ECLI:CZ:US:2009:1.US.2919.08.1
sp. zn. I. ÚS 2919/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky BABICOM, spol. s r. o., IČ: 45791791, se sídlem v Praze 2, Neklanova 3, zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou, se sídlem Houškova 30, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 73/2004-174 ze dne 28. února 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 269/2008-191 ze dne 20. srpna 2008, za účasti účastníků Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň - město a vedlejších účastníků JUDr. V. V., zastoupeného Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Bezručova 33 a JUDr. P. S., zastoupeného Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Bezručova 33 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka zaplatila (jednatelem J. K.) dne 30. 7. 1999 zálohu na úkony právní pomoci ve výši 7.500 Kč do pokladny vedlejších účastníků. Poté, co vedlejší účastník JUDr. P. S. provedl právní rozbor věci, zjistil, že žalovat má fyzická osoba J. K., jednatel stěžovatelky. Dne 1. 10. 1999 jednatel navrhovatelky J. K. udělil vedlejšímu účastníkovi JUDr. P. S. plnou moc k zastupování v řízení ve věci 10 C 293/98 u Obvodního soudu pro Prahu 2. Plná moc rovněž obsahovala ustanovení, na základě kterého byl vedlejší účastník JUDr. P. S. oprávněn převést složené finanční prostředky stěžovatelkou na právní zastoupení fyzické osoby pana J. K. (jednatele stěžovatelky).
Stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu před soudem 1. stupně byla plná moc ze dne 1. 10. 1999, kterou předložil vedlejší účastník (JUDr. P. S.) a podle níž byl oprávněn k případnému převedení složených finančních prostředků stěžovatelkou (jednatel J. K.) na náklady právního zastoupení ve prospěch J. K. fyzické osoby. Platnost plné moci stěžovatelka od počátku řízení sporovala. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že předmětná záloha byla poskytnuta v souvislosti s přípravou soudního sporu, který byl následně veden u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve kterém však byl účastník fyzická osoba J. K., kdy plnění bylo prvoinstančním soudem charakterizováno jako bezdůvodné obohacení a nárok je již promlčen. Odvolací soud naproti tomu dospěl k názoru, že na základě příkazní smlouvy uzavřené mezi fyzickou osobou J. K. a vedlejším účastníkem JUDr. P. S. byla zaplacena částka 7.500 Kč a nárok je již promlčen. Dle názoru stěžovatelky je právní posouzení učiněné odvolacím soudem v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s právními závěry, které učinily oba soudy, kdy považuje jejich rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, a těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces spočívající v právu na předvídatelnost soudního rozhodnutí, neboť dle názoru stěžovatelky nezohlednily ustálenou judikaturu obecných soudů a postupovaly zcela v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni a vedlejší účastníky JUDr. V. V. a JUDr. P. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že rozhodnutí pokládají za věcně správné, a že s argumenty stěžovatelky se obecné soudy zcela vypořádaly, a proto na svých právních závěrech setrvávají a odkazují na znění rozhodnutí; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná. Odvolací soud navíc uvádí, že rozhodnutí obecných soudů bylo předvídatelné, a že již z rozsudku I. stupně mohla stěžovatelka usoudit na míru pravděpodobnosti jejího úspěchu v řízení odvolacím.
Vedlejší účastník JUDr. V. V. se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, kdy ve své podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již u obecných soudů. Dále pak zdůrazňuje, že od samého počátku nebyl ve věci pasivně legitimován.
Vedlejší účastník JUDr. P. S. k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka ve své stížnosti pouze opakuje právní argumentaci, kterou již uplatňovala u obecných soudů. Obecné soudy dle názoru vedlejšího účastníka rozhodly věcně správně, provedly dokazování v souladu s návrhy účastníků a v rozsahu, aby spolehlivě zjistily skutkový stav věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje vedlejší účastník za správné a zákonné.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků, ke kterým se stěžovatelka vyjádřila s tím, že vyjádření Krajského soudu v Plzni budí dojem, že z důvodu zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně měla zřejmě očekávat i procesní neúspěch u soudu odvolacího. Takové stanovisko považuje stěžovatelka za nepřijatelné vzhledem k dvouinstančnosti soudního řízení.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu opakovat a odkazuje na ni.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
František Duchoň v. r.
předseda senátu