ECLI:CZ:US:2009:1.US.2953.08.1
sp. zn. I. ÚS 2953/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů MgA. P. S. a PhDr. L. S., zastoupených JUDr. Et PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, č.j. 29 Odo 1021/2006-162, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č.j. 5 Cmo 38/2006-143, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-120 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-131), ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 11. 5. 2004, č.j. 24 Sm 79/2004-8, jímž uložil žalovaným (dále jen "stěžovatelům") společně a nerozdílně zaplatit původní žalobkyni [Michaele Huserové, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. v likvidaci (dále jen "banka")] částku 687.522,79 Kč s 6% úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku směnečného platebního rozkazu a směnečnou odměnu ve výši 2.291,74 Kč.
Městský soud v Praze odkázal na ustanovení čl. I §1, §10, §75 a §77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), na §358 a §359 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") a §581 odst. 2 občanského zákoníku ( dále jen "o.z.") a dospěl k závěru, že stěžovatelům se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Prvostupňový soud přitom zdůraznil, že jednostranným úkonem stěžovatelů ze dne 25. 4. 2003 nedošlo k platnému započtení vzájemných pohledávek, neboť pohledávka, "ke které se předmětná zajišťující směnka váže" (tj. pohledávka banky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. P320/SÚ/39/2000), nebyla splatná a tudíž započitatelná.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 5 Cmo 38/2006-143, k odvolání stěžovatelů, rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud mimo jiné však připomněl to, že od vynesení rozsudku soudu prvního stupně, došlo k posunu judikatury v názoru na otázku, zda lze započítat pohledávku splatnou proti pohledávce nesplatné; poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 32 Odo 1143/2004-124 (uveřejněný pod číslem 90/2006 In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byl vysloven právní názor, že v občanskoprávních i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě splatná není.
Vrchní soud - přes výše uvedené však (a to i s poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně) - shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správným. Poté, co zopakoval důkaz dopisem stěžovatelů ze dne 25. 4. 2003, dovodil, že zmíněný právní úkon (jednostranné započtení) je ve smyslu ustanovení §37 o. z. neplatný pro neurčitost. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, "jaká konkrétní pohledávka stěžovatelů je proti té které konkrétní pohledávce žalobkyně započítávána". Stěžovatelé totiž uvádějí, že "mají vůči žalobkyni dvě pohledávky", a to ve výši 470.000,- Kč a 400.000,- Kč, které nabyli na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2003, "tedy že jsou majiteli pohledávek vůči právní předchůdkyni žalobkyně v celkové hodnotě 870.000,- Kč". "Dále uvádějí, že právní předchůdkyně žalobkyně má vůči nim pohledávky: 1) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 11. 1999 ve výši 11.238,05 Kč; 2) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 11. 1999 ve výši 11.218,16 Kč a 3) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 9. 2000 ve výši 1.002.972,51 Kč, tj. pohledávky v celkové výši 1.025.428,72 Kč". Přitom "oznamují, že započetli výše jmenované pohledávky a že k započtení došlo do výše 870.000,- Kč; dodávají, že po tomto započtení pohledávek zůstává pohledávka žalobkyně za žalovanými" (roz. stěžovateli) z titulu výše zmíněných smluv ve výši 155.428,72 Kč.
Vrchní soud v Praze - s odkazem na to, že "nelze přisvědčit" tvrzení stěžovatelů (na č.l. 23), že v jednostranném úkonu směřujícím k započtení je uvedeno "pořadí pohledávek, na které je prováděno započtení", tj. že "nejprve bylo provedeno započtení na pohledávku ve výši 11.238,05 Kč, dále na pohledávku ve výši 11.218,16 Kč a teprve poté na pohledávku ze spotřebitelského úvěru ze dne 29. září 2000" - uzavřel s tím, že z předmětného dopisu stěžovatelů není zřejmé, co konkrétně bylo na tu kterou konkrétní pohledávku započteno, a jde tedy o úkon neurčitý a tudíž neplatný.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2008, č.j. 29 Odo 1021/2006-162, dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V prvé řadě zdůraznil (s odkazem na výroky rozsudků obou soudů), že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím a dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání dále nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud se konečně zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. posouzením toho, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Nejvyšší soud v dané souvislosti poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2006 (In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém formuloval závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 a ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu stěžovateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) zásadně právně významným neshledal. Je tomu tak proto, že výklad konkrétního právního úkonu postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významný právě a jen pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je jednostranný právní úkon stěžovatelů směřující k započtení podle ustanovení §37 odst. 1 o. z. neplatný pro neurčitost, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. K tomu odkázal např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, s jehož závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, jakož i v usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, s tím, že posledně uvedené usnesení obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl. Totéž platí i pro argumentaci stěžovatelů vycházející z ustanovení §266 odst. 1 až 3 obch. z.; výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, podle názoru Nejvyššího soudu plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 o. z. a §266 obch.z. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Nejvyšší soud - k výhradě odvolatelů (stěžovatelů) akcentující tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu - uvedl, že z hlediska jejího obsahového vymezení nejde o polemiku s výkladem normy hmotného či procesního práva, nehledě na to, že otázkou (ne)platnosti jednostranného úkonu stěžovatelů směřujícího k započtení se zabývaly soudy obou stupňů, čehož si účastníci řízení museli být vědomi; uvedená výhrada proto nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu námitky stěžovatelů o možnosti aplikace ustanovení §330 odst. 1 obch. z. Z uvedeného ustanovení je totiž nepochybné, že se vztahuje na zánik závazku splněním a nikoli započtením, což ostatně vyplývá i ze shora citované judikatury.
II.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi došlo k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé poukazují na to, že se Městský soud v Praze otázkou (ne)platnosti úkonů stěžovatelů směřujícího k započtení zabýval (jak ostatně vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí) ze zcela jiného hlediska (a to z hlediska zápočtu jejich splatných pohledávek proti pohledávkám nesplatným). Jediným důvodem rozhodnutí městského soudu bylo zjištění, že stěžovatelé započetli své splatné pohledávky proti pohledávkám nesplatným. Proto se stěžovatelé ve svém odvolání zaměřili na polemiku s tímto názorem městského soudu. Dále uvedli, že odvolací soud pouze zopakoval důkaz jejich dopisem ze dne 25. 4. 2003 a účastníkům řízení nenaznačil, které skutečnosti bude považovat při svém rozhodování za právně významné; odvolací soud ani neposkytl stěžovatelům možnost předložit argumenty ve prospěch platnosti právního úkonu započtení. Stěžovatelé se domnívají, že v jejich písemném projevu směřujícím k započtení sice není výslovně uvedeno, jaká částka z té které pohledávky je započítávána na tu kterou vzájemnou pohledávku, avšak logickým výkladem lze z obsahu (dle pořadí pohledávek, jejich výše a zůstatku pohledávky, která po započtení zbývala k úhradě a z dopisu stěžovatelů ze dne 25. 4. 2003) dovodit, k započtení kterých pohledávek došlo. Stěžovatelé se domnívají, že i v případě pochybností o určitosti provedeného zápočtu je mohl odstranit dopis stěžovatele MgA P. S. ze dne 12. 5. 2003, ve kterém se dovolával provedeného zápočtu (uváděl, že byly započteny vzájemné pohledávky ke smlouvám č. P 320/SU/129/99 a P 320/SU/132/99 s tím, že po započtení tyto pohledávky mají být evidovány jako splacené a zůstává nesplacena jen pohledávka ze smlouvy č. P 320/SU/39/2000.
Stěžovatelé shrnují, že bylo povinností odvolacího soudu sdělit jim při jednání svůj předběžný právní názor na souzenou věc, a to názor, který soud prvého stupně nevyslovil. Odvolací soud totiž potvrdil napadený rozsudek se zcela jiného důvodu, neboť dovodil, že jednostranné započtení je neplatné pro neurčitost. Nebyl tak naplněn požadavek minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí. (sp. zn. I. ÚS 654/03), které se současně stálo, z hlediska uplatněných právních námitek, pro stěžovatele rozhodnutím překvapivým.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí nic, čím by zpochybnili závěr o nepřípustnosti dovolání. Jde-li o námitky vztahující se k otázce (ne)platnosti právního úkonu a stěžovateli tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění vlastního rozhodnutí, jakož i na následnou judikaturu (např. rozsudek ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, v němž se k závěrům formulovaným v důvodech ústavní stížností napadeného rozhodnutí přihlásil). O tzv. překvapivé rozhodnutí (odvolacího soudu) podle názoru Nejvyššího soudu nejde již proto, že (ne)platností sporného právního úkonu se soudy obou stupňů zabývaly; navíc k absolutní neplatnosti právního úkonu je je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost (minimálně v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu) pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, resp. (ve zbývajícím rozsahu) jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření - ve vztahu k právnímu posouzení úkonu započtení - zcela odkázal na odůvodnění vlastního rozsudku a na k tomu vyslovený závěr v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Vrchní soud dále zdůraznil, že na neurčitost tohoto právního úkonu poukazoval žalobce již ve vyjádření k námitkám stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu a stěžovatelé, jak zdůraznil i Nejvyšší soud, si museli být vědomi toho, že otázkou (ne)platnosti jejich úkonu směřujícího k započtení se soud bude zabývat. K namítané překvapivosti rozsudku vrchního soudu, pak vrchní soud zcela odkázal na závěr učiněný Nejvyšším soudem. Vrchní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření sdělil, že trvá na svém rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud zaslal dne 22. 10. 2009 (pozn.: zásilka byla doručena dne 23. 10. 2009) právnímu zástupci stěžovatelů vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu k replice. Ten se však ve stanovené lhůtě 12 dnů nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé v prvé řadě tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tu se však dopouštějí omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spis - nebylo jim v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a posléze u Nejvyššího soudu domáhali. Podle obsahu soudního spisu všechny soudy jednaly způsobem, který umožnil souzenou věc řádně projednat, rozhodnout a odůvodnit.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces vůbec. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), respektuje zejména skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není (jak již uvedl) součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavním pořádku a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely vymezené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace nastala právě v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož zřetelně plyne, jaká byla jeho argumentace, pokud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, jež ostatně stěžovatelé, kteří - ač napadají i usnesení dovolacího soudu - v ústavní stížnosti nezpochybnili. V rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána jasná argumentace včetně odkazů na příslušná ustanovení o. s. ř., z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelům vyhovět. To se týká i otázky (ne)platnosti právního úkonu a tvrzené překvapivosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na něž Nejvyšší soud dostatečně jasně a zřetelně reagoval; zdůraznil (a ve svém vyjádření potvrdil) skutečnost, že otázkou (ne)platnosti jednostranného úkonu stěžovatelů se oba obecné soudy zabývaly a tedy problém neplatnosti právního úkonu byl předmětem jejich posouzení. Tedy, za situace, kdy si stěžovatelé museli být vědomi toho, že se obecné soudy budou (musí) otázkou (ne)platnosti jejich právního úkonu směřujícího k započtení zabývat - což také učinily -, nelze přisvědčit ani jejich spektakulárnímu argumentu, že nebyl naplněn požadavek minimální míry předvídatelnosti v jejich rozhodování, konkrétně zejména v rozhodnutí vrchního soudu.
Stejně tak je nutno posoudit postup a rozhodování Vrchního soudu v Praze, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně příslušnou část dokazování zopakoval a následně srozumitelně a jasně uvedl důvody, které vedly k jeho závěru, že započtení pohledávek stěžovatelů bylo právním úkonem neurčitým. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí reagoval i na vyvíjející se judikaturu (srov. str. 5 jeho rozsudku), která nepochybně měla být známa také stěžovatelům (jejich právnímu zástupci); obligatorně se proto zabýval otázkou neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost (v souzené věci pro nekonkrétnost započitatelnosti pohledávek) dle ustanovení §37 o. z. a napadený rozsudek, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, potvrdil. Ostatně, otázka nekonkrétnosti zápočtu vzájemných pohledávek (neurčitostí a tedy neúčinností jednostranného zápočtu s ohledem na rozdílný názor účastníků ohledně jejich započitatelnosti) byla předmětem jednání i před Městským soudem v Praze (jak o tom ostatně svědčí i odůvodnění na č.l. 123, str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze). I se zřetelem k tomu je zřejmé, že nutná míra předvídatelnosti v rozhodování obecných soudů nebyla v souzené věci v míře zakládající porušení stěžovatelova základního práva dotčena.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor [ve smyslu ustálené judikatury potvrzené například (jak plyne z vyjádření Nejvyššího soudu) i novějším rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006] a nejde ani o postup svévolný. Jejich argumentace je logická, přesvědčivá a srozumitelná a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Ústavní soud za této situace dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu