ECLI:CZ:US:2009:1.US.2924.08.1
sp. zn. I. ÚS 2924/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 9. 2008, čj. 2 To 251/2008 - 33, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 8. 2008, čj. 1 Nt 532/2008 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané dne 25. 11. 2008 J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a další.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byl zamítnut návrh ředitele věznice, ze dne 11. 4. 2008, na přeřazení stěžovatele pro výkon zbytku trestu odnětí svobody na doživotí do věznice s mírnějším režimem. Jedná se o trest uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, čj. 4 T 25/95 - 6941, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 1 To 79/98 [§326 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a §39b odst. 1, 2, 4 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ")].
Stěžovatel poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dne 12. 2. 2002, čj. 5 Nt 201/2002 - 83, kterým bylo rozhodnuto, že předchozí trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a trest odnětí svobody na doživotí, uložený mu shora označenými rozhodnutími, bude vykonávat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Formálně tedy nastoupil trest odnětí svobody na doživotí, po odpykání jedenáctiletého trestu, tedy dne 22. 8. 2004, avšak fakticky trest doživotí vykonával již od uložení jedenáctiletého trestu, neboť oba tresty vykonával ve věznici se zvýšenou ostrahou. Proto je přesvědčen, že splnil podmínku pro přeřazení do mírnějšího typu věznice.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Přeřazení do věznice jiného typu je upraveno v §39b TrZ a v ustanovení §324 TrŘ. Jedná se o nenárokový institut, tzn. že není ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Odsouzeného může soud přeřadit do věznice s mírnějším režimem jen po splnění zákonem stanovených obecných předpokladů (§39b odst. 2 TrZ), ve spojení s omezujícími a doplňujícími podmínkami [§39b odst. 4 písm. a), b), odst. 6 TrZ]. Ustanovení §39b odst. 4 písm. a) TrZ obsahuje omezující podmínku zmírnění režimu, kdy z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit odsouzeného, kterému byl uložen výjimečný trest, jako je tomu v případě stěžovatele, a který dosud nevykonal alespoň deset let tohoto trestu, tzn. uloženého výjimečného trestu. V ostatních případech zákon stanoví doplňující podmínku pro přeřazení do mírnějšího typu věznice, spočívající ve vykonání nepřetržitě alespoň jedné třetiny uloženého trestu, nejméně však šesti měsíců ve stávajícím typu věznice (§39b odst. 6 TrZ). Jinými slovy, obecně je přeřazení do mírnějšího typu věznice vázáno na délku vykonaného trestu v určitém typu věznice. U výjimečného trestu vykonávaného ve věznici se zvýšenou ostrahou je přeřazení vázáno na dobu deseti let výkonu výjimečného trestu a započítává se do ní doba skutečného výkonu tohoto trestu. To stěžovatel zjevně zaměnil, když svoji argumentaci opřel o délku svého pobytu ve věznici se zvýšenou ostrahou, bez ohledu na délku fakticky vykonaného výjimečného trestu.
Z napadených usnesení obecných soudů vyplývá, že při rozhodování o přeřazení stěžovatele do mírnějšího typu věznice postupovaly v souladu s ustanovením §39b odst. 4 písm. a) TrZ a dospěly k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele dosud neuplynula zákonem stanovená lhůta pro přeřazení, neboť uložený trest doživotí (výjimečný trest) nastoupil dne 22. 8. 2004 a po započtení dvouleté vazby uplyne zákonná desetiletá lhůta dnem 22. 8. 2012. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že citované ustanovení trestního zákona soudům nedávalo možnost rozhodnout jinak.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s tím i práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, napadeným usnesením odvolacího soudu ani usnesením soudu prvního stupně nedošlo. Obecné soudy uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí důvod pro zamítnutí návrhu na přeřazení stěžovatele do mírnějšího typu věznice, který zákon předvídá, tedy nevykonání alespoň deseti let uloženého výjimečného trestu.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 Ústavy ČR. Citovaný článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost dodává, že se jedná o ustanovení, vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti [čl. 87 písm. d) Ústavy ČR].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu