodnout ve věci již tohoto dne, zejména vzhledem k tomu, že po provedeném dokazování vyzval účastníky k přednesu závěrečných návrhů. Pokud tak neučinil a v řízení pokračoval, postupoval v rozporu s ustanovením §15b odst. 2 a §119a odst. 1 a 2 OSŘ. Soud totiž poté, v reakci na závěrečnou řeč žalovaného, připustil na straně žalobce provádění dalších důkazů listinami, které pak zásadně ovlivnily jeho rozhodnutí. Následně připustil usnesením změnu žaloby, a poté vyhodnotil důkazy. Tím postihl řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože bez těchto důkazů by bylo věc nutno posoudit zcela jinak, než jak byla posouzena.
Soud dále porušil rovnost stran v tom, že k těmto zcela novým skutečnostem, tvrzeným a doloženým žalobcem, nepřipustil stěžovatelem navrhované dokazování ohledně neplatnosti těchto listin. Bezprostředním důsledkem tohoto chybného postupu soudu, tj. nesprávným postupem soudu po vznesené námitce podjatosti soudce a tím, že se soud spokojil jen s kopiemi listin, které byly zásadní pro posouzení věci, došlo k takovým vadám řízení, ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navíc, jak soud odvolací tak i dovolací pochybily, když zcela vyšly ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Nevyhodnotily tak všechny důkazy předložené stěžovatelem, který od počátku tvrdil, že závazek neexistoval a nevznikl. Soudy zásadně pochybily v tom, že nevyžadovaly originály listin, ale hodnotily pouze jejich kopie, které neporovnaly s originálem. V dalších pasážích obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebral pochybení obecných soudů, ke kterým, podle jeho přesvědčení, došlo při provádění jednotlivých důkazů, při jejich hodnocení a při právním posouzení celé věci. Stěžovatel je tak přesvědčen, že mu soudy odepřely ochranu jeho práv a porušily rovnost stran v řízení. Postupem obecných soudů všech stupňů tak byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a dále v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4,845.881,- Kč s úroky z prodlení, vyčíslenými ve výroku rozsudku a ohledně částky 10.000,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta. Rozhodl tak poté, co věc prošla odvolacím a dovolacím řízení, ve kterém Nejvyšší soud, rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, čj. 32 Odo 362/2006 - 774, předcházející rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Jednalo se o řízení, ve kterém žalobce požadoval zaplacení částky 4,855.881,- Kč s příslušenstvím, na základě faktury č. 430159, za objednanou a provedenou likvidaci odpadů v objemu 5.167,17 tun, uskutečněné právním předchůdcem žalobce pro žalovaného na základě smlouvy o zneškodnění odpadu č. 262 ze dne 18. 9. 1995. Stěžovatel fakturu nerozporoval a v době od roku 1996 do dubna 2000 dluh nepravidelně splácel, takže z celkového dluhu uhradil částku 2,480.000,- Kč. Stěžovatel neměl proti výši fakturované částky žádné námitky, výši dluhu vždy uznával a naopak žádal o prominutí části dluhu. Toto chování stěžovatele hodnotil soud jako uznání závazku podle §470 odst. 3 ObchZ. V odůvodnění svého rozsudku se podobně zabýval otázkami spojenými s platností shora uvedené smlouvy a dovodil, že předmětná smlouva i její dodatek obě strany sporu zavazují. Rovněž cena díla, kterou si obě strany dohodly ve výši 1.350,- Kč za tunu, a která byla ve smlouvě zvýšena o DPH, neodporuje zákonu. Výkladem předmětné smlouvy o dílo dovodil, že strany neměly v úmyslu uzavřít smlouvu na dobu určitou, ale dohodly si termín plnění do 31. 5. 1996. Po uplynutí tohoto termínu smluvní strany, dne 19. 6. 1996, dodatkem č. 1 potvrdily, že ostatní body předmětné smlouvy zůstávají beze změn. Je tedy zřejmé, že strany původní termín provedení prací změnily, i když se tak nestalo písemně. Proto soud neshledal důvodnou procesní obranu stěžovatele, který proti žalovanému nároku uplatnil k započtení svou pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s provedením předmětného díla, za dobu od 1. 6. 1996 do 30. 11. 2006, ve výši 14,040.047,- Kč, neboť nebylo zjištěno, že by se zhotovitel dostal do prodlení.
Soud právně zhodnotil, podle ustanovení §524 ObčZ, i platnost postoupení žalované pohledávky zhotovitelem, resp. jeho právním nástupcem A.S.A., spol. s r. o., na žalobce, smlouvou o postoupení pohledávek č. 1098, ze dne 29. 10. 1998. O dodatečném schválení postoupení žalované pohledávky žalobci svědčí obsáhlá korespondence mezi stranami i skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky byla postupitelem od žalobce přijata.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně vzal za správná. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně i s tím, jak se vypořádal s četnými námitkami stěžovatele. Uzavřel, že pohledávka, která byla předmětem řízení, byla na žalobce převedena platně, takže žalobce je pro toto řízení aktivně legitimován, a zdůraznil, že stěžovatel žalovanou pohledávku ve vztahu k žalobci uznal podle §323 odst. 1 a §407 odst. 3 ObchZ.
Nejvyšší soud dovolání žalobce i stěžovatele odmítl proto, že napadené rozhodnutí v dané věci nemá, ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ, po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů i Nejvyššího soudu tvrzením o mnoha vadách celého řízení. Snesl celou škálu hmotně právních i procesních námitek proti jejich postupu, i proti obsahu jejich rozhodnutí, a polemizuje s jejich závěry. Jedná se v podstatě o tytéž argumenty, které již předtím přednesl v odvolání i v dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud přezkoumal ústavnost celého řízení ve věci stěžovatele. Nutno podotknout že věc dvakrát prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže stěžovatel měl obsáhlý prostor k přednesu a prosazení svých argumentů. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud se věcí důkladně zabývaly, ústavně konformně aplikovaly příslušná ustanovení občanského i obchodního zákoníku. Zabývaly se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nedošlo tedy k porušení žádných základních práv či svobod stěžovatele, který zpočátku soudního řízení nárok žalobce uznal a byl ochoten se s ním smírně vypořádat. Teprve poté, co žalobce odmítl navržený smír, začal stěžovatel uplatňovat své četné protiargumenty. Ústavní stížnost je projevem skutečnosti, že stěžovatel nedokázal respektovat pro něj nepříznivé výsledky sporu, který, jak už bylo výše uvedeno, dvakrát prošel všemi stadii řízení před obecnými soudy. Sama skutečnost, že stěžovatel takto nesouhlasí s výsledkem uvedeného řízení, ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ve věci Ústavní soud neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu