ECLI:CZ:US:2009:1.US.2909.08.1
sp. zn. I. ÚS 2909/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Brno, Tišnovská 167, proti částečnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2005, čj. 4 Cmo 115/2004 - 114, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2008, čj. 29 Odo 1004/2006 - 161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků, vydaných v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, v němž vystupoval jako jeden ze žalovaných. Vrchní soud v Olomouci, k odvolání žalobkyně, změnil částečným rozsudkem, ve vztahu ke stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovaný č. 3) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2003, čj. 3 Cm 83/2001 - 91, tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 9. 3. 2001, jímž bylo všem žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni v rozsudku specifikované částky a náklady řízení, ponechal vůči stěžovateli v platnosti. Proti tomuto rozsudku stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obecných soudů ohledně otázky, zda je směnečný rukojmí oprávněn bránit se námitkou neexistence zajištěné pohledávky. V této souvislosti podrobně popsal obsah závazkových vztahů mezi jednotlivými žalovanými a žalobkyní. Stěžovatel zkritizoval judikaturu Nejvyššího soudu, která podle něj připouští možnost převodu zajišťovací směnky bez současného převodu zajištěné pohledávky. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů označil jako nedostatečná a zmatečná a za nesprávný považuje stav, kdy stejný odvolací soud může bez dalšího měnit při stejné důkazní situaci své již jednou vyslovené právní názory. Takový stav vnáší, podle stěžovatele, naprostou zmatečnost a libovůli do rozhodování soudu. Uvedenými rozsudky tak bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření odvolacího i dovolacího soudu.
Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že tvrzení stěžovatele o tom, že nepřipuštěním kauzální námitky stěžovateli (žalovanému č. 3), bylo popřeno obecné zákonné právo ručitele, který dle platné právní úpravy může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník, stejně jako jím vyjádřené přesvědčení, že na zajišťovací směnku nelze bez dalšího pohlížet jako na cenný papír (ale je nutno ji posuzovat v návaznosti na závazkový vztah, který zajišťovala), je nepochopením právní úpravy směnek a šeků, vycházející ze zákona směnečného a šekového, č. 191/1950 Sb., v platném znění. Zdůraznil, že dlužník, který cenný papír vydává - emituje - vtěluje svůj závazek do této listiny a zakládá tak nerozlučnou vazbu mezi nárokem a listinou. V konkrétním případě stěžovatel, svým podpisem na směnku, převzal směnečné rukojemství za výstavce směnky a vůči žalobci, jako novému majiteli směnky, mohl vznést jen námitky z vlastního vztahu k výstavci, tj. k žalovanému č. 2. Stěžovatel však žádný vlastní vztah mezi ním a žalovaným č. 2 netvrdil, své námitky konstruoval ze závazkového vztahu žalovaného č. 1 a žalovaného č. 2, přičemž navíc uplatnil námitky náležející žalovanému č. 1, tedy subjektu, za který ručení nepřevzal. Svým podpisem na směnce převzal stěžovatel bezpodmínečný závazek směnku zaplatit jejímu majiteli, pokud ji neplatí akceptant, tj. žalovaný č. 1, ani výstavce, tj. žalovaný č. 2, jako postižní dlužník. K námitce stěžovatele o nepřípustnosti změny právního názoru odvolacího soudu uvedl, že stěžovatelem kritizovaný právní názor zaujal na základě podstatného doplnění dokazování o tom, co bylo kauzou směnky. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že z žádného ustanovení OSŘ nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zopakoval svůj právní názor, podle něhož směnečnému rukojmímu přísluší námitky, které se zakládají na jeho vztahu k majiteli směnky s tím, že sice (obecně) může jít o námitky obsahově totožné s námitkami výstavce, nicméně za splnění předpokladu, že zde existuje dohoda mezi ním a majitelem směnky, která takové námitky umožňuje, což v dané věci splněno nebylo. Dále konstatoval, že z právního předpisu nelze dovodit závěr zastávaný stěžovatelem co do nemožnosti oddělit zajišťovací směnku od závazkového vztahu směnkou zajištěného.
V replice k těmto vyjádřením stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s jednotlivými závěry jak odvolacího, tak i dovolacího soudu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zjistil, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Navzdory tvrzení stěžovatele o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že oba napadené rozsudky jsou dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněné. Obecné soudy se argumenty stěžovatele podrobně zabývaly, ale ten stejné námitky opět vznesl v ústavní stížnosti, aniž by je doplnil o nové argumenty, které by jeho věc posouvaly do ústavně právní roviny. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat a v dalším odkazuje na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitky stěžovatele, týkající se výkladu závazkového práva, Ústavní soud konstatuje, že interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud již mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výše uvedenému odpovídá i judikatura Ústavního soudu, ze které vyplývá, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)]. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, ale za ústavně konformní. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele tedy nedošlo.
Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu